Jsme jen dočasní pozorovatelé

Viera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.

Bílá na bílé

Kdo nebo co je ann_w, se kterou si ve filmu chatujete? Kdo a za jakým účelem tohoto bota stvořil?

Na internetu existují různí chatboti na bázi neuronových sítí, kteří jsou trénovaní k porozumění lidskému jazyku. Zkoušela jsem s nimi vést rozhovory. Přišlo mi zajímavé to nějakým způsobem využít ve filmu. Nejde tam ale o reálný záznam konkrétního rozhovoru. Ve filmu se chatboty pouze inspiruji, představuji si, jak by jejich odpovědi asi vypadaly, kdyby neuronová síť byla vytrénovaná na korpusu textů například z termodynamiky nebo kvantové fyziky.

Počkat, takže ono se nejedná o reálného bota?

Jsou různé prototypy těchto neuronových sítí, se kterými lidé pracují, ale zatím ne na takové úrovni, že by byly schopny generovat až tak smysluplné, sofistikované odpovědi s jistým „humorem“ a „konzistentním charakterem“.

Aha, tak to mě překvapilo!  Věřila jsem, že se jedná o existující program, jehož úroveň mě právě dost zaskočila.

Mám radost, že to tak působilo! Chtěla jsem, aby to vypadalo realisticky. Navíc si myslím, že vznik neuronových sítí, které budou schopny takových konverzací, je jen otázkou času. Už dnes se některé služby ve firmách nahrazují chatboty, kteří jsou schopni interakce s člověkem a řešení problémů.

Proč jste se našla právě v antarktidské krajině, jak zobrazujete ve filmu?

Nevím jestli našla, ale byl to rozhodně zážitek vnitřního pokoje. Nebylo to tak ale od začátku.

Nastaly chvíle, kdy jste si říkala, že už to tam vyloženě nemůžete vydržet?

Skutečně nastaly různé takové… chvíle. Hlavně na začátku, kdy jsem měla stres z natáčení FREMu, kvůli kterému jsme tam přišli. To bylo dost vyčerpávající. Vznikalo hodně problémů, na které jsem se musela neustále soustředit. Teprve postupně jsem si začala uvědomovat, kde vlastně jsem a co se děje. Až ve chvílích volna, kdy jsme nenatáčeli film a čas trávili na polské základně, jsem cítila potřebu chodit ven, povídat si sama se sebou.


Záběr z filmu Bílá na Bílé
 

Předpokládám, že ony náročnější chvíle nastaly spíš v kontejneru, ve kterém jste strávila polovinu pobytu během intenzivního natáčení filmu FREM.

Ano. Když jsme natáčeli na dron, bydleli jsme v kontejneru. Potřebovala jsem, aby v krajině, kterou natáčím, nebyl patrný zásah člověka, což v blízkosti stanice nebylo možné. Dron točí z výšky a jde tam vidět všechno. A v tom kontejneru to bylo jako v útulku někde ve vysokých horách, kde nejsou vůbec komfortní podmínky pro život, natož pro natáčení. Na základnu jsme se vraceli se zregenerovat. Do kontejneru nás odvezli třikrát a zůstávali jsme tam různě dlouho.

Takže jste v kontejneru nestrávili celou polovinu pobytu v kuse?

Ne, my jsme tak pendlovali. A nemohli jsme tam ani natáčet celý den, protože počasí to neumožňovalo. Byli jsme rádi, když jsme vůbec mohli vylézt a něco dělat. Takže bylo dost času i během samotného natáčení. Zato jsme tam byli zavření tři na malém prostoru… Když jsem chtěla být jen sama se sebou, musela jsem jít ven.

V čem vám ten pobyt nakonec prospěl?

To jsou těžké otázky. Nedokážu shrnout v pár větách něco, co se pokouším ukázat v hodinovém filmu. Právě o zprostředkování svých zážitků se v Bílé na bílé snažím. Asi v nalezení pocitu klidu, který v civilizaci nezažívám, protože všichni někam neustále spěchají... Na Antarktidě najednou člověk vnímá pouze své elementární potřeby k přežití v prostředí, kde si připadá absurdně. Ta krajina je nádherná. Ledovce, to vše okolo. Člověk si uvědomuje křehkost sebe samého i křehkost okolního prostředí, ve kterém se těžkopádně pohybuje. Uvědomuje si, že naší činností ekosystém postupně odchází, a taky nesmyslnost neustálého snažení. Tam není třeba dělat nic, jen vnímat krajinu a soustředit se na to, co právě vidím a slyším. Být pozorovatelem, kterým krajina prochází, to stačí.

Chtěla jste od začátku, aby film vyzněl právě takto, nebo jste k tomu dospěla až v průběhu natáčení?

Já jsem na začátku ani nevěděla, že dělám tenhle film, chvíli mi trvalo, než jsem si to vůbec připustila. Na začátku jsem řešila téma umělé inteligence, protože jsem o tom točila film FREM. Až postupně jsem si uvědomovala, že mě ta konverzace s umělou inteligencí vlastně obtěžuje. Prostě mně bavilo chodit ven a v hlavě vířily různé myšlenky. Člověk se dívá na kusy ledu a přemýšlí, co to ta hmota vlastně je – jak se stalo, že vůbec existuje život, a jaký to má účel. Pak se hlava vyčistila a začala jsem se víc soustředit na prožitek krajiny.

Praktikujete takovéto výjezdy do cizích krajin častěji? Narážím na záběry z Číny, které v Bílé na bílé vidíme.

V Číně se měla odehrávat další kapitola filmu FREM. Na Antarktidu jsme odjeli měsíc po návratu z Číny. Navštěvovali jsme tam domovy důchodců, jelikož jedno z témat bylo spojeno s lékařským výzkumem, jak oddálit stárnutí, vyléčit různé nemoci a vůbec vylepšit lidský organismus genetickými modifikacemi. Při stříhání mi došlo, že by záběry z Číny mohly vypomoci ke zpřítomnění kontrastu přírody a civilizace a tématu odcházení. Máme pocit, že nám krajina patří, že s ní můžeme manipulovat, že jsme vrcholem evolučního procesu. Možná, že ne! Jsme jen dočasní pozorovatelé. Proto ty záběry starých lidí a vycpaných zvířat v muzeu z Číny. V kombinaci s Golden Record, zlatou deskou, která obsahuje nahrávky Země odnášené sondou Voyager do vesmíru, se z filmu stává takový „goodbye letter“. 


Záběr z filmu Bílá na bílé


Jak trávíte současnou dobu, kdy už se snadno vycestovat nedá?

Jsem doma v Bratislavě a neplánuji takto dál cestovat. Další film, na kterém pracuji, bude nejspíš taky trochu dokumentární sci-fi, ale postačí mi zůstat ve střední Evropě. Chystám se pracovat s found footage a s materiálem z dřívějších cest, některé byly také součástí rešerší pro FREM.

Zůstáváte u tématu umělé inteligence?

Ano, tohle téma zůstává přítomné, ale ne v tom smyslu, jak jsem s ním pracovala dosud. Půjde o interpretaci nových technologií, které mohou umělou inteligenci také využívat, a to k hledání nových modelů správy společnosti a managementu veřejných služeb. Tématu umělé inteligence se vyhnout úplně nejde, protože vývoj nelze zastavit, to bychom museli vypnout internet. Ale co já vím, možná se to stane. Možná už lidé budou mít po této koronavirové krizi opravdu plné zuby virtuálního světa. Pokud ne, tak vývoj bude pokračovat dál a technologie budou určovat podobu našeho světa.

Rozhovor vznikl v rámci 14. semináře tvůrčího psaní o dokumentárním filmu Media a dokument v roce 2020. 





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.