Filmař v roušce – 5. díl

„Jako ústřední ,narativ‛ se prosadilo obecné vnímání filmu a kina jako prostoru pouhé zábavy,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“

Co tak nadšeně očekávají lidé v ochranných oblecích a rouškách z filmu Petera Mettlera Gambling, Gods and LSD? Dozvíte se ze snímku na DAFilms.cz

12. dubna: Domácí výchova filmem

LEGO® příběh 2 (2019), Toy Story 4: Příběh hraček (2019), Velké vítězství (1992), FC Roma (2016), Dobrý Will Hunting (1997), Život Briana (1979), Duelisté (1977), Monty Python a Svatý Grál (1975). Od společného sledování filmů s dětmi ke snaze o jejich výchovu filmem… Na Dva nula (2012) se syn odmítl jako zásadový fanoušek Slavie dívat, zato jsme „sjeli“ celý seriál Hra z Anglie (2020) a já u druhé řady konečně přicházím na chuť seriálu Dycky Sunderland (2018). A když jdou děti spát? U sedmého dílu čtvrté řady definitivně polevuje moje závislost na Perníkovém tátovi (2008–2013) a začínám experimentovat s Pánem tygrů (2020). Bohužel se nám ale po čtyřech týdnech polámala lampa v projektoru, takže jsou všichni červení s modrými konturami a často nejde rozeznat ani fotbalisty Sunderlandu od soupeřů…

 
Perníkový táta vs. Pán tygrů, fikce vs. realita.
Přinejmenším grafické zpracování plakátu příliš rozdíly nedělá, nicméně postava vpravo je muž skutečně usvědčený z pokusu o vraždu.

 

S literaturu je to jako obvykle slabší, ale konečně jsem dočetl knihu Marie Rakušanové Kubišta – Filla: Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce. Paní Rakušanová v ní shrnuje výsledky výzkumu, jehož základem byla teorie literárního pole francouzského sociologa Pierra Bourdieua. Zrod českého moderního výtvarného umění líčí jako střet dvou největších osobností tehdejší scény. Kromě knihy byla dalším výstupem výzkumu skvělá loňská výstava KUBIŠTA – FILLA. Plzeňská disputace v plzeňských Masných krámech. A teď se snažím zakousnout do sborníku Společenské vědy a audiovize, který pro nás nedovzdělané famáky uspořádala Helena Bendová s Matějem Strnadem. Všechna velká jména lingvistiky, psychologie, sociologie, filozofie a dalších společenských věd, modernisté i postmodernisté pěkně společně v jedné knize. A všichni jen boří, rozvracejí, relativizují a definují nová paradigmata. Co si s tím mám já chudák praktik a řemeslník počít? Raději mi zaostřete kameru a jedem…  

13. dubna: Bobří karanténa

V online světě nyní probíhá opravdu vše včetně schůzek žižkovského Čtvrtého přístavu vodních skautů Jana Nerudy. Naši synové Permi a Sirius, kteří chodí do tamního oddílu Bobři, se při online schůzce vždycky zavřou každý v jiném pokoji, aby mohli nerušeně plnit úkoly. O velikonočním pondělí s nimi ale zažíváme něco mimořádného, online svět se protíná s tím reálným. Vydáváme se společně po stopách pokladu, k jehož nalezení dostali šifry a souřadnice mailem od svého vedoucího Gumy. Poklad by měl být někde u silnice na Sušici. Neustále spekulujeme, co vlastně najdeme. Tipuji kešku, kterou Guma někde blízko nás lokalizoval a využil. Když postupně nacházíme pod kameny a kořeny ukryté dva džusy a balíky ovoce a sladkostí, naše zvědavost, jak se sem ty věci dostaly, kulminuje. Později se ukáže, že Guma takto zorganizoval rozvezení balíčků pro snad 15 svých svěřenců, kteří tráví Velikonoce v izolaci na chatách po celé republice. Jižní a západní Čechy měl na starosti vedoucí Prokop, který je nyní u rodičů v Plzni.
 

Syn autora deníku Permi s pokladem, který našel při skautské online soutěži

14. dubna: Collegium za kasou

Víc než kdy dřív jsem nyní aktivní na Facebooku. Sdílím jen ověřené zprávy, ale občas mi to ujede. A tak jsem před časem zveřejnil hypotézu o tom, že koronavirus v Itálii rozšířili ilegální čínští dělníci v oděvním průmyslu. Na webu HlídacíPes objevuji detailní rozbor oné neověřené zprávy i popis reálné situace. Veřejně jim děkuji a zřizuji si trvalý příkaz na jejich podporu. 

Přepadá mne pocit viny, že můžu dál dělat svoji práci, když se dočítám, že jedna houslistka z Collegia 1704 začala pracovat za pokladnou supermarketu. Tohle hudební těleso, specializující se na baroko, je za normálních okolností tak vytížené, že producent Jan Macola kvůli nim loni spustil natáčení ještě nedofinancovaného velkofilmu Petra Václava Zpověď zapomenutého. Měli dlouhodobě nasmlouvaný termín a závazky orchestru by v následujících měsících a možná letech neumožnily najít náhradní termín. Je nepochopitelné, že se svět může tak ze dne na den změnit a Collegium se ocitnout bez práce.      

15. dubna: Kultura pod psa 

Vedoucí jesenického kina Pohoda Pavel Bednařík se na Facebooku rozčiluje nad tím, že „filmy a kina sice spolehlivě plní státní kasičku, nicméně kulometu vládních tiskovek a tzv. plánu uvolňování ani nestojí za to, aby tento kulturní fenomén, toto umělecké odvětví, vyjmenovaly. Patří pouze pod ‚ostatní kulturní aktivity‘“. Ano, Pavle, dokonce ani ministr Zaorálek slovo „film“ nepoužil... Respektuji ho, komunikuje s námi, snaží se pomoci, ale film nejmenuje. Na tom opravdu něco je. Co? Můžeme si za to sami! Je to obecné vnímání filmu a kina jako prostoru pouhé zábavy, který se prosadil jako ústřední „narativ“. A to ještě zábavy okrajové. Kasina, cirkusy a kolotoče taky nikdo nevyjmenovává zvlášť... Když se mluví o umění, je třeba zmínit hudbu, tanec, divadlo a malá nakladatelství, zábavě však zdá se nyní dominují ve veřejném prostoru hobby markety. Koncem týdne navíc dostanou na vládní tiskovce prostor psí salony, k jejichž urychlenému otevření prý ministra Karla Havlíčka přimělo mnoho naléhavých e-mailů od českých pejskařů. Při příští revoluci už asi s vládou nezatřesou herci, ale chovatelé domácích mazlíčků.  

Jihomoravský filmový fond je jedním z nejlepších a nejsolventnějších fondů, jichž v různých koutech republiky utěšeně přibývá. Samosprávám se daří s jejich pomocí lákat filmaře, aby přiváželi svoje know-how a vytvářeli u nich pracovní příležitosti. V podstatě všechny peníze totiž musejí být utraceny v rámci daného kraje. O to nepochopitelnější je nynější rozhodnutí krajského úřadu, že kvůli pandemii přidělí fondu jen polovinu z plánované podpory, aby prý mohli pomoci jinde. Píšu o tom předsedovi Asociace producentů v audiovizi (APA) Vráťovi Šlajerovi. Souhlasí, tak ho snad přesvědčím, abychom nějak reagovali. Je to totiž v přímém rozporu s námi prosazovanou strategií, aby byla především zachovaná současná podpora kinematografie. Peníze přidělené fondem jsou jen jiným způsobem přerozdělenou pomocí jihomoravským firmám a živnostníkům.   

16. dubna: Piloti lidem

Na koronavirus zemřela pětaosmdesátiletá čechoamerická scenáristka a dramaturgyně Milena Jelinek. Setkal jsem se s ní jen jednou, ale o to větší srážka to byla. U nás je nejznámější jako autorka skvělého Zapomenutého světla (1996) Vladimíra Michálka s Bolkem Polívkou v roli kněze, ale v Americe byla především ceněnou dramaturgyní a pedagožkou. Patřila k žákům legendárního Františka Daniela, učila na Kolumbijské univerzitě a hodně se profesně vracela do Česka. Na Kolumbii u ní studoval i bývalý děkan FAMU Pavel Jech, který založil dnes již renomovaný workshop MIDPOINT, kde jsem se s paní Milenou setkal i já. Bylo to nad scénářem Sršně v lahvi, který režisér Vít Zapletal napsal společně s Radimem Valákem. Byl to náraz nejen řemeslný, ale i osobní. Ukázalo se, že paní Jelinek má natolik ráda aktivní, jednající hrdiny a natolik nesnáší komunismus, že našeho váhajícího Jana, který si po srpnové okupaci přivydělává výukou ruštiny, upřímně nemůže vystát. Zatímco on polovinu scénáře váhá, zda má emigrovat za svojí dívkou, ona se prý poprvé pokusila utéct ještě jako náctiletá koncem čtyřicátých let. Nevím, jak to brala ona, ale pro mne byl v pozadí hlubší spor o pojetí filmu, kde se střetly vyprávěcí postupy „americké školy“ s evropským sebereflektujícím pozorovatelem, jehož příběh určuje víc kolo dějin a náhoda než jeho vlastní vůle. Mimochodem náš scénář po neúspěšné žádosti o grant na Fondu kinematografie zatím stále čeká na realizaci...
 

Autorkou scenáře Zapomenutého světla (1996) byla Milena Jelinek
 

Asociace producentů v audiovizi (APA) společně s dalšími filmovými institucemi i s divadelníky požádá zítra vládu o výjimku z povinnosti nosit roušky před kamerou a na jevišti. Ač se to může zdát malicherné, pro natáčení je to klíčový požadavek. Navíc snad bude i chytlavá zpráva pro média. Předsednictvo APA na pravidelném zasedání souhlasí s návrhem, aby se neformálním mluvčím všech filmařů v době pandemie stal ředitel sítě multiplexů CineStar Jan Bradáč. Před časem šel na rozdíl od konkurence vládním omezením napřed a zavřel kina ještě dříve, než to dostal nařízené. A i když multiplexy nejsou pro naše artové filmy přátelským prostředím, Bradáč se těší široké podpoře. Navíc je amatérský pilot a podílí se teď na úžasné akci Piloti lidem, při které s desítkami kolegů dopravují zdravotnický materiál svými letadly v podstatě kamkoliv v republice.
 

Plně naložený ultralight, jehož pilot se společně s kinařem Janem Bradáčem účastní akce Piloti lidem

17. dubna: Češi online u Ženevského jezera

Začíná „západoevropská Jihlava“ – festival Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. Kina tam bývají stejně narvaná jako na Vysočině, jen v publiku a mezi uvaděči nepřevažují studenti, ale místní poučení a angažovaní důchodci. Letos je festival samozřejmě online. Psal jsem ve svém pandemickém deníku o tom, jak pražský Jeden svět a kodaňský CPH:DOX převedly na síť v rekordním čase své přehlídky, teď už se z toho stává standard a začíná se diskutovat, nakolik mají brát filmaři online premiéru za relevantní. Světové festivalové premiéry jsou totiž v dnešním uměleckém filmu tím nejcennějším symbolickým kapitálem. 

Visions du Réel je také rok od roku důležitější platformou českých filmů na mezinárodní scéně. I na tom má částečně zásluhu „jihlavské lobby“, ale taky to, že do nyonského profilu pasuje převládající spíše esejistický styl české dokumentární tvorby. Dobře je to vidět na čtyřech letos vybraných filmech. Vizuálně a vypravěčsky mistrně podaný spor o meze soužití lidí a divokých zvířat Vlci na hranicích Martina Páva, intimní portrét švýcarsko-českého malíře Jan Jedlička: Stopy krajiny od Petra Záruby, reminiscence černobylské tragédie skrze jednu „rekvizitu“ Klavír je příliš těžký Elišky Cílkové i animovaná vzpomínka na předčasně zemřelého bratra M E Z E R Y Nory Štrbové mají zcela jistě společnou česko-slovenskou „DNA“, kterou by bylo možné podrobněji analyzovat. 

Já se ale upřímně nejvíc těším na retrospektivu amerického režiséra Petera Mettlera. Objevil jsem ho před lety, když jsem se snažil zjistit, kdo by mohl být dobrá reference ke Karlu Vachkovi při „pitchování“ jeho filmů zahraničním kolegům. Úžasně vypointovaná scéna s diváky (mimochodem v respirátorech) sledujícími bourání výškové budovy z Gambling, Gods and LSD je z rodu nezapomenutelných… 

Celkově je pro mne onlineové vydání festivalu neuvěřitelnou znouzecností. Sice si nebudu moci dát presso za švýcarské ceny na festivalovém nádvoříčku, ani se nepůjdu projít k Ženevskému jezeru, ale určitě uvidím víc filmů, než kdybych do Nyonu jel a naplno tam pracoval.  

18. dubna: Babišovy počty

Mladší syn se právě intenzivně připravuje na přijímací zkoušky na gymnázium, a tak mi neunikl titulek Aktuálně.cz Opakování z matematiky pro pátou třídu. A pro celé Česko. Pro syna to sice zatím není, to by ho museli zkoušet z občanského výchovy, ale já jsem ze slovních úloh Davida Klimeše nadšený: „Pan Andrej má obavu o své zemědělské a potravinářské podnikání. Naštěstí mu ale výrazně pomohou odklady splátek v přeúvěrovaném holdingu, nelimitované dotace na pracovní místa, a dokonce coby tzv. kritická infrastruktura zůstala v karanténě otevřená i jeho květinářství. Přesto by se mu hodilo získat nějaké nové investiční dotace. Jednou z možností je ukrojit si část financí z aktuálně schválené pomoci českým potravinářům a zemědělcům ve výši 4,3 miliardy (zatímco na živnostníky je maximálně po 25 tisících). Pan Andrej už nyní ovládá 70 procent produkce vepřového a nepřátelské převzetí každé další desetiny segmentu by ho přišlo zhruba na tři čtvrtě miliardy. Jak vysoké dotace by potřeboval vyčerpat z aktuální protikrizové pomoci zemědělcům, aby ho monopolizace trhu vepřového nestála ve výsledku ani korunu? (Odpověď: Pan Andrej by potřeboval 2,25 miliardy dotací).“ Tak hořce jsem se nepobavil od četby povídky Stephena Leacocka A, B a C aneb Matematika z lidské stránky, která mi před mými přijímačkami na gympl pomohla smířit se s životem i tímto záludným předmětem. Řídit stát jako firmu může být v době krize překvapivě rentabilní… 

Režisér Jan Cechl posílá koncem týdne natočené záběry svého animovaného filmu Lawrence z Morávie a producent Jan Bušta mu pozdě v noci na sobotu píše: „Ty vole! To je fakt skvělý!!! Jsem úplně nadšenej z detailností tý animace i z toho rámování, formátu... Kinematografie, fakt jo!“ Interní reakce jako antropologické okénko do života českých filmařů…





další články tematické přílohy:


Filmař v roušce – 10. díl„Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které ,rezonují’,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se poslední tři měsíce děly historické věci, které jsem se v tomto „deníku z karantény“ snažil zachytit. První řada „seriálu“ je s tímto desátým dílem u konce, ale od konce června se vrátím na dok.revue jednou měsíčně jako Filmař v rozvolnění.“


Filmař v roušce – 9. díl„Zrodil se první český ‚dokumem‘, jak navrhuji napříště označovat popkulturní odkazy pocházející z dokumentárních filmů,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 8. díl„Mezi výzvami Fondu kinematografie se poprvé objeví i televizní tvorba. Tohle je zpráva roku, která promění celou scénu,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 7. díl„Česká kina budou podle časopisu Variety první v Evropě, která znovu otevřou. Nevím, zda se z toho mám radovat, když se současně objevuje zpráva, že se v posledních třech dnech opět zvyšuje počet nakažených,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 6. díl„Už v sobotu zahajuje nedaleko ruzyňského letiště program Kinoauto Praha filmem Samotáři (2000). Vskutku hořký humor dramaturga: film dostává v době povinné sociální distance zcela nový význam,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 4. díl„U nás je krize furt, svět nás akorát dohnal,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 3. díl„Místo kostýmu pro Orlando Blooma a spol. šije již třetí týden 7 barrandovských švadlenek a 2 krejčí každý den 500 roušek,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 2. díl„Režisér Vít Zapletal si točí krátká videa z prázdné Prahy, třeba „ekošvenk“ z vltavského nábřeží. Vypráví mi námět kraťasu inspirovaného pandemií,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 1. dílUplynulých čtrnáct dní se mi slévají do jednoho. Už nedokážu přesně rozlišit, kdy a co se přesně stalo. Vzpomínky lovím zpětně z paměti, ale chci si tyhle výjimečné okamžiky zaznamenat. Deník jsem si doposud psal jen v době festivalů kvůli doktorskému autobiografickému výzkumu, ke každodenním záznamům jsem se nikdy nedokázal donutit. Teď se ale, nejen s filmováním, dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát pravidelně formou deníkových záznamů a jednou týdně je zveřejním.


Ústa RambyRadim Procházka aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce?