Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plný

Filmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.

Osobní život díry

Jde o změnu optiky. A tu jsme udělali písní. Protože hudba nás velice samozřejmým způsobem může přenést tam, kde jsme ještě nebyli. Naše tělo nasákne melodii a rytmizovaná slova promění naše vidění. Jde o to změnit svojí optiku tak, abychom svět neviděli jako součet věcí, nějakých substancí, které mezi sebou mají vztah, ale jako logický doplněk toho, co je. Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty. Svět potřebuje ty prázdné prostory, aby se měl kam hýbat, jak ukazuje materialismus setkání Louise Althussera, o kterém film pojednává. Protože vždycky víme, že něco není, že něco nejde, ale nejde o to bojovat proti tomu, ale s tím, jak říká francouzská teoložka Annick de Souzenelle, která nás provází filmem.

Jeden z možných počátků filmu Osobní život díry je tenhle. Před třemi lety byla hodně třeskutá zima. Zamrzl dokonce i Džbán, kam se chodím v létě koupat. Tak jsme se na to kluziště šli s literárním vědcem a tehdy čerstvým etnomuzikologem Ondřejem Skovajsou a s filmařkou Violettou Deffontaines podívat. Došli jsme na konec zamrzlé přehrady, kde je na hladině díra. Tam se voda ztrácí a pak za přehradou vytéká. Je to přepad. Došli jsme po ledu k tý díře. Strašně se nám všem líbila a řekli jsme si, že by bylo skvělý tam něco udělat. Tak jsem řekl: obíhejte kolem ní jako... elektrony! A oni obíhali, jeden elektron rychlejší a druhý pomalejší. A potom se setkají, což právě představuje to setkání podle Louise Althussera. A pak jsme byli promrzlí a šli do hospody. A Violette řekla: Tu bois comme un trou! Což znamená Piješ jako díra. Jakože hodně. Což teda není pravda, ale dobře. Měli jsme natočenou tu díru a já jsem jí na to řekl: Jasně, uděláme film o díře, on fera un film sur le trou! A pak jsem k tomu nakreslil na návštěvě v uměleckém rezidenčním centru v Českém Krumlově diagram. Co ta díra znamená, jak to propojit a tak. Chtěl jsem tou dírou prostrčit celý film a pak ho spojit, aby vznikla smyčka. Po té smyčce se pak pohybovat a tím se dívat na ten film. Původně mělo jít o filmový iniciační rituál.
 

Diagram Ondřeje Vavrečky k filmu Osobní život díry

Prostrčit dírou celý film

Celý ten film, vlastně stejně jako celý život, vnímám jako dobrodružství. Dobrodružství, které vzniká z toho, že nevím přesně, co se odehraje. Před kamerou. Film je namočen v živlu dokumentárnosti, i když je coby schéma předem rozvržen. Navíc je film natočen na 16mm filmovou surovinu a práce s filmem je také svého druhu dobrodružství. Dále ta dobrodružství o sebe křísnou tehdy, když se film stříhá. Děravost, mezerovitost lze nejlépe vyjádřit právě montáží. Protože pomocí montáže lze vyjádřit něco, co přímo není, něco, co nevidí kamera, ale může to vidět člověk. Právě ony mezery v hmotě, nepravděpodobné možnosti života, ta chybění, která jsou předpokladem plnosti. Nakonec je to dobrodružství završeno v srdcích těch, kteří se v kině vidí a slyší. A uslyšet a uvidět znamená nejenom vnímat, cítit, myslet a filozofovat, klást si otázky, ale také přijímat, smát se a nechat vše být.

Natáčení filmu bylo krásné dobrodružství. Naskočili jsme na první náhodný vlak, který jel, abychom prakticky demonstrovali to, o čem mluví Louis Althusser. Nebo abychom ukázali, jaká nová, revoluční společnost by mohla z otevřenosti časů vzniknout. Ušili jsme z pytlíků na odpadky pětimetrovou vlajku a protagonistka filmu Zarina Kodzaeva s ní coby Svoboda, kterou namaloval Eugène Delacroix, mávala. Ale ne ve Francii, ale u Kremlu. Anebo jsme se zúčastnili nepokojů v Paříži. E. D. by tleskal ručičkama. Nechali jsme na sebe házet kapsle s válečným slzným plynem, kterým při demonstracích stát křtí své občany. Za umožnění těchto a dalších krás dík Petře Virtanen, která získala podporu na vývoj filmu od finského fondu Avek, a producentce Alžbětě Janáčkové ze Silk Films. Starala se o film a skvěle napsala žádost na Státní fond kinematografie, který podpořil nejen tvorbu filmu, ale i jeho distribuci.
 

Osobní život díry

Kouzla a dobrodružství

Dobrodružství se odehrávala i při stříhání. V jednom záběru bliká blinkr auta. Zvuk pokračuje dál do pokoje, kde dědoušek schraňuje šišky. Sám už ani neví proč. Zapomněl to. Ten zvuk v pokoji plném šišek, které symbolizují zapomnění, pak zní jako tikající hodiny, které měří jeho hloubku. Anebo jsem v Paříži sledoval s kamerou jednoho demonstranta ve žluté vestě. A velice podobný člověk s vestou jde na záběru, který jsme natočili u Prahy v rámci rozhovoru o ekonomickém pojmu cena práce. Prostory se tak zcela organicky a zázračně propojily. A ještě třetí příklad. Byli jsme v Rumunsku a natáčeli jsme původní osídlení kolem lomu, kde probíhá těžba neuvěřitelně toxickým způsobem. A během střihu nám film ukázal, že to je vlastně záběr ráje Adama a Evy... Jsou to kouzla.

Tím dobrodružství filmu Osobní život díry nekončí. Stříhali jsme v rámci workshopu dok.incubator, během kterého jsme mohli prokonzultovat s nezaujatým i zaujatým publikem několik verzí filmu. Celá dramaturgie filmu je vlastně dobrodružstvím identifikace postav, míst, myšlenek, znaků a spojení, které mezi nimi panují. K filmu jsem také ušil kostýmy a vytvořil posvátné masky a obrazy, které v kontextu promítání vystavíme. Film distribuuje Klára Khine, která se podílela na Marienbad Film Festivalu a na distribuci snímku Bohdana Karáska Karel, já a ty. Má výborné nápady a je věcí nadšená. Navíc budeme film promítat společně s krátkým filmem Andrey Slovákové Pět set plošin, což je další dobrodružství, protože jsme na filmech nepracovali společně, jen je budeme spolu ukazovat. Některé projekce filmu budou ještě spojeny s diskuzemi s filozofy jako je například Petr Fischer, Pavel Barša a Ladislav Šerý. A taky tam budu já. Protože ten film je dialogický. Bez toho, že se do něj divák sám nezapojí, to nejde. Můj film vyvolává plno otázek různých druhů, proto budeme rádi, když je po projekci budeme moc sdílet, mluvit o nich, nebo o nich společně mlčet.
 

Plakát k filmu Osobní život díry
 

---
Festivalová premiéra snímku Osobní život díry se koná online v rámci 24. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Pražská premiéra pak bude následovat. Další projekce plánujeme v Brně, Olomouci, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a všude, kam nás pozvou, rádi přijedeme. Aktuální informace budou k nalezení na Facebooku a Instagramu (osobnizivotdiry) a na webu distributorky snímku www.klarakhine.com.





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.