Jak se žije v blízkosti obří ruské továrny

„S lidmi v Rusku nemusíte jen tak tlachat. Po pěti minutách můžete mluvit o studiu, smrti, lásce i sexu. Když popravdě řeknete, o co vám jde, pozvou vás domů a ukážou vám všechno,“ říká Gabriel Tejedor, režisér dokumentu Kombinát o každodenním životě v jednom z nejvíce znečištěných měst v Rusku. Snímek uvádí festival Jeden svět.

Kombinát

Jak jste se dostal k natáčení filmu na Uralu?

Začalo to před patnácti lety. Cestoval jsem se ženou po Rusku jako turista. Jednoho dne jsme přijeli do Magnitogorsku. První dojem byl velmi působivý. Všechny domy byly bílé a na druhém břehu řeky byla veliká továrna, černá a rezavá a spousta barevného kouře. Byla to černá a bílá uprostřed stepi a kolem dokola nic. Pak jsme se vrátili z dovolené a já jsem dělal jiné filmy ve východní Evropě. Ale myslel jsem na to, že se tam chci vrátit a odpovědět si na otázku, jak se tam dá žít. Tím neříkám, že se tam žít nedá. Chtěl jsem jen pochopit, jak to tam lidé dělají, o čem sní, kvůli čemu tam ráno vstane z postele puberťák a jaký má v životě cíl, když tam tráví dětství. Chcete jako dědeček, aby tam vyrůstaly vaše děti? Jistě, možná nemáte na vybranou. Ale chtěl jsem pochopit, jaké volby ti lidé mají, nebo nemají.

Jak jste našel své protagonisty?

Před dvěma, třemi lety jsem se do Magnitogorsku vrátil, protože jsem stále myslel na to, že tam chci jet. Měsíc jsem se potkával s lidmi, vyptával se kolemjdoucích na ulici, taxikářů, studentů na univerzitě, zaměstnanců továrny, lidí z Jednotného Ruska i odpůrců Putina. Povídal jsem si s nimi. A jednoho dne jsem přišel do školy salsy. To místo se mi líbilo. Viděl jsem ta těla, dělníky z ocelárny, jak tančí salsu. Během měsíce jsem se byl podívat i v továrně, jak tam lidé pracují. Viděl jsem je ve velmi těžkých podmínkách. Když tančili salsu, jako by to byli jiní lidé. Jako by rozkvetli. Vnímali svá těla jinak. Pak jsem s těmi tanečníky trávil čas. Povídali jsme si a společně jsme jedli a pili, aby mě přijali mezi sebe. A pak jsme tam přijeli se štábem a začali jsme natáčet. Když hned na začátku vysvětlíte lidem svůj záměr, je to podle mě snazší. Potřebujete čas a musíte pravdivě říct, o co vám jde. Pak vás lidé pozvou i k sobě domů a všechno vám ukážou. Navíc v Rusku jsou lidé přímočaří. Po pěti minutách můžete mluvit o studiu, smrti, lásce i sexu. Bez úvodních prázdných řečí. Jdou přímo k věci, takže to máte u dokumentárního filmu snazší. Nemusíte dlouho jen tak tlachat.

Film působí velmi autenticky, jako bychom byli v Magnitogorsku s vámi. Můžete popsat, jak jste se tam cítil? Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky?

V Magnitogorsku to bylo hodně jiné, když jsem tam sám připravoval natáčení. Připadal jsem si osamělý. Potkal jsem hodně lidí, ale neumím dobře rusky, takže bylo těžké seznámit se, komunikovat a vysvětlit ostatním svůj projekt. Byl jsem pro ně podivný švýcarský režisér, o kterém se neví, co vlastně dělá. Se štábem, tedy s Camille Cottagnoudovou a Polinou Naričkinovou, které mi pomohly film natočit, to bylo snazší – byli jsme spolu, jako skupina kamarádů.
 

Švýcarský režisér a novinář Gabriel Tejedor se věnuje především historii Ruska a post-sovětských zemí. Je autorem filmu La Trace (2014) o obyvatelích regionu Kolyma na dalekém východě Ruska a filmu Mayskaya Street (2017), který získal zvláštní uznání na festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. Jeden svět letos představuje jeho nejnovější dokument Kombinát, intimní pohled do každodenního života několika přátel žijících v bezprostřední blízkosti jedné z největších ruských železáren.
 

Jste spokojený s tím, jak se vaše pocity promítly do atmosféry filmu?

Měl jsem strach, že do filmu přenesu svoje pocity, protože mě ty velké továrny fascinují. Je to jistě působivé, továrna vám může připadat krásná, ale musíte pořád myslet na to, že tam žijí lidé a každý den se probudí a jdou do továrny. Je tam hluk, špína. Když tam jedete na dva týdny a fascinuje vás to, jistě pořídíte pěkné záběry. Ale to není skutečný život. Tak tam lidé nežijí. A koncepce filmu byla o tom, jak lidé zvládají tlak tamního života. Žít se tam dá jen tak, že pracujete v továrně. Někteří lidé prostě tu práci dělají, jiní se snaží bojovat, jako třeba učitelé salsy, a další odcházejí a snaží se žít jinde v Rusku. Moje prvotní koncepce tedy byla ukázat tři způsoby života s velkou továrnou. Buď poslušně pracujete, nebo se bráníte či odejdete. Proto máme ve filmu tři rodiny. 

Jste švýcarský režisér, ale táhne vás to do východní Evropy. Zajímá vás něco konkrétního?

Východní Evropa mě prostě zajímá. Opravdu se mi líbí, že někoho potkáte a po pěti minutách znáte jeho životní příběh. Ve Švýcarsku takoví nejsme. Samozřejmě se zajímám o dějiny. Fascinuje mě dědictví komunismu a to, jak to lidi změnilo. Rusko má tragickou historii. Zajímá mě, jak může trauma člověka změnit. Pořád ještě potkáváte babičky, které vám popíšou, jaké to bylo za druhé světové války nebo za Stalina. Jistě to změnilo způsob jejich života. Strašlivá historie, velmi násilná a tragická, se tam mísí se současností. Někdy jsem měl pocit, že tam dnešní mladí lidé žijí jako já. Dívají se na stejné filmy, mají stejné oblečení. Jsme ve stejném světě. Tančí salsu, v Magnitogorsku hodně lidí dělá jógu. Snaží se jíst biopotraviny. Opravdu žijeme na stejné planetě. Je to globalizace. Takže mě zajímá směs historie, kořenů té země a dnešního života.

Jak vás přijali místní lidé?

Místní mě přijali velmi dobře, měl jsem opravdu štěstí. Ale jak jsem říkal, byl jsem upřímný. Řekl jsem, o co mi jde, a to hodně pomůže. Nikdy třeba neschováváme kameru. Prostě řekneme, že jsme přijeli natočit dokument o jejich městě, a tím pádem i o nich.  Film pak přijali různě. Někomu se líbil a jiný říkal, že je strašný, protože je moc drsný. Ale ti, kterým se líbil, říkali, že je sice drsný, ale takhle tam lidé žijí. Pokud chceme vidět komedii, musíme změnit náš způsob života. To bylo zajímavé, protože spousta lidí samozřejmě není spokojená s tím, že žije ve špinavém městě a v čele země stojí car Putin. Ale nic s tím nedělají. Lidé, kterým se film líbil, říkali: „Dobře, pokusme se věci změnit. Pokud chceme hezčí film, musíme změnit náš život, protože film je jen odrazem našeho života.“
 





další články tematické přílohy:


Nevypadávej!Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět odstartoval 10. května a trvá až do 6. června. Dok.revue tradičně přichystala ve spolupráci s organizátory Jednoho světa festivalový speciál.


Doufám, že tahle doba pomůže kultivovat celý filmový ekosystém v ČeskuS ředitelem festivalu Jeden svět Ondřejem Kamenickým o přípravě festivalu uprostřed pandemie a o tom, že jsme všichni na jedné lodi.


Jaký je Ruský standard?O programové sekci Jednoho světa, která představuje současné Rusko jako pestrou mozaiku různorodých příběhů, nikoliv jako stereotypně vnímaný monolit.


Guerilla film jako krajní poloha autorského filmuJak vznikal dokument Bydlet proti všem, který získal zvláštní uznání na letošním festivalu Jeden svět?


Traviata po českuDlouho očekávaný dokument Heleny Třeštíkové Anny uvádí festival Jeden svět v české premiéře. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?


Jak zní zamrock?O nespoutané éře zambijského psychedelického rocku podává svědectví snímek Pátrání po Jagarim. Režisér dokumentu Gio Arlotta prozrazuje, jak se setkal s legendární zambijskou kapelou WITCH a co to je zamrock.


Důležitost lidské vzájemnostiVe formanovsky laděném dokumentu Na značky! pokračuje slovenská režisérka Mária Pinčíková v mapování ryze českých fenoménů. Zatímco v minulosti ji zaujala tradice chlebíčků, tentokrát ji fascinuje Všesokolský slet. Jak film vznikal a proč ho natáčelo pět režisérů a sedm kameramanů?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem o jeho filmu Nová šichta, který uvádí Jeden svět.


ManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který uvádí v české soutěži festival Jeden svět?


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Martin Páv v rozhovoru představuje cestu, která ho k tomuto konceptu dovedla.


Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět.


Portrét totalitní mysliSovětský svaz, který zanikl v roce 1991, byl domovem takřka 300 milionů lidí. Sovětských lidí. Existuje stále „homo sovieticus“? A kde všude? Režisér Ivo Briedis popisuje, jak a proč vznikal jeho film Sovětský člověk.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům.


Jsme jen dočasní pozorovateléRozhovor s režisérkou Vierou Čákanyovou o jejím nejnovějším filmu Bílá na bílé, který zvítězil v české soutěži letošního festivalu Jeden svět. Film vloni zabodoval i v sekci Opus Bonum na MFDF Ji.hlava.


Bílý internetÚvaha o snímku Bílý šum, který obnažuje rozklad demokracie (nejen) ve Spojených státech.