Jak jsem točil o Kunderovi

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer (vlevo) a Milan Uhde (vpravo) při natáčení dokumentu Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti

Druhý zářijový víkend letošního roku se chýlil ke konci a my jsme se loučili ve dveřích jejich pařížského bytu s Milanem Kunderou a jeho ženou Věrou, energickou ženou, která vládne nejen domácnosti, ale veškeré agendě směrem k nakladatelům i agenturám. Svému muži věnuje ohromnou péči. Stála ve dveřích u výtahu a loučila se radou: „Nezkurvěte to.“ A než se zavřely dveře, zaslechl jsem i slova Milana Kundery: „Oni byli fajn.“

Potěšilo mě to, i když ve mně před dokumentaristickým buldokem a „rváčem“, který by získal třeba poslední záběr Milana Kundery i za cenu skryté kamery, vyhrál slušňák, který sice možná dokument o něco oslabí a nepřinese ten senzační záběr, ale jenž lidsky chápe motivaci manželů Kunderových, respektuje ji a díky tomu má zase nejen tyto dveře otevřené...

Samozřejmě, že než člověk vstoupí do dveří bytu Milana Kundery, přichází oklikou. Když jsem se těsně před revolucí dostal do Západního Německa, jen ve vlaku jsem narazil na dva lidi, kteří četli Nesnesitelnou lehkost bytí, a v knihkupectvích jsem z českých autorů našel jen Jaroslava Haška, Václava Havla a Milana Kunderu. Znal jsem Žert a Směšné lásky a pamatuji si, jak Kunderovy povídky fascinovaly spolužačky a jak dlouho o nich vydržely diskutovat. A samozřejmě jsem si jeho knížky také oblíbil a sháněl ty dostupné z nakladatelství '68 Publishers.
 

Natáčení dokumentu v Brně s Milanem Uhdem (vpravo), uprostřed stojí režisér Miloslav Šmídmajer. Foto Jakub Jíra
 

Po revoluci jsem od Miloše Formana, s nímž jsem natočil svůj debut Drž se toho snu (1990), dostal kontakt na Milana Kunderu (Forman byl Kunderovým studentem na FAMU a později se samozřejmě v Paříži dál potkávali) a navrhl jsem mu natočení dokumentu. Odpověděl mi, že už několik let žádná interview neposkytuje a nechce už na veřejnosti vystupovat, naopak že odešel před médii do ústraní. Respektoval jsem to – bohužel. 

Před několika lety jsem byl svědkem debaty, že není možné se ke Kunderovi přiblížit a je nemožné o něm vytvořit dokument. Prý není cesty, jak to vymyslet. Česká skepse, se kterou se setkáváme na každém kroku… Měl jsem to štěstí osobně potkat už několik osobností – třeba Miloše Formana, Mirka Ondříčka či Saula Zaentze – a věděl jsem, že domluva s nimi bývá mnohdy snadnější než s lidmi, kteří mají potřebu dokazovat své postavení, nebo um. Jen je třeba se k nim dostat.

Kundera v Plejádách

A tak jsem si řekl, že to zkusím, protože jsem znal Kunderovy knihy a mnoho textů, které o jeho díle vznikly, a vymyslel jsem koncepci, jež by doufám obstála, i kdybychom si museli vystačit s několika literárními vědci a informacemi o jeho knihách. O Kunderově soukromí kolují doslova pověsti, vznikají otázky, proč přece jen k řadě věcí mlčí, proč nechce, aby byly jeho francouzsky psané texty vydávány česky, či jaký je jeho vztah k Česku. Hlavně mě zajímalo, čím jsou jeho texty tak pozoruhodné, že se staly světově proslulými, a proč portrét Kundery najdete v exkluzivních knihkupectvích mezi francouzskými autory. Jeho souborné dílo bylo dokonce vydáno v Plejádách, což je pomník francouzských spisovatelů, kde vycházejí většinou autoři, jejichž dílo je již uzavřeno. Kunderovy texty ovšem v této prestižní edici vyšly za jeho života, a ještě k tomu dvakrát!
 

Alain Finkielkraut. Foto Martin Čech
 

Zajímalo mě tedy především dílo Milana Kundery, a protože na začátku nebylo jasné, kdo bude ochoten v dokumentu vystoupit, „zabalil“ jsem obsah dokumentu do fiktivního minipříběhu mladého redaktora, kterého na začátku zastihujeme, jak šéfredaktora žádá o šanci. „Zase chcete šanci!“ říká šéfredaktor. „Tak mi přineste interview s Milanem Kunderou. – Ale ten už třicet let žádné rozhovory nedává! – Chtěl jste šanci, máte ji.“

Dále sledujeme mladého redaktora, jak vyhledává kontakty a postupně se setkává s Kunderovými přáteli, kteří jsou s ním dodnes v úzkém kontaktu.

Od Gallimarda po Yasminu Rezu

Zkušený brněnský dramaturg Jaroslav Kravka znal mnoho těchto osobností, a tak se v dokumentu postupně objeví skvělí znalci Kunderova díla Milan Uhde, Tomáš Kubíček, Mojmír Jeřábek, Sylvie Richterová nebo Karel Fuksa, Kunderův student z FAMU, i Tomáš Sedláček, dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu, jenž jako jediný z Čechů pořídil po revoluci rozhlasová interview s Milanem Kunderou a jeho paní Věrou. Natočili jsme i režiséra Stanislava Mošu, Romana Onderku, který Kunderovi udělil čestné občanství města Brna, nebo učitelku francouzštiny, paní Vostrou.

Milan Uhde se víceméně stal průvodcem české části Kunderova života a tvorby a v Praze se pak přidal další Kunderův student z FAMU, Karel Steigerwald, nebo úžasný literární historik Jiří Brabec, někdejší spolupracovník Jaroslava Seiferta a kantor na pražské filozofické fakultě. Nebo herec Jiří Bartoška, kterého provázela role Jakuba v Kunderově hře Jakub a jeho pán po celá desetiletí. Bohužel rozhovory s režisérem Antonínem Kachlíkem, A. J. Liehmem nebo Zdeňkem Kaločem už utrpěly stářím respondentů, a tak jsem se rozhodl je nezařadit. Mimochodem jsme věděli, že většině osobností kolem Kundery je kolem osmdesáti až devadesáti let, a tak nemáme času nazbyt. Například Tomáše Sedláčka jsme natočili na podzim roku 2018 ještě ve znamenité formě, ale bohužel rok poté zemřel. S tím kontrastuje praktický fakt, že Česká televize projevila o koprodukci na dokumentu zájem, ale na její programovou radu se dostal až v červnu 2020, po dvou letech.

Pozoruhodné bylo, že většina zmíněných osobností se během častých telefonických rozhovorů zmínila o našem natáčení i manželům Kunderovým. A zřejmě tak vlídně, že jsem jednoho dne dostal kontakt na paní Věru. O natočení Milana nechtěla ani slyšet a na rovinu řekla, že s tím nemám počítat, ale dala nám kontakt na řadu velikánů, a náš štáb se tak postupně objevil v bytech a pracovnách osobností, jako je vydavatel Antoine Gallimard, scenárista Jean-Claude Carrière, dramatička Yasmina Reza, herec Nicolas Briançon, filozofové Alain Finkielkraut a Bernard-Henri Lévy, spisovatel Jean-Paul Enthoven, literární badatel Guy Scarpetta či novinářka Florence Noiville z Le Monde. Všichni mluvili s osobní zkušeností, zasvěceně a vášnivě.
 

Natáčení v Brně. Foto Jakub Jíra
 

Na jednu stranu jsme získali tolik zajímavého materiálu, že jsme věděli, že už nepotřebujeme dějovou „obezličku“ s fiktivním redaktorem, na druhou stranu jsme natočili mladého redaktora u většiny rozhovorů, a některé otázky dokonce klade on, a tak jsme ho sice v sestřihu zachovali, ale v trochu jiném, stručnějším kontextu. Problém „mluvících hlav“ řešíme výtvarným pojetím, množstvím dokumentace a zajímavostí a hloubkou promluv. A jsem rád i za nápad širokoúhlého formátu, který dává dokumentu „filmovější“ styl. 

Jak Kundera spálil oběd

Bohužel nám ve filmu chybí situace z domácnosti Kunderových, třeba dohadování o překladech nebo podobě poslední knihy Slavnost bezvýznamnosti v české verzi, ale i pohled do domova, v němž nechybí typicky český humor. Pan Kundera stále hovoří moravským dialektem a často se mu stává, že i Francouzům odpoví česky. A české hosty vítá s radostí v očích. Jasně, že bych byl šťastný jak blecha, kdybych měl natočený alespoň jeden telefonický rozhovor. Paní Kunderová chtěla, abych zavolal v jednu odpoledne, ale to zrovna vařila oběd a stála u plotny. Tak zaúkolovala Milana, aby míchal nějakou omáčku, aby se nepřipekla, a mezi naším domlouváním dávala muži další pokyny. Rozhovor končil asi za dvacet minut, když se vrátila do kuchyně a konstatovala, že přišli o oběd, protože Milan míchal něco jiného… 

Scéna jako z komedie, oba se tomu smáli, glosovali situaci a ještě jsme u toho probrali Felliniho. Jemu prý by práva na Slavnost bezvýznamnosti poskytli. Když jsem položil telefon, věděl jsem, že kdybych to měl natočené, šlo by o senzaci. A říkal jsem si, že budu připraven jezdit do Paříže třeba měsíc co měsíc, možná se něco takového podaří. Ale pan Kundera si za týden zlomil na třikrát stehenní kost, absolvoval těžkou operaci v plné anestezii a dlouhou rekonvalescenci, kdy se opravdu dlouho nemohl postavit na vlastní nohy, neměl možnost se dostat z bytu, a to zamávalo všemi plány. 

Věděl jsem, že až se poprvé objevím ve dveřích jejich pařížského bytu, měl bych mít s sebou oběd, o který jsem je připravil. Zjistil jsem, že oba milují lázeňské oplatky, a tak jsme se štábem přivezli obrovský sloupec oplatek. Záběry Milana Kundery a paní Věry sice nemám, ale vzpomínky na přátelská setkání nad kávou nebo vínem ano. A jsem za ně vděčný a doufám, že ten dokument „nezkurvím“, jak mi poradila paní Kunderová. Ostatně věřím, že řadu těch podstatných mýtů se nám díky němu podaří rozptýlit.

 





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.