Filmař v roušce – 3. díl

Producent Radim Procházka pokračuje na webu dok.revue se svými deníkovými záznamy z dob karantény, které jednou týdně zveřejňujeme.

Fotografie Dorothey Lange z 24. října 1929, kdy se USA rozhostila panika kvůli náhlému kolapsu na burze. Ten den vešel do dějin jako Černý pátek a předznamenal globální ekonomický kolaps. Foto: Public Domain Image By Dorothea Lange

30. března: New Deal

Za týden máme za Asociaci producentů v audiovizi odevzdat vládě záchranný plán filmového průmyslu. Mám do zítra sepsat specifické požadavky dokumentární sekce. Na dálku to konzultuju s kolegou Radovanem Síbrtem, který nezávisle na mě připomíná americký New Deal. Ten ve třicátých letech vytvořil speciální programy pro umělce, hlavně fotografy, kteří měli dokumentovat vládní programy na záchranu ekonomiky a vytvořili přitom díla výjimečné umělecké hodnoty. Takže si dodám kuráž a kromě jiných zřejmě realističtějších věcí posílám návrh na zřízení Fondu DOKU-COVID-19. Státní dotace by byla určená k tomu, aby dokumentaristé (filmaři i fotografové) dokumentovali pandemii. Filmy by administroval Národní filmový archiv (NFA), fotky možná Uměleckoprůmyslové muzeum. Tyto instituce by dostaly peníze na to, aby vykupoval hrubé záběry zachycující pandemii. Filmaři by ty záběry mohli zároveň použít do svých filmů. NFA by měl nějakou časovou blokaci a mohl by záběry nabízet třeba až za deset let. A pak by je licencoval jen za nějaký „manipulační“ poplatek, aby se mohly co nejsnáze dostávat na veřejnost. Stát by mohl být i proaktivní a zadat výrobu celých filmů o konkrétních projektech a tématech. Ale nedokážu domyslet, jak by se to v současných podmínkách administrovalo. Výběrová řízení? Přidělení zakázky napřímo, byť prestižnímu tvůrci, asi neuhájíme ani v době pandemie. Analogicky by se dalo postupovat i v dalších oborech – architektura, výtvarné umění, ale i literatura nebo divadlo… Peníze vzhledem k celku malé, efekt obrovský! Filmaři mají tradičně na politiky silnější vliv, tak by mohli prosadit něco, z čeho by profitovali i jiní. To by byla paráda. Mimochodem Steinbeckovy Hrozny hněvu sice vznikly mimo vládní programy, ale třeba princip povinného procenta jdoucího z rozpočtu staveb na umění, o kterém se dnes znovu mluví i u nás, pochází právě z té doby.

A připomínám i naše prestižní dokumentární instituce jako je třeba Dok.incubator. I ty budou mít a mají problémy. Přesunují svoje akce do online prostředí a bojí se problémů s vyúčtováním. Cestovné ušetří, jiné položky se navýší… Nezajistí třeba přesně stanovený poměr domácích účastníků a cizinců. Při vyúčtování některých typů státní podpory tohle může být nepřekonatelný problém.
 

V polovině třicátých let si farmářská bezpečnostní správa najala fotografy, aby dokumentovali její činnost při přesidlování farmářů. Jedny z nejsilnějších fotek tehdy pořídila Dorothea  Lange, která tuto fotografii pořídila v roce 1935 v Novém Mexiku, kdy tam řádila písečná bouře. Poznamenala k ní: „Podobné podmínky donutily mnohé farmáře odsud odejít. Foto: Dorothea Lange, Farm Security Administration

31. března: Rouška s podpisem Orlando Blooma

Producent Filip Hering píše na Facebooku: „Místo kostýmu pro Orlando Blooma a spol. šije již třetí týden 7 barrandovských švadlenek a 2 krejčí každý den 500 roušek. Materiál se nám daří sehnat od dárců. Na jejich plat potřebuji sehnat spolusponzora. Roušky jdou většinou pražským radnicím pro jejich seniory, ať už jsou kdekoli. Doma, v domově důchodců či v  LDN.“ N“ Odpovídám mu, že a nějakou větší spoluúčast nemám peníze, ale rád se zúčastním crowdfundingu... Ptám se, zda nechce prostě založit účet a vyzvat kolegy producenty i ostatní filmaře, ať pomůžou. A kdyby to chtěl směřovat k  široké veřejnosti, tak ať mu Bloom pár roušek podepíše, a může je vydražit nebo tak něco... Filipova odpověď zní hořce. Peníze se mu shánět moc nechce. Jeho prosba směřovala k našim kolegům, kteří čerpají od státu vysoké částky na tzv. pobídkách, a teď by mohli být solidárnější. Prý se mu ale hlásí spíše lidi, kteří sami nic nemají. Doufám, že se plete a brzo mu někdo velký pomůže. Námi navrhovaná státní pomoc v době pandemie samozřejmě zahrnuje i pokračování pobídkového programu, takže by bylo na místě ukázat, že umíme být solidární i sami mezi sebou.

Odpoledne „adoptuju“ deset respirátorů pro táborské záchranáře. Neteř Lenka na vlastní pěst objednala 40 kusů a prostě zveřejnila číslo svého účtu, na který jí mají lidé poslat peníze. Záhy má vybráno.
 

Místo kostýmu pro Orlando Blooma a další herce šije již třetí týden 7 barrandovských švadlenek a 2 krejčí každý den 500 roušek... Foto: Facebook Filipa Heringa

1. dubna: Osoby samostatně výdělečně nečinné

Píše storylinistka Ordinace v růžové zahradě Madla Bittnerová, že scenáristé podle navržených pravidel příspěvků pro OSVČ nemají šanci dosáhnout na vládní příspěvek. Navrhuje, že shromáždí konkrétní případy. Ani to moc nestuduju a přes Víta Janečka její text „podstupuju“ předsednictvu Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů. Večer Víťa píše, že to analyzovali a že má Madla pravdu. Posílají dopis ministrovi kultury Lubomíru Zaorálkovi. V té době už ale protestuje celá země. Ty více než dva miliony živnostníků si asi vykřičí férovější pravidla en bloc. O dva dny později oznamuje ministryně financí Alena Schillerová, že na příspěvek dosáhnou všichni zasažení koronavirem… Mimochodem česko-německý režisér Štěpán Altrichter píše z Berlína, že už má jako člověk pracující ve svobodném povolání jednorázovou pomoc od místní vlády ve výši pět tisíc euro na svém účtu. Kdo rychle dává…

3. dubna: Špačci

Konečně jsme dostali od městských lesů povolení umístit v petřínském sadu speciálně upravené budky pro špačky, abychom mohli začít točit další scénu do našeho nového přírodopisného filmu o Praze. Špačci už mezitím začali obsazovat svoje budky, takže byl nejvyšší čas, uvidíme, co ještě stihneme. Nejen v otázce pandemie si příroda dělá, co chce, a špatně se spoutává natáčecím plánem.

Ozývají se hlasy kolegů, že Česká televize začíná odsouvat výrobu plánovanou na druhé pololetí. Televize byla poslední měsíce pod obrovským tlakem politiků. Se začátkem pandemie zvedla hlavu a ukázala svoji zpravodajskou i publicistickou sílu. Má ale ještě jednu výhodu do dnešních dní. Jakkoliv je koncesionářský poplatek nízký, jeho výběr není tolik závislý na současných mimořádných opatřeních. Televize by teď měla myslet taky na své věrné malé subdodavatele – nezávislé producenty. A nejen proto, že to má nařízeno v zákoně. Její role při překonání krize v audiovizi může být klíčová.

Konečně se mi podařilo pořádně rozjet jeden soukromý program pomoci. Když zkraje týdne zaplnily média ty hrozné zprávy z domovů důchodců, napsal jsem do toho sušického, jak bych jim mohl pomoci. Odpověděli, že naštěstí přímo nakažené nemají, ale klienti musejí být izolovaní na pokojích, což přináší mimořádný tlak na psychiku. Když se ptám (jak jinak vzhledem ke své profesi), zda se mají na co dívat, tak se ukáže, že dva pokoje televize nemají. Jednu tedy koupím a vyzvu sušické obyvatele, aby se složili na druhou. Debaty na sociálních sítích bývají vydatné vždycky, tentokrát se mimo jiné dozvím, že rádio nebo kilo pomerančů by byly užitečnější. Ale zakrátko píše jedna paní, že peníze poslala a že je to jen malé poděkování za to, jak se v domově dobře starali o její babičku. Začínám se těšit, že se v pondělí dozvím, jaký je stav konta.

K tomu jako bonus přidávám videa se zdravicemi od Matěje Rupperta a Ladislava Mrkvičky. První přímo v domově natáčel film Vladimíra Michálka Úhoři mají nabito, druhý seriál Policie Modrava, což je tady megahit.
 

