Filmař v roušce – 9. díl

„Zrodil se první český ‚dokumem‘, jak navrhuji napříště označovat popkulturní odkazy pocházející z dokumentárních filmů,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“

Od minulého týdne jsou znovu otevřená kina a po dvou měsících se do nich vrací i dokument V síti. V pražském Bio Oko s diváky diskutovali i v rouškách zahalení tvůrci. Zdroj: FB V síti

10. května: Editorský oříšek   

Při odevzdávání deníku trochu popichuji svoji editorku. Psaní názvů filmových děl má v dok.revue pochopitelně úzus, který je ale někdy v osobnějších pasážích textu poněkud nepatřičný. Třeba v dlouhém seznamu „doporučených“ titulů, které na mě v esemesce vychrlil režisér Jan Bušta, působí kompletní názvy filmů, jednotně uváděné v češtině s vročením v závorce a vysázené tučným písmem a kurzivou, poněkud divně. Přesto to zcela respektuji. Když jsem ale parafrázoval název známého článku Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí, zaváhal jsem. Po editorské revizi z toho nakonec bylo Co dělat, když Kolja vítězí. Zůstal tam jen odkaz na film Jana Svěráka (bez vročení) a úplně „vypadl“ ten od Karla Vachka. Nemělo by to být Co dělat, když Kolja vítězí? Jízlivě domyšleno do důsledků pak nejspíš Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (1996), když Kolja (1996) vítězí?1) 
 

Provokativní slovní hříčka básníka, filmového kritika a disidenta Andreje Stankoviče je složená z názvů dvou výrazných filmů roku 1996. Zdroj: Nakladatelství Triáda

11. května: Dvanáct, tak to je pohoda

„Úchyláci“ jsou opět v kinech a z veřejné debaty a sociálních sítí vytlačují epidemiology, virology a infektology. Kdo by před dvěma měsíci řekl, že tohle může být důkaz návratu společnosti k normálu? Doplňující otázka samozřejmě zní, co je to, ten „normál“. Nicméně dokumentární hit Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti (2020) vidělo v únoru za první víkend rekordních 115 000 diváků a celkem do vyhlášení nouzového stavu skoro 350 000. A lidé začínají chodit do kin (nebo jezdit do autokin) znovu. Tvůrci jako poděkování i novou propagaci nyní zveřejňují scénu, ze které pochází citát „Dvanáct, tak to je pohoda“, v němž predátor na sociální síti kvituje, že je dívce jen dvanáct let. Zrodil se z ní první český „dokumem“, jak navrhuji napříště označovat popkulturní odkazy pocházející z dokumentárních filmů. A posílám jeden vlastní, kinařský: „Kolik měsíců ještě bude V síti v kinech?"
 

Scéna z filmu V síti, ze které pochází první český a možná světový „dokumem“. Zdroj FB V síti

12. května: Totální sezóna  

Fond kinematografie zveřejnil mimořádné výzvy, o kterých jsem tady psal minulý týden. Zásadní novinkou je především to, že lze poprvé požádat o podporu vývoje televizních seriálů, což bude významný krok na cestě k české quality TV.    

Určitě to nakopne i české dokuseriály, jejichž oblíbenost u diváků i producentů v zahraničí prudce stoupá. Mají totiž neuvěřitelný poměr „cena/výkon“, se zlomkem výrobních nákladů dosahují srovnatelné sledovanosti jako hrané série. U nás je to zatím hodně tristní, jak jsem si dnes ověřil na vlastní kůži. Už nějakou dobu zaměřujeme se syny pozornost speciálně k těm sportovním. Basketbalovou sérii The Last Dance (2020) jsme dokoukali až do posledního zatím zveřejněného dílu, a tak mi syn slávista z nouze pustil první díl Totáln! sezony (2019), což je v podstatě sestřih gólů, tréninků a nastupování do letadel na neuvěřitelně úspěšné cestě „sešívaných“ evropskými poháry. Největším propadem je prohra s Dynamem Kyjev, ale překonání krize podle trenéra Jindřicha Trpišovského posiluje. Takže ještě dva tři záběry hráčů se svěšenými hlavami podbarvené dramatickou hudbou a jde se dál. Ve slavném a rovněž „červenobílém“ Dycky Sunderland (2018–2020) se sice ze začátku motivy taky hodně opakují, ale aspoň jsou to zákulisní jednání o přestupech. Ta mají pro film ideální „deadlinovou“ strukturu (musejí skončit přesně v určitý den a hodinu), což tvůrci neustále zpřítomňují. Proč to zatím nejde takhle napínavě vyprávět u nás? Špičkoví sportovní (a nejen sportovní) manažeři se nedokážou spojit se špičkovými filmaři, kteří mají osvojené řemeslné postupy. Chybí jim nejspíš větší kulturní rozhled, a tak to nepovažují za podstatné a nepoznají kvalitu. Přechod z obrany do útoku přitom vede ke kolizím stejně jako přechod od filmové expozice ke krizi v příběhu. Bez překonávání překážek to lidi nebude bavit, což věděl už Aristoteles. Zajímavé přitom je, že ač jsou zahraniční sportovní série v podstatě uhlazeně propagační, katastrofy dokážou ve svých příbězích vždy najít. Maradona v Mexiku (2019) je „character-driven story“, kde se hlavní postava opakovaně ocitá vyloučená z trenérské lavičky či spílající publiku, The Last Dance má centrální zápletku v podobě konfliktu hlavní postavy, basketbalisty Michaela Jordana, s manažerem týmu Chicago Bulls Jerrym Krausem a Sunderland jsou zkrátka lůzři, kteří chtějí zpátky nahoru. Na Evropskou ligu to není, ale pro film je to ideální. Těším se, až se sportovní příběhy budou podobně vyprávět i u nás. Zkušených tvůrců je dostatek, třeba jim producenti, podpořeni nově Fondem kinematografie, dají větší šanci.

13. května: Stavební dělník vs. filmař

Pokračuje natáčení a současně i financování přírodopisného filmu Planeta Praha. Obojí má svá specifická úskalí. Třeba jsme zjistili od ochranářů, že v Praze je ještě daleko důležitější než jinde anonymizovat lokace, na kterých natáčíme. Prý jsou z minulosti známé případy, že lidé dokázali za dva týdny po nějaké reportáži zlikvidovat louku plnou hlaváčků nebo kolonii čolků. Snad jen sokoli jsou v bezpečí na stometrových komínech malešické spalovny či holešovické teplárny. Tam ale za nimi zase musí někdo vylézt se speciálně upravenou kamerou a natáhnout elektrický kabel, aby v té výšce mohla několik týdnů běžet. Poohlížíme se i po nové kameře, která má mimo jiné i vlastní stěrač, takže kameraman může na dálku nejen ostřit, trafovat a švenkovat, ale i čistit objektiv.
 

Kamerový jeřáb při natáčení slípky zelenonohé do filmu Planeta Praha. Foto: Prokop Pithart
 

Financování jde sice tentokrát nad očekávání dobře, značka Planeta Česko zabírá, ale zase mne překvapuje, jak i mnohé lidi z oboru irituje dvacetimilionový rozpočet. Netuší, že jsou za ním zcela běžné odměny. Jsme asi pětkrát dražší než běžný dokumentární film a překonáváme i řadu hraných rozpočtů. Ale máme před sebou 400 velmi specifických natáčecích dnů, což je dokonce desetinásobek průměrné délky natáčení. Pokud na stavbě pracuje deset dělníků za průměrných 170 korun na hodinu, stojí to denně 13 600 korun – za tolik byste při troše štěstí vypravili i levnější natáčecí den české dokumentární produkce. Pokud tam dělníky budete mít 400 dnů, jsme na 5 440 000 korunách. Nepřičítáme ale k dělnickým profesím materiál, marži ukrajinských zprostředkovatelů a samotných stavitelů, ale hlavně speciální a nedostatkové profese, jako jsou bagristi, elektrikáři nebo nedej bože klempíři. Náklady na stavbu rostou exponenciálně jako koronavirová nákaza a nikomu to nepřijde divné. U filmu je to nepatřičné. Úplně nejvíc mne pak štve, když se ptají lidé zaměstnaní, jejichž pracovní hodina, často zdaleka ne v tak expertní pozici, je z podstaty daleko dražší než nasazení filmařských OSVČ. Nemluvě o nejistotě existence „na volné noze“, kterou plně obnažila pandemie.      

14. května: Vašulka do Šachty 

Přichází e-mail se žádostí o projekci filmu, další vlaštovka ohlašující ukončení nouzového stavu. Portrét vizionářů videoartu Efekt Vašulka (2019) chtějí promítat v Holešovické Šachtě. Filmy z naší produkce uvádějí stále častěji spíš tzv. alternativní prostory než běžná kina. Návštěvníci kin si odvykli hledat náročnější filmy. Tisíce našich potenciálních diváků sice stále chodí po světě, ale za filmy buď jezdí na festivaly, nebo je sledují na internetu. A za kulturou chodí do divadel nebo galerií, a tak tam za nimi musíme i my. Tajnosnubně a poeticky působí názvy našich nových svatostánků: Holešovická Šachta, Kasárna Karlín, opavský Bludný kámen, ostravské Plato či pardubické Divadlo 29. Zapamatujte si ta jména, jsou to bašty kultury a jejich dramaturgové nezapomínají, že do ní patří i filmy. 

Večer se syny pokračujeme v popkulturním zasvěcování filmem Bláznivá střela (1988). I pro mne je dobré se takhle vracet. Film se mi líbí daleko víc než tenkrát coby mladistvému intelektuálovi pohrdajícímu americkou komercí. Součástí divácké každodennosti synů jsou Simpsonovi (1989–dosud), takže se na gagy komisaře Franka Drebina poměrně dobře chytají. Srovnání obou kultovních děl se nabízí, ale raději trochu googluji, abych zase za své rychlé soudy nedostal zdrcující sms kritiku od Honzy Bušty. A vida! Tvůrce Simpsonových Matt Groening řekl o sérii Police Squad! (1982), kde se Leslie Nielsen v roli Drebina poprvé objevil, že kdyby ji natočili o dvacet let později, byl by to „smash“, tedy hit. V roce 1982 totiž televize ABC seriál zastavila kvůli diváckému nezájmu po pouhých šesti dílech. Dokonce i v showbyznysu můžete předběhnout svoji dobu.
 

Pro dospívající syny je Bláznivá střela nejen kinematografickou, ale také sexuální osvětou. Zdroj: reddit

15. května: Švédská premiéra

Efekt Vašulka má premiéru ve švédské televizi.

16. května: Karel Vachek zasloužilý

Ministerstvo kultury sbírá do konce května nominace na svoji každoroční Cenu za přínos v oblasti kinematografie a Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) je jednou z nominujících institucí. Lobbuji u akademiků: „Vážení kolegové, chtěl bych Vám dát touto cestou ke zvážení, zda byste nenavrhli prezidiu ČFTA jako kandidáta na Cenu Ministerstva kultury režiséra Karla Vachka. Pohled do seznamu laureátů ukazuje, že už nezbývá mnoho neoceněných režisérů nové vlny, jako je on. Kromě toho je také jedním z posledních tvořících příslušníků této generace, který je stále ve vynikající formě, o čemž svědčí, že jeho nejnovější film Komunismus měl v lednu letošního roku mezinárodní premiéru na prestižním festivalu v Rotterdamu. Věřím, že si nejen z těchto důvodů ocenění zaslouží…“ Píšu to hlavně jako malé popíchnutí těch, kteří Vachka „nemusejí“, a zároveň osvětu pro mnoho dalších, kteří ho ani příliš neznají. Dlouhodobá nevole části filmařské obce k „prostořekému“ Vachkovi mne už tolik nepřekvapuje jako před lety. Myslím, že se od té doby hodně změnilo. Do kinematografie výrazně promluvili jeho žáci, a to jak v roli tvůrců, tak jako zástupci významných institucí. Kladné přijetí jeho nejnovějšího filmu svědčí o tom, že dorostla generace kritiků, kteří jeho práci sledují. A řada těch starších se o něm rozhodla raději mlčet. Nicméně se klidně vsadím, že se letos „národním umělcem“ Karel Vachek opět nestane.

Nečekaná dílčí pointa. Na můj e-mail jako první po necelé hodině odpovídá režisérka Agnieszka Holland: „Děkuji za dopis, osobně tu kandidaturu vřele podporuji!“ Další odpověď mne překvapí, ale zároveň ještě víc potěší. „Ačkoli s Karlem v některých věcech osobně drobně nesouhlasím, jeho nominaci na toto ocenění vřele podporuji,“ píše o pár desítek minut později režisér Karel Smyczek. Do večera přijde ještě pár dalších podpůrných reakcí.
 

Režisér Karel Vachek a ženská část jeho štábu na festivalu v Rotterdamu. Foto: Ruben Hamelink, IFFR


Poznámky

1) Editorka dok.revue to objasňuje takto: „Podle mě tady neexistuje (jako v řadě jiných případů) nějaké jednoznačně správné řešení, záleží na tom, jak to kdo pojme a zdůvodní. Vnímám to tak, že věta „Co dělat, když Kolja vítězí?“ je srozumitelná a pádná i bez toho odkazu na Vachkův film (a je stále aktuální – viz vítězství Kolji v nedávné anketě Sdružení českých filmových kritiků). Kdo ví, ten tam ten odkaz navíc vnímá, nicméně není třeba ho zvýraznit. Naopak Kolju zvýraznit musíme, protože bez zvýraznění by to bylo jen jméno chlapce, nikoliv název filmu, o který jde.“





další články tematické přílohy:


Filmař v roušce – 10. díl„Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které ,rezonují’,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se poslední tři měsíce děly historické věci, které jsem se v tomto „deníku z karantény“ snažil zachytit. První řada „seriálu“ je s tímto desátým dílem u konce, ale od konce června se vrátím na dok.revue jednou měsíčně jako Filmař v rozvolnění.“


Filmař v roušce – 8. díl„Mezi výzvami Fondu kinematografie se poprvé objeví i televizní tvorba. Tohle je zpráva roku, která promění celou scénu,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 7. díl„Česká kina budou podle časopisu Variety první v Evropě, která znovu otevřou. Nevím, zda se z toho mám radovat, když se současně objevuje zpráva, že se v posledních třech dnech opět zvyšuje počet nakažených,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 6. díl„Už v sobotu zahajuje nedaleko ruzyňského letiště program Kinoauto Praha filmem Samotáři (2000). Vskutku hořký humor dramaturga: film dostává v době povinné sociální distance zcela nový význam,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 5. díl„Jako ústřední ,narativ‛ se prosadilo obecné vnímání filmu a kina jako prostoru pouhé zábavy,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 4. díl„U nás je krize furt, svět nás akorát dohnal,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 3. díl„Místo kostýmu pro Orlando Blooma a spol. šije již třetí týden 7 barrandovských švadlenek a 2 krejčí každý den 500 roušek,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 2. díl„Režisér Vít Zapletal si točí krátká videa z prázdné Prahy, třeba „ekošvenk“ z vltavského nábřeží. Vypráví mi námět kraťasu inspirovaného pandemií,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 1. dílUplynulých čtrnáct dní se mi slévají do jednoho. Už nedokážu přesně rozlišit, kdy a co se přesně stalo. Vzpomínky lovím zpětně z paměti, ale chci si tyhle výjimečné okamžiky zaznamenat. Deník jsem si doposud psal jen v době festivalů kvůli doktorskému autobiografickému výzkumu, ke každodenním záznamům jsem se nikdy nedokázal donutit. Teď se ale, nejen s filmováním, dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát pravidelně formou deníkových záznamů a jednou týdně je zveřejním.


Ústa RambyRadim Procházka aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce?