Doba kariéry na celý život skončila

Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem o jeho filmu Nová šichta, který uvádí Jeden svět.

Nová šichta

V roce 2017 jste na Ji.hlavě představil dokument Poslední šichta Tomáše Hisema, v němž horník pomocí GoPro kamery upevněné na helmě zachycuje svoji poslední směnu v dole Paskov, který byl posléze uzavřen. Porota Zvláštním uznáním ocenila minimalistické zpracování, radikálnost a unikátní autenticitu. Po třech letech jste natočil film Nová šichta, který na předchozí snímek navazuje a sleduje Hisema v procesu rekvalifikace z horníka na IT specialistu. Kdy jste si uvědomil, že budete chtít Poslední šichtu rozšířit do formátu celovečerního dokumentu? 

O rekvalifikačním kurzu horníků z Paskova jsem se dočetl v Respektu, kde jsem se dozvěděl, že se plánuje projekt, který má umožnit horníkům, aby se rekvalifikovali na programátory. Začali jsme natáčet v roce 2017 před uzavřením dolu Paskov. Dlouze jsme vyjednávali s OKD, ale bylo to složité. Horníci byli naštvaní a byla to složitá bezpečnostní situace. Nedovolili nám sfárat pod zem, mohli jsme natáčet jenom na povrchu. Tomáš pak navrhl, že by se mohl pokusit sám něco natočit pod zemí. Nainstalovali jsme mu GoPro kameru a mikrofon do helmy a on je pak úspěšně propašoval na svojí poslední směnu. Cílem bylo zachytit práci pod zemí, její fyzičnost i komunikaci horníků. Když se Tomáš vrátil, došlo nám, že máme v rukou unikátní materiál. Nejprve jsme chtěli použít zhruba pětiminutový záznam do již vznikajícího portrétu Tomáše, protože film původně vznikal jako druhácké cvičení na FAMU. Tomáš ale vyfáral se čtyřmi hodinami materiálu. Nakonec jsme se proto rozhodli, že sestříháme samostatný film pouze z něj. 

Inicioval jste v Poslední šichtě nějaké režijní postupy? Připravoval jste například Tomáše předem na to, co chcete „vytěžit“?  

Ano, chtěli jsme natočit sjezd výtahem do dolu a dali jsme Tomášovi drobné instrukce. Ale třeba Tomášův komentář coby „průvodce“ vznikl spontánně. Působilo to půvabně, ale i silně. Shodou okolností se na poslední šichtě udála nehoda, která se předtím nestala třeba rok a půl. 
 



Nová šichta
 

Na rekvalifikačním kurzu byli i jiní horníci. Čím vás zaujal právě Tomáš Hisem? 

Dostaly se mi do rukou dotazníky určené horníkům a udělal jsem si z nich takový minicasting. Jedna otázka zkoumala vztah horníků k počítačům. Přečetl jsem si odpověď Tomáše Hisema: „No, asi dobrý, pokud tedy člověk může navázat vztah se strojem.“ Napadlo mě, že pokud tohle vymyslel horník, který fáral víc než dvacet let, musím se s ním setkat. Tomáš mě hned zaujal i svojí autentičností a ryzostí. Navíc byl výrazný i vizuálně, například jeho dlouhé vlasy. Když jsem mu řekl o svém záměru, potykali jsme si a on nebyl vůbec proti. Pak jsme se poznávali, několikrát jsem za ním jel do Ostravy. 

Nová šichta je časosběrný dokument, ve kterém Hisema sledujete v nelehké a křehké životní etapě. Kromě složité rekvalifikace ukazujete i strádání, nástrahy pracovního trhu, hledání práce nebo střídavou péči. Jak se po dobu natáčení vyvíjel váš vztah? 

Původně jsme si mysleli, že budeme točit jen půl roku, ale natáčení se protáhlo a točili jsme více než dva roky.
 

"Délka realizace na Tomáše vyvíjela obrovský tlak – zachycovali jsme ho ve stěžejních momentech, například při jeho prvním pracovním pohovoru. Jedním z nejtěžších úkolů pro mě jako pro režiséra bylo najít správnou hranici: jak velkému tlaku můžu Tomáše vystavit?"

 

Nastaly chvíle, kdy chtěl Tomáš celé natáčení opustit. V průběhu času jsem si uvědomil, že musím změnit svůj přístup a v otázce svých úmyslů být k Tomášovi co nejupřímnější. Kromě pracovního vztahu se přirozeně vyvinulo i naše přátelství mimo kameru. Zpočátku bylo složité najít společná témata, protože já jsem byl student FAMU z Vinohrad, kdežto Tomáš byl horník z Ostravy. Kvůli rekvalifikaci jsme ale společnou řeč nacházeli víc a víc. Mluvili jsme o IT sektoru nebo trhu práce, což jsou věci, o kterých toho vím asi víc než o těžbě uhlí. 

Když jste Tomášovi přiznal své filmařské úmysly dopředu, neobával jste se možné ztráty autentických situací? 

Obával, ale musel jsem to risknout. Po řadě situací, kdy se kvůli konkrétním scénám rozhádala Tomášova parta, jsem byl nešťastný. Říkal jsem si, že musím najít jiný způsob a vytyčit jasnější pravidla natáčení. Výhodu bylo, že Tomáš se před kamerou nestylizuje a umí být velice přesvědčivý ve svém přirozeném projevu, což není samozřejmost. Já bych to asi nedokázal. Díky tomu bylo možné postavit náš vztah na upřímnosti. 

Mluvíte o přátelském vztahu mezi vámi a Tomášem mimo kameru. Držel jste si od Tomáše určitý odstup jako režisér, nebo jste probírali různé strategie, které nutně nesouvisely s filmem, například jak se uplatnit na dnešním trhu práce, jak jít na pohovor, jak vystupovat? 

Těžko říct, snažil jsem se do toho nezasahovat. Ale myslím si, že jsme byli na stejné vlně, protože já jsem taky nikdy nebyl na žádném pracovním pohovoru. Nemohl jsem Tomášovi radit, sám bych nevěděl, jak na to. Zjišťovali jsme tyhle věci společně. Pamatuji si ale na jednu vtipnou situaci, kdy si Tomáš založil svoje webové stránky. Do závětí napsal něco ve smyslu „Když vám něco nebude fungovat, jděte do prdele“. V tu chvíli jsem mu jemně naznačil, že tahle forma sebeprezentace možná není dobrý nápad, že to může vypadat tak, že se nechce učit nové věci, nebo pracovat se sebereflexí. 

Do filmu proniká i řada sociálních a celospolečenských témat. Tomáš Hisem skrze svoji nezkušenost s trhem práce ukazuje svou vnitřní čistotu pramenící z jeho upřímnosti, ale zároveň tím naší společnosti nastavuje zrcadlo – na rozdíl od něho jsme dnes navyklí jisté sebeprezentaci, tvorbě image a konstrukci našich lepších „já“. Je naše doba autentická, nebo žijeme v době sebeklamů?

Tohle byl jeden z motivů, proč jsem vůbec začal film točit. Na stáži v rámci Erasmu jsem v Edinburghu bydlel s lidmi z korporátního prostředí a propadl jsem velké skepsi. Dnešní svět technologií a služeb sestává z korporátů a firemních kultur, stojících do velké míry na návyku sebeprezentace, která nemusí být pravdivá. Když jsem četl o programu rekvalifikace, hned mě zajímalo, jak někdo tak ryzí jako Tomáš, který nezná nynější korporátní prostředí, bude s tímhle prostředím bojovat. Když konfrontujete určitou ryzost, vždycky se poodhalí nějaká faleš – v tomhle případě faleš trhu práce. Naše citlivost je vůči tomu nízká a už si to ani neuvědomujeme. Právě tohle jsem chtěl přes Tomáše ukázat. Na druhé straně jsem ale zbořil řadu svých předsudků, především fakt, že toto prostředí nelze paušalizovat. Díky natáčení a Tomášovi jsem objevil i firmy, které nejsou studené a falešné, ale naopak vřelé, demokratické a přátelské.
 

Nová šichta
 

Jedna z velmi autentických scén zachycuje bývalé horníky v hospodě. Společně sledují televizní reportáž o rekvalifikaci, která je zaměřená na Tomáše Hisema. Ačkoliv podle reportáže působí Hisem šťastně, realita je odlišná, protože se v té chvíli stále nachází ve složité situaci hledání práce. Horníci pak společně bědují – říkají, že si média vybírají jen to hezké. Jak jste pracoval s hranicí mezi volným průchodem emocí a autorským komentářem, který se vztahuje k trhu práce nebo právě k médiím? 

Dokumentární režie je pro mě proces, při němž musím do jednotlivých scén dostat témata, která jsou pro film podstatná. V téhle scéně jsem cítil rozpor mezi televizní reportáží a realitou. Setkal jsem se s bývalými horníky v hospodě. Oni už reportáž znali, ale zeptal jsem se jich, jestli k tomu chtějí něco říct. Samozřejmě jsem je neovlivňoval v jejich názorech, ale výsledek jsem ