Dvacet dva kilogramů solidarity

Radim Procházka píše o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.

Oleg Sencov na debatě na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová

V davu lidí na chodbě před našlapanou posluchárnou – mimochodem tou největší na FAMU – by ho člověk přehlédl a zpětně jsem si uvědomil, že už jsem ho půl hodiny předtím potkal u výtahu a ani jsem ho nepoznal. Oleg Sencov. Filmař o rok mladší než já, který si v minulých letech pomalu prošlapával cestu na mezinárodní scénu. Nejspíš jsme se nikdy předtím nepotkali, ale osobně znám třeba estonského koproducenta jeho nejnovějšího filmu Čísla, který žije v Praze. Stejný film koprodukovala Česká televize. Svět evropského artového filmu je malý jako tenisová ATP Tour, jen se hraje o menší peníze… Sencov měl našlápnuto dobře, debut Gamer měl v roce 2012 premiéru na festivalu v Rotterdamu a to se počítá. Začal připravovat další film, ale do jeho života vstoupila politika: Majdan, anexe Krymu, zatčení, hladovka. Pět let v „ťurmě“, z toho 145 dnů hladovky… Scény jako z učebnice dějepisu, napínavého historického filmu, nebo aspoň z druhého konce světa. A přitom se jedná o mého vrstevníka, kolegu a slovanského pobratima k tomu. Ta blízkost smrti z politického přesvědčení mne fascinovala jako máloco, a proto jsem se přišel 4. března na toho muže podívat na FAMU, kde diskutoval se studenty.

Tichý hlas a šíje bojovníka

Vcelku malá hlava a nepoměrně k ní výrazná, široká šíje. Jako by stál v lehkém bojovém předklonu, očekávaje útok. Pronikavé oči, převážně zabodnuté k zemi, gesta prakticky žádná, většinu času svírá v obou rukou na břiše mikrofon. Hovoří potichu a monotónně, přesto je v hlase uvolněný a vtipkující. Odpovídá se suchým humorem. „Asi by jim moc nepomohlo, kdybych se za jejich propuštění přimlouval já osobně,“ reaguje na dotaz, zda bojuje za propuštění ostatních ukrajinských politických vězňů z ruských žalářů. Když se mu ale nějaký názor nelíbí, neváhá lidem skočit do řeči, opravit je, komentovat. Kritizuje ty, co se ptají opakovaně, že nedají prostor druhým. Otázka na oblíbené jídlo v něm vyvolává vzpomínku na tiskovku po propuštění s několika stovkami novinářů z celého světa. (Mimochodem, je to boršč…) Opakovaně děkuje za vlnu mezinárodní solidarity, která mu pomohla dostat se na svobodu. Mezinárodní publicita prý není ruskému režimu příjemná, zažil to už ve vězení, kde se k němu začali po vlně zahraniční solidarity chovat lépe.
 

Oleg Sencov na FAMU. Foto: Zuzana Lazarová
 

Když se to vezme kolem a kolem, neřekl nic překvapivého. Rozeznává prý jen dobré a špatné filmy, nic bližšího o svém osobnímu vkusu nebo uměleckém přesvědčení neprozradil. Na otázku, zda řekne něco o připravovaných projektech, odpověděl: „Ne!“ Na dotaz, zda uvažuje o vstupu do politiky, opáčil: „Nikdy neříkej nikdy.“ Většinu novinářských žádostí o rozhovor či psaní komentářů prý odmítá. Zájem druhých, hlavně Hollywoodu, o filmová práva na jeho napínavý životní příběh zpochybňuje, on sám prý životopisný film nepřipravuje. Ve vězení si psal deník a povídky, něco už vyšlo tiskem, něco podle něj má ještě vyjít…

Když přišla řeč na Majdan, byl opět stručný, nicméně slova o tom, že to byla nejdůležitější událost v jeho životě, znějí zcela věrohodně. Tehdy a při pozdějších demonstracích proti ruské anexi jeho rodného Krymu se zřejmě zakalil a získal odvahu k tak extrémním činům, jako je hladovka. „Bál jsem se jen na Majdanu, později už ne,“ vrací se ještě jednou k protivládním kyjevským protestům, při kterých střílela ukrajinská policie na neozbrojené spoluobčany.

Jakási dáma v klobouku se ho ptala, zda dostal do vězení dopis od Člověka v tísni. „Odvezl jsem si odtamtud dvaadvacet kilogramů dopisů vyjadřujících podporu. Jestli je tam ten váš, to si bohužel nepamatuju, omlouvám se.“ Sencov prý nechce mít doma muzeum, a tak dopisy skončily na balkoně.        

Více než polovina otázek zazněla na FAMU v ruštině a jejich tazatelé se představili jako Ukrajinci. Řekl bych, že polovina hostů byli cizinci. Po necelých devadesáti minutách debata skončila. Sencov neřekl mnoho a díval se hlavně do země, ale přes celou místnost bylo cítit, jak musel tenhle jurodivý muž putinovské pochopy vytáčet doběla.





další články tematické přílohy:


Otázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.


Zvířecí hologramy ožívají v mrtvém leseS Ionou McEwan o Oživlém muzeu s Davidem Attenboroughem


Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový svět, který dnes promítá festival Jeden svět


Jak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.


Psí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.


Žal jako spouštěč proměnyDokumentaristka Andrea Culková píše pro dok.revue o svém novém filmu Žal žen, který má premiéru v rámci festivalu Jeden svět. Žal žen se podle ní sice dotýká klimatické změny, ale není o statistikách ani teplotních stupních, nýbrž o emocích. Culková v něm ukazuje, jak silné emoce spojené s environmentální krizí vytvářejí z lidí nové aktivistky a aktivisty.


Dok.revue speciál Jednoho světaDnes večer začíná 22. ročník Festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět a dok.revue bude při tom.