Pripyat Piano

Eliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.

Z filmu Pripjať Piano

Kdysi padesátitisícové město Pripjať zůstalo po havárii černobylské elektrárny zcela prázdné. Poprvé jsem jej navštívila v roce 2010, tedy dlouho předtím, než se z Černobylu stala turistická atrakce. V té době se člověk v Pripjati mohl volně a sám pohybovat, což mu nabízelo zvláštní svobodu vstoupit kamkoliv nebo jen tiše o samotě pozorovat zarostlá zákoutí.
 

Opuštěné město Pripjať
 

Po příjezdu do Prahy jsem na Pripjať stále myslela. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se přítomnost města nedala vyjádřit nějakým uměleckým způsobem. Mám velký vztah k hudbě, které jsem se věnovala od dětství. V našem domě totiž stál už od mého narození klavír, jenž kdosi věnoval mojí matce. 

Velmi silně na mě proto zapůsobil obraz opuštěného klavíru v Pripjati, na který jsem náhodně narazila. Při vzpomínání na tento výjev se ve mně mísilo několik pocitů. Kromě obdivu k síle přírody to bylo hlavně uvědomování si pomíjivosti lidského života. Ať už to byly monstrózní paneláky s nápisy „Sláva Leninovi“, nebo tichá zákoutí sídlišť, kde žijí losi, člověk zde také cítil zvláštní svobodu. Vždyť město, které by se dalo co do počtu obyvatel přirovnat k Jihlavě, je celé otevřené. Můžete vejít třeba do kavárny anebo jiných prostor, kde lze spatřit příběhy.
 

Klavír v Pripjati
 

Napadlo mě, že v tak obrovském městě musí být takových klavírů mnohem více. Klavír je totiž příliš velký a těžký na to, aby ho někdo ukradl či odnesl, a navíc má velkou schopnost udržet si svůj zvuk, i když se okolní stěny hroutí. Jak ale najít další piana ve městě, které je radioaktivní a kam můžete vstoupit jen jednou za čas, navíc pouze na několik hodin?

Co zbylo z Pripjati

Logickou úvahou jsem si nejprve dala dohromady to, že se klavíry budou jistě nacházet v hudební škole a zřejmě i ve školkách a školách. Se zbytkem mi pomohli bývalí obyvatelé. 

„V mém bývalém bytě v Pripjati pořád visí na zdi moje fotky z dětství,“ řekl mi Ivan. „Proč si je neodneseš?“ zeptala jsem se ho. „Protože pak už by z Pripjati nezbylo nic,“ odpověděl mi.
 

Zeď v jednom bytě v Pripjati
 

Ivan mě vzal s povolením ostatních do několika bytů, kde se klavíry nacházely. Cítila jsem vůči těm místům obrovský respekt, ačkoliv jsem věděla, že jsou byty více jak dvacet let opuštěné.

Například klavír v panelovém bytě byl celý mokrý. Někdo rychle odcházel a zapomněl zavřít okno, a proto na něj pršelo a sněžilo. Stále však hrál. Jeho kladívka ale byla natolik nasáklá vodou, že se pokaždé po zmáčknutí zasekla ve strunách a vznikl krásný a dlouhý protažený dozvuk. 

I křídlo v koncertní síni stále hrálo. Jen mu nějaký zloděj ukradl bílé slonovinové pokrývky kláves a obnažený nástroj tak zůstal poslední věcí, která se v koncertní síni zachovala. Jinému křídlu zase nějaký zloděj porazil obě nohy, ale dalo se na něj aspoň rytmicky zaklepat... I to byl případ Pripjati v roce 2012, kdy jsme s Ivanem klavíry obcházeli. 

Terénní nahrávky a zvuky Černobylu 

Ve školce jsme našli malé dětské pianino, o něco menší, než jsou ta normální, aby na něj děti dosáhly. Stále si udrželo své ladění a okolo něj zůstalo autenticky poskládáno mnoho hraček, protože zloděje ani vandaly školky nezajímají. Zato pianinu v domě umění někdo vyndal celou mechaniku, ale dalo se alespoň zabrnkat na jeho struny. Tímto způsobem – pro mě na způsob přirozeného nálezu preparovaných klavírů Johna Cage – vznikal sběr terénních nahrávek, který později vyústil do cédéčka s dokumentárním charakterem.

Po vydání cédéčka mě potěšily ohlasy z Ukrajiny. Ozývali se mi další bývalí obyvatelé Pripjati, s přesnými GPS souřadnicemi bytů, kde zůstaly jejich klavíry... Ve druhé řadě přišla zpráva z ukrajinské školy, kde se nyní podle cédéčka děti učí o Černobylu. Začala jsem si uvědomovat dokumentárnost projektu a přála jsem si vydat se do Pripjati znovu, tentokrát s filmovým štábem.
 

Klavír v Pripjati

Opravdová černobylská zóna

Tříletá pauza, související s rodičovstvím, mi umožnila více rešerší, a než jsme se se štábem vydali do zóny natáčet, zajeli jsme do ukrajinského města Slavutych, kde žijí původní obyvatelé. Někteří z nich se však dodnes s havárií nevyrovnali a nedokázali by Pripjať znovu navštívit. 

„Chci si pamatovat Pripjať tak, jako když jsem tam žila, ne prázdnou a mrtvou,“ řekla mi ředitelka bývalé hudební školy. „Nikdy jsem tam od evakuace nebyla, a asi to už ani nikdy nedokážu... Prý je tam všechno zarostlé a vypadá to tam jako na hřbitově, tak kdo by chodil na hřbitov?“ Pak nám zazpívala píseň, kterou sama složila na text jednoho z likvidátorů. 

Jiní původní obyvatelé se naopak do zóny jednou za rok vracejí, aby položili květiny na hroby svých příbuzných. 

Uzavřená zóna totiž skýtá nejen město Pripjať, ale i okolní prastaré opuštěné vesnice s hřbitovy a městečko Černobyl, pojmenované po bylince pelyněk černobýl. Tato místa vykazují nižší dávku radioaktivity než „zakázaná“ Pripjať, a proto v nich zůstalo žít několik starých lidí. V městečku Černobyl se tudíž člověku před jeho zraky otevírají uličky malebných domečků, které jsou celé zarostlé. Místní lidé správně říkají, že právě tohle je „opravdová černobylská zóna“, protože historie městečka Černobyl spadá do roku 1193, na rozdíl od panelákové Pripjati, postavené v roce 1970.
 

Jeden z mnoha stovek domečků v radioaktivním městě Černobyl
 

Člověk zde prochází nekonečnými uličkami, kde míjí jeden takový domek za druhým, a až po dlouhé době sem tam narazí na jeden obydlený domek. I s těmito starousedlíky jsme se setkali a i oni nám zazpívali své písně, které složili. 

Nejdůležitější setkání pro nás bylo s bývalým vedoucím všech likvidátorů, jenž také složil vlastní píseň:
 

Moje milé město Pripjať, všichni jsme tě milovali.
Jako bychom prvorozeného syna od Ukrajiny měli.
Ale po půlnoci 26. dubna se to stalo,
vybuchl reaktor čtvrtého bloku, času je málo.

Nikdo z nás nefňukal a splnil svůj dluh,
z našeho města dál zůstává jeho duch.
Pojďte si připít na hasiče a kouzelný les,
kde město Pripjať stále stojí i dnes.

 

Díky těmto setkáním začal vznikat radikální koncept formy filmu, který chtěl být odlišný od všech desítek dokumentů, jež kdy o Černobylu vznikly. Dokument se stal filmovou básní, v níž se nemluví, ale vše podstatné je sdělené hudbou, písněmi či básněmi. Přála jsem si, aby můj film mluvil stejným jazykem jako černobylská zóna samotná a nechal svůj prostor ke čtení divákovi.
 

Torzo křídla klavíru
 





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.