Podle čaroděje

Vizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.

Podle čaroděje

Život je osamělým průchodem nehostinnou pouští, při kterém se nesmíme zapomenout ohlédnout, což může být smrtelné. Pomoci může zrcadlo. Nabízí totiž možnost přežití, ale jen pokud využijeme nabídky prostoupit skrze něj dál, za hranice sebe samých. Za odraz tohoto světa, kam už nedohlédneme. Tam, kde se mísí krajiny, postavy a zapomenuté příběhy se sny o možnostech, co ještě prožít můžeme. A také uzavřené kapitoly, jež už nelze otevřít, protože nás míjejí nebo až příliš přesahují. Slepé uličky, nerealizované nápady. Nebo je ještě šance? Dotknout se na chvíli a pak zmizet, za obzor moře vědomí.  

I. Skryté stopy Alice Rahon

Před několika lety jsem při zkoumání díla surrealistické umělkyně Leonory Carrington narazila na dvě vedlejší informace, jež se posléze ukázaly pro mou další práci zásadními. Narazila jsem totiž na film La femme 100 têtes, adaptaci kolážového románu Maxe Ernsta, který byl po jistou dobu jejím životním partnerem. Film byl uvozen logem „Sandoz“. V té době jsem netušila, že se nejedná o řadovou produkční společnost, ale o jednu z největších farmaceutických firem světa. Následné zjištění překvapivých souvislostí o pozadí společnosti a originalitě jejího filmového portfolia mě vedly k zahájení projektu, jenž se později stal součástí mého doktorského výzkumu na FAMU. Druhou informací, na niž jsem při studiu Carrington narazila, byla zmínka o další surrealistické umělkyni  Alici Rahon a jejím filmu Le Magicien. A to byl zase počátek mé filmové cesty za enigmatickým snímkem, který se ještě před svým dokončením ve čtyřicátých letech ztratil, a nezůstalo po něm více než pár dokumentačních fotografií z natáčení. 

Rahon byla jednou z méně známých postav francouzské a později mexické surrealistické scény. V předválečné Francii se projevovala hlavně jako básnířka, k výtvarné tvorbě naplno přešla po emigraci do Mexika. Na konci čtyřicátých let Rahon natočila svůj jediný film, Le Magicien, vyprávějící příběh čaroděje, který jako jediný přeživší nukleární katastrofy dostal za úkol stvořit nový svět. Umělkyně na experimentálním filmu pracovala se svým tehdejším manželem Edwardem FitzGeraldem, scénografem Luise Buñuela. Celý proces natáčení financovali tvůrci sami, včetně vyvolávání barevného filmového materiálu. Na ambiciózní projekt nakonec několikanásobně doplatili; nejen, že utratili všechny své finanční rezervy, ale s ukončením natáčení, jež způsobil nezájem možných investorů do filmu, se rozpadl i jejich vztah. Film tak zůstal nedokončen – Rahon s FitzGeraldem jej promítali pouze jednou bez zvukové stopy a barevných korekcí v New Yorku v Galerii Willard, aby sehnali finance, což se nezdařilo. Po rozchodu obou umělců se filmový materiál nadobro ztratil, podařilo se dohledat pouze několik fotografií z natáčení filmu. Rahon ve filmové tvorbě již nepokračovala a po zbytek své tvůrčí kariéry se věnovala především malbě. 

Specifickou součástí jejího narativu je také její pozice v rámci umělecké scény. Rahon nebyla, stejně jako ostatní surrealistické umělkyně, za svého života adekvátně doceněna; závěr své tvůrčí kariéry dokonce prožila v existenciální nouzi umocněné tělesnými i psychickými zdravotními problémy. Kromě všeobecného sexismu doby a umělecké scény k tomu přispěla také sama surrealistická skupina, která ženy často objektivizovala a znemožňovala umělkyním dostatečně realizovat tvůrčí potenciál. Dílo Alice Rahon tak prožívá zvýšený zájem odborné veřejnosti až v této době, třicet let po smrti umělkyně (zajímavostí je, že u Leonory Carrington nebo Remedios Varo přišlo toto objevení zhruba o dekádu dříve než u Rahon).

II. Trasy čaroděje

Jako by ztracený film Čaroděj byl vlastně klíčem, jak složitý životní příběh jeho autorky  uchopit. Film, který není, a jeho potencialita se tak staly výchozím bodem mého hledání. Po čem jsem pátrala? Spíše po samotném čaroději než po nedokončeném filmu nebo jeho autorce. Po tom, kdo nám rozevře ony možnosti, co absence filmu nabízí. 

Překročila jsem moře i řeky, putovala po stopách Rahon, ale nakonec jsem došla sama k sobě, ke svým motivům i krajinám. Přes bretaňské pláže a megality Carnacu, mexickou sopku a ostrovní pouště zpět ke kopcům Českého středohoří a důvěrně známé zahradě. Rahon ve svých dílech kontinuálně tematizovala konkrétní místa, ať už ta hmotná, nebo abstraktní, a proto i Podle čaroděje je vlastně jakýmsi cestopisem po trasách, kudy chodí čarodějové. Filmoví i pradávní. Vnikem do vrstev filmu a za ně, za film a jeho rámec. Za zrcadlo. Za vidění. Na kopec, kde je vše blíže vyššímu. 
 

Záběr z experimentálního snímku Podle čaroděje
 

Aby mohlo přijít vyprázdnění, musí nastat katastrofa. Vymizení. Hlavně sebe. Nukleární tragédie jako pole k tvorbě. Čaroději se v původním filmu natřikrát nepodařilo stvořit nového člověka. Rahon ani nedokončila svůj film. Je to vlastně legenda o každém uměleckém díle, jež nikdy nemůže skutečné být, protože se skrývá v odrazu. V okamžiku, kdy se dostane na povrch, už mizí. Čaroděj je tak výsostným dílem stávání se. Stává se ještě teď, právě tady, v těchto slovech. 

Nakonec se největším z mágů stává ten, kdo prohrává, a přesto vytrvá. V mé verzi je to zdánlivě neživý svět, jemuž se po katastrofě podařilo přežít. Poslední hora, která se pokouší replikovat sama sebe, aby zjistila, že jediným významem je ten druhý, co chybí. Už surrealisté chápali svět jako prostor obývaný nejen organismy organickými, ale rovněž jinými druhy bytostí – anorganickými, neživými, duchy, či jinak racionálně nezařaditelnými entitami. Mýty o běžně neviditelných bytostech se staly integrální součástí surrealistického hnutí, které svou subverzivní činností narušovalo ideologii antropocentrismu a podporovalo ekologické vědomí sounáležitosti s viditelným i neviditelným světem. 

Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze. Proplétáme se významy a potkáváme motivy z díla Alice Rahon (sopku, zahradu, megalitické umění, čaroděje i Rahon jako filmařku) a zároveň procházíme konceptem filmu – černým rámem, filmovým políčkem, framem, základním plátnem, které ve své absolutnosti, v bodě nula vyzývá k tvorbě, byť předem ztracené. 

III. Podle čaroděje

Projekt Podle čaroděje se původně zrodil jako má diplomová práce v Ateliéru Supermédií na UMPRUM a pro tuto příležitost také vznikla zhruba polovina materiálů. Následně jsme společně s producentem Tomášem Pertoldem a jeho společností Perfilm uspěli v experimentální výzvě Státího fondu kinematografie a byli tak schopni pokračovat v natáčení, které nás zavedlo do Francie, na Kapverdy a vzdáleně také do Mexika. Kontakt se zahraniční scénou byl pro projekt od začátku zásadní – díky tomu, že jsem členkou Mezinárodní společnosti pro studium surrealismu (International Society for The Study of Surrealism – ISSS), jsem se v létě 2019 na druhé výroční konferenci této organizace v Exeteru setkala s kurátorkou Tere Arcq, významnou odbornicí na téma surrealistických umělkyň v Mexiku. Arcq v té době připravovala velkou retrospektivní výstavu Alice Rahon pro Museum of Contemporary Art North Miami v USA a v té souvislosti ji napadlo, že by světová premiéra filmu mohla proběhnout jako doprovodný program výstavy. Premiéra se pak skutečně konala v únoru letošního roku v Miami v rámci skvělé výstavy Alice Rahon: Poetic Invocations.  

Je to sen nebo jsme se přeci jen ohlédli? Prostoupili jsme tam, kam to jen šlo? Snad je jediným významem umění odvaha nebát se ztráty. Svého díla, autorství, sebe sama.





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.