Matěj Ruppert zdraví seniory ze sušického domova důchodců – před časem tam natáčel s Vladimírem Michálkem film Úhoři mají nabito. Zdroj: Radim Procházka

4. dubna:  Střet zájmů, Kamberák a já

Přicházejí zprávy, že čtyři firmy z holdingu Agrofert získaly licenci na výrobu tolik potřebné dezinfekce. Najednou je nad slunce jasné, proč celníci před nedávném „zaklekli“ na úspěšného jihomoravského lihovarníka Martina Žufánka, který v nejtěžších časech předělal výrobu a začal dodávat dezinfekci zdarma potřebným. To je jen jeden příklad za mnohé. Podezření už vzbuzují i banality, jako jsou otevřená květinářství, protože Agrofert vlastní velkého distributora květin. Možná za něj loni zaplatil díky půlmiliardovému úvěru od Bank of China. Co když i ti pacienti z Francie k nám putují jen proto, že Babiš potřebuje zachránit kuchaře ze své luxusní restaurace na Azurovém pobřeží? Za komunismu si naši rodiče nebyli jisti tím, zda jejich největší kamarádi nedonášejí tajné policii, my teď musíme všechna státní rozhodnutí poměřovat ještě tím, zda se náhodou nehodí jedné soukromé firmě. Stejně jako tehdy to zasahuje i mezilidské vztahy. Komentátor Petr Kamberský, alias Kamberák, je můj spolužák z vysoké. Vždycky jsem si vážil jeho rozhledu i nadhledu, se kterým se nebál jít do střetu s většinovým názorem. Co je ale v Lidových novinách na výplatní pásce Agrofertu, můžu se snažit, jak chci, jeho názory už mají úplně jinou váhu než dřív… 

Americká spisovatelka Naomi Kleinová v knize Ne nestačí detailně rozebírá, jak se americké firmy chopily obchodní příležitosti a „odklonily“ vládní pomoc určenou postiženým hurikánem Katrina. Je to brutální čtení o cynismu mocných a zoufalém chaosu, který v New Orleans zabil možná víc lidí než samotná živelná pohroma. Z ředitelů těch firem pak Donald Trump udělal své ministry. A přidal i manažery olejářských společností, cíleně popírající už padesát let globální oteplování, a navrch ministry udělal i z těch, kteří způsobili ekonomickou krizi v roce 2008. Třeba současný ministr financí Steven Mnuchin byl před svým jmenováním mimo jiné obžalován z vytunelování investiční společnosti Sears Holdings, která pod jeho vedením zkrachovala. A před dvěma týdny před novináři prohlásil, že pandemie bude velkolepou investiční příležitostí.
 

Naomi Kleinová v knize Ne nestačí detailně rozebírá, jak se americké firmy chopily obchodní příležitosti a „odklonily“ vládní pomoc určenou postiženým hurikánem Katrina. Foto: NaomiKlein.org
 





další články tematické přílohy:


Filmař v roušce – 10. díl„Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které ,rezonují’,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se poslední tři měsíce děly historické věci, které jsem se v tomto „deníku z karantény“ snažil zachytit. První řada „seriálu“ je s tímto desátým dílem u konce, ale od konce června se vrátím na dok.revue jednou měsíčně jako Filmař v rozvolnění.“


Filmař v roušce – 9. díl„Zrodil se první český ‚dokumem‘, jak navrhuji napříště označovat popkulturní odkazy pocházející z dokumentárních filmů,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 8. díl„Mezi výzvami Fondu kinematografie se poprvé objeví i televizní tvorba. Tohle je zpráva roku, která promění celou scénu,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 7. díl„Česká kina budou podle časopisu Variety první v Evropě, která znovu otevřou. Nevím, zda se z toho mám radovat, když se současně objevuje zpráva, že se v posledních třech dnech opět zvyšuje počet nakažených,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 6. díl„Už v sobotu zahajuje nedaleko ruzyňského letiště program Kinoauto Praha filmem Samotáři (2000). Vskutku hořký humor dramaturga: film dostává v době povinné sociální distance zcela nový význam,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 5. díl„Jako ústřední ,narativ‛ se prosadilo obecné vnímání filmu a kina jako prostoru pouhé zábavy,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“


Filmař v roušce – 4. díl„U nás je krize furt, svět nás akorát dohnal,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně zápisky zveřejním.“


Filmař v roušce – 2. dílProducent Radim Procházka pokračuje na webu dok.revue se svými deníkovými záznamy z dob karantény, které jednou týdně zveřejňujeme.


Filmař v roušce – 1. dílUplynulých čtrnáct dní se mi slévají do jednoho. Už nedokážu přesně rozlišit, kdy a co se přesně stalo. Vzpomínky lovím zpětně z paměti, ale chci si tyhle výjimečné okamžiky zaznamenat. Deník jsem si doposud psal jen v době festivalů kvůli doktorskému autobiografickému výzkumu, ke každodenním záznamům jsem se nikdy nedokázal donutit. Teď se ale, nejen s filmováním, dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát pravidelně formou deníkových záznamů a jednou týdně je zveřejním.


Ústa RambyRadim Procházka aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce?