Hongkongský dokument v historických momentech

Ji.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.

Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš

Donedávna svobodný Hongkong se v globalizované kinematografii prosadil vesměs hranými filmy – hlavně mistrovskými díly režiséra Wong Kar-waie a na komerční úrovni technicky dokonalými kung-fu filmy s Jackie Chanem a bláznivými komediemi z produkce bratrů Huiových. To vše v lokální kantonštině. Hongkong proslul také Mezinárodním filmovým festivalem, jedním z nejstarších filmových festivalů v Asii, který byl založen v roce 1976 a jenž už 43 let udílí ocenění Ohnivé ptáky (Firebird Award). Dlouhou tradici tamních dokumentárních filmů, jež se soustřeďují hlavně na přelomové historické momenty této bývalé britské kolonie, systematicky zpracovala dvojice filmových vědců z Edinburské univerzity Ian Aitken a Michael Ingham v knize Hong Kong Documentary Film (Edinburgh: Edinburgh University Press). Došlo k tomu až v roce 2014, tedy právě v době, kdy pro obyvatele Hongkongu začínal další historický zlom, tak zvaná Deštníková revoluce.

Podle mezinárodní smlouvy z roku 1997 předalo Spojené království Velké Británie svou někdejší kolonii (z níž se pod britskou správou stala prosperující megalopole asijského mezinárodního byznysu a bankovnictví) pod správu Čínské lidové republiky (ČLR) pod podmínkou zachování demokratického politického uspořádání a ekonomických výsad po přechodové období padesáti let, tedy do roku 2047. ČLR osmimilionové teritorium označila jako „Zvláštní oblast Hongkongu a Makaa“ a začala ho spravovat pod denotací „Jedna země, dva systémy“, jež byla zavedena už v roce 1971 po přijetí ČLR do OSN jako uznání strategie čínských nároků na územní celistvost, tedy i na Čínskou republiku na Tchaj-wanu. Tu založila v roce 1949 legální čínská vláda vedená prezidentem Čankajškem po obsazení Pekingu vojsky Lidové osvobozenecké (do roku 1937 Rudé) armády v poválečné občanské válce. Demokratický řád při samosprávě Hongkongu začala Čína vážně narušovat od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga k moci v roce 2012. Už v roce 2014 se obyvatelé Hongkongu proti čínským restrikcím vzbouřili v masové, 79 dní trvající „Deštníkové revoluci“, vedené mladými studenty a intelektuály, kteří po dobu dvou a půl měsíců blokovali hlavní dopravní uzly, kde měli rozložené stany, a vrcholící obležením, nenásilným obsazením (a zakrátko i uvolněním) sídla vlády v Hongkongu. Vlády sice autonomní, ale převážně propekingské. Vzhledem k okupaci vládní budovy nese toto občanské protestní hnutí také alternativní jméno „Okupační revoluce.“

Revoluce žlutých deštníků

V roce 2016 se na ji.hlavském festivalu promítal film hongkongského režiséra Chan Tze-woona Deštníková revoluce (Yellowing, 2016), který se ve zpětném ohlédnutí jeví jako historický dokument zaznamenávající boj za zachování svobody Hongkongu proti postupným restrikcím zaváděným z pevninské komunistické Číny v roce 2014. Mapuje tehdejší krystalizaci prodemokratického hnutí a růst lokálního patriotismu i modelování hongkongské občanské společnosti. Ale také ostatní hongkongské dokumenty promítané na festivalech v posledních pěti letech reflektují různé aspekty „revoluce žlutých deštníků“. Film Lessons in Dissent (2014) režiséra Matthewa Torneho sleduje v období let 2011–2012 čtrnáctileté studenty Joshuu Wonga a Ma Jaie, zakladatele skupiny Scholarism, kteří se postavili proti zavádění čínského brainwashingu do školních osnov už v roce 2012. Film z produkce Netflixu, Joshua: Teenager vs. Superpower (režie Joe Piscatela, 2017) portrétuje mladého Joshuu Wonga, který se skupinkou dalších mladých studentů dostal do ulic tisíce lidí a stal se mluvčím Deštníkové revoluce. Po jeho boku stála sedmnáctiletá Agnes Chow, která spolu s Joshuou v roce 2016 založila hnutí Demosisto. Film získal cenu na festivalu Sundance díky autentickému zachycení této mladičké generace a otevřel cestu dalším dokumentárním portrétům mladých leaderů protestů, například dokumentu Lost In The Fumes o Edwardu Leungovi, nejmladším ze 70 členů Legislativní rady Hongkongu (režie Nora Lam, 2017). Film Umbrella Diaries: The First Umbrella (režie James Leong, 2018) vznikl participativní formou ze záběrů natočených přímo účastníky protestů v ulicích. Tyto filmy heroizující odvahu vzepřít se rostoucímu tlaku orgánů ČLR se v Číně ocitly na indexu, ale směly se donedávna promítat v samotném Hongkongu. Ovlivnily lokální patriotismus a politickou radikalizaci tamních obyvatel a přispěly k polarizaci města, kde ostré ideologické spory mezi prodemokratickými a propekingskými obyvateli přerostly v další velké protesty v roce 2019.
 

Z filmu Honkongské okamžiky
 

Chvilkové vítězství

Zdrojem těchto konfliktů se stalo také napětí mezi často chudými starousedlíky v přelidněném městě a bohatou ekonomickou elitou, která se do svobodného, moderního velkoměsta začala v posledních dvou dekádách přesouvat s vidinou zisků z podnikání v mezinárodní finanční a obchodní metropoli. Do Hongkongu se přestěhovala i velká část čínských podnikatelů s naprosto odlišnou životní zkušeností, pročínskými politickými názory a korupčními návyky. Ale také tisíce intelektuálů, studentů a dělníků, hledajících nové příležitosti v liberálnějším prostředí. 

Protesty proti omezování demokracie ze strany Číny vyvrcholily v roce 2019, kdy se obyvatelé Hongkongu za svobodu svého města postavili v milionových shromážděních, v červnu a červenci s týdenní a pak téměř každodenní frekvencí. Rozbuškou nové vlny protestů byla snaha ČLR zavést do legislativy Hongkongu extradiční zákon, podle kterého by některé protizákonné činy mohly podléhat jurisdikci komunistické Číny. První tři masové protesty v červnu 2019 byly pokojné, ale protože cíle milionových davů demonstrujících v parku Admirality správkyně autonomní oblasti Carrie Lam a její propekingská administrativa ignorovala (a poté shromáždění zakázala), vytvořili si demonstranti černě maskované přední linie, odhodlané k boji s policií a označované obratem za „teroristy“. 
 

Z filmu Rudé taxi
 

Od srpna do října 2019 docházelo jak k debatám a protestům v obchodních centrech města, tak ke krvavým srážkám na různých místech Hongkongu s nasazením vodních děl, kouřových clon, pepřových sprejů, projektilů, obušků, brutálního bití a zatýkání ze strany profesionálně vyzbrojené pořádkové policie proti zpívajícím a transparenty nesoucím lidem. A ke konci i nasazením armády a policistů v civilu, vyslaných z pevninské Číny. Policie zatkla přes 10 000 protestujících. V novinách se objevily zprávy o náhlých sebevraždách studentů, evidence o počtu zraněných a mrtvých nikdy nebyla zveřejněna. Po půl roce urputných bojů v ulicích prodemokratické síly v Hongkongu zvítězily, Carrie Lam stáhla 23. října extradiční zákon z agendy autonomní vlády a ve volbách do místních rad 24. listopadu 2019 zvítězili demokraté v 17 z 18 okrsků města. Ovšem jen na krátký čas.

Červené taxíky, exil a „Be water“

O půlročních protestech z roku 2019 pojednává také několik filmů letošního online ročníku MFDF Ji.hlava. Jde o celovečerní dokumentární film Hongkongské okamžiky v  sekci Svědectví, experimentální film Zůstaň, pokud můžeš, jdi, když musíš v  sekci Fascinace a krátký film Rudé taxi v sekci Krátká radost. Krátký černobílý experimentální film Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš (režie Elysa Wendi, Singapur, 2020) je záběrován ve velkých detailech statickou kamerou s podobiznami dvou umělců, muže a ženy zahalenými v ledu, vánici, mracích, kouři a průhledné fólii a provázen voice-overem recitujícím metaforickou milostnou poezii, jež vyjadřuje jejich vztah k ohroženému městu. Jsou to v Evropě neznámí, ale v Hongkongu etablovaní umělci, kteří lidem v megalopoli kladou existenciální otázku, obsaženou v názvu filmu: „Zůstaň, pokud můžeš, jdi, když musíš,“ kterou si musí klást každý člověk stižený dilematem exilu.
 

Z filmu Rudé taxi


Červené taxíky, červené double- deckery a levostranná doprava jsou symbolické pozůstatky britské správy Hongkongu.  Hongkongský filmař, který ze strachu před vězněním zůstává v anonymitě, si najímal červené taxíky a natočil z nich záběry z protestních akcí na různých místech v Hongkongu v době vrcholící policejní brutality v září a říjnu roku 2019, kdy protesty obyvatel Hongkongu proti extradičnímu zákonu končily v nebezpečných střetech na různých – a z logiky taktiky boje s policií často i vzdálených – místech města, kam se lidé přelévali rychle jako voda podle hesla „Be water“. Do krátkého dokumentu Rudé taxi (Red Taxi, 2020) jsou kromě dynamických záběrů z ulic slyšet i protichůdné názory taxikářů jak v Hongkongu, tak na druhé straně, v příhraničním městě Šen-ženu na pevninské Číně. 

Momentky z Hongkongu

Hongkongské okamžiky (Hong Kong Moments, 2020) natočil jeden z imigrantů z pevninské Číny do Hongkongu, uznávaný čínský režisér Zhou Bing, který v Číně vytvořil pro oficiální CCTV přes stovku dokumentů o klasickém umění, osobnostech čínské historie, pozoruhodnostech Šanghaje a přírodních krásách Číny. V roce 2014 si pořídil vlastní produkční společnost s pobočkami v Šanghaji a Los Angeles a v této bohatě dotované produkci natáčel v průběhu půl roku trvajících masivních protestů od června do listopadu 2019 sedm předem vytipovaných hrdinů, jejichž názory měly zaručit „cool objectivity“(jak sám svůj záměr popsal v interview pro festival na Novém Zélandu).

Film koncipoval jako nestranný, ale monumentální pohled na historicky přelomové chvíle dosud „svobodného“ Hongkongu, ale nakonec se mu podařilo vytvořit jen profesionálně kvalitní a střihově dobře zkomponovanou mozaiku názorů sedmi různých lidí, ve které se dějinný význam dlouhotrvajícího a pro demokraty (dočasně) vítězného boje rozmělnil na pouhé „momentky z Hongkongu“. Z názorů zvolených protagonistů – čtyř pročínských (policisty, politika, majitelky jídelny a taxikáře) a třech prodemokatických (obvodní političky Jocelyn Chau, dobrovolného záchranáře a jeho zdravotníků a maskovaného demonstranta v první linii) vyplývá, že všichni mají svou pravdu a myslí to s Hongkongem dobře. Relativizace pravdy je jedním z nejúčinnějších nástrojů propagandy.


 Z filmu Honkongské okamžiky

Dokumentární film, koprodukovaný německou produkční společností Gebrüder Beetz Media, vypovídá o atmosféře nastupující normalizace v Hongkongu a o autorově autocenzuře přestrojené za nezaujatost. Ve smyslu rozostření pravdy je film typickým produktem naší doby, dílem režiséra, který je schopný pracovat pod oběma politickými systémy. Čínskému dokumentaristovi se podařilo natočit další profesionálně vyprodukovaný, avšak ne zcela objektivní film, navzdory použití autentických dokumentárních materiálů z protestů a četných velkolepých záběrů pořízených z dronů ve čtvrti oslnivých  mrakodrapů i polorozpadlých paneláků chudiny v přelidněném velkoměstě. Snímek měl světovou premiéru v květnu 2020 na festivalu Hot Docs a promítal se na několika festivalech (Mnichov, Nový Zéland, Melbourne ad.). 

Novoroční obrat

Několika světovými festivaly prošla letos i dvojice dalších filmů zaznamenávajících protesty za svobodu Hongkongu. Už v únoru 2020 měl premiéru další dokument natočený přímo v předních liniích boje Battle For Hong Kong (v produkci PBS a v režii Robina Barnwella), který sleduje pět odvážných aktivistů v předních liniích boje s policií včetně přepadení Polytechnické univerzity 17. listopadu 2019. Evans Chan natočil snímek We Have Boots (2020), který se soustředí na vůdce Deštníkové revoluce z roku 2014 (Benny Tai, Nathan Law, Chan Kin-man, Ray Wong a Agnes Chow) a sledoval jejich další vývoj a názory během dlouhých protestů do Nového roku 2020.

Mimořádný ohlas mezi obyvateli Hongkongu zaznamenal hraný film Ten Years (producent Andrew Choi, 2015), v jehož pěti epizodách pět režisérů vytvořilo fiktivní vizi Hongkongu v roce 2025. Vykreslili město zbavené všech místních zvláštností a svobod, postižené restrikcemi Zákona o národní bezpečnosti a utopené hluboko v režimu kontinentální Číny. Na premiéře filmu, jenž v roce 2016 získal hlavní cenu na Festivalu dokumentárních filmů v Hongkongu a který se v Číně nikdy nesměl promítat (a také v Hongkongu ho záhy zakázali), lidé v obecenstvu plakali. Utopie se však stala realitou už v roce 2020. Jak k tomu došlo, ilustrují dokumenty z letošního ročníku Ji. hlavy a další vývoj událostí, který už na festivalu filmových dokumentů nejspíše jen stěží uvidíme.
 

Z filmu Zůstaň, pokud můžeš / Jdi, když musíš
 

Nový rok 2020 přinesl velkou změnu pro celý svět. Pandemie koronaviru využili vůdci ČLR k naprostému potlačení protestního hnutí v Hongkongu a od 1. července 2020 bez předchozího projednání zavedla čínská vláda Zákon o národní bezpečnosti, který jakýkoliv protest kriminalizuje pod hrozbou vysokých trestů, až na doživotí v případě protistátního spiknutí či spolčení s cizí mocností (což může být vydávání necenzurovaných novin, nebo v případě filmařů i nepovolená koprodukce dokumentárního filmu). Tím byl prakticky veškerý odpor zlomen. Aktivisté museli obratem své skupiny, strany a hnutí rozpustit, začali prchat na Tchaj-wan (12 z nich bylo zadrženo na lodi na útěku) a do Británie (Nathan Law, Sunny Cheung), 28 z nich bylo zatčeno, zbaveno pasů, propuštěno na kauci a čekají na soud s obviněním spiknutí proti ČLR (jsou mezi nimi také aktivistka Agnes Chow a mluvčí studentské skupiny Studentlocalism Tony Chung). Vůdce hnutí Demosisto Joshua Wong byl na kauci 24. září propuštěn z vazby a nedávno znovu zajištěn v kavárně před americkým konzulátem v Hongkongu s vážnějším obviněním z pokusu o nezákonnou emigraci a spolčování se s cizí mocností. Přesto nyní na dálku podporuje masové protesty v nedemokratickém Thajsku, podnícené občanským hnutím v Hongkongu. Tiskový magnát a vydavatel necenzurovaných novin Apple Daily, Jimmy Lai, jenž podporoval prodemokratické hnutí, označil své zatčení a zákaz novin za počátek dlouhodobého zápasu o svobodu města. V Hongkongu nastoupili cenzoři a zahájili komplexní čínský systém sledování a pronásledování obyvatel. Někteří filmaři přecházejí kvůli obživě do propekingského tábora, ti prodemokratiční odcházejí do anonymity, případně do exilu. Mnozí jsou však ve vězení, nebo jim úřady odebraly pasy. Novinářům ze zahraničí (New York Times, CNN, Wall Street Journal, Financial Times ad.) jsou masově odebírána či zadržována pobytová a pracovní víza a vláda získala kontrolu i nad elektronickou komunikací obyvatel, takže svobodná výměna názorů či informací je prakticky znemožněna. To v důsledku nejspíš znamená i konec nezávislého hongkongského dokumentárního filmu.

 




další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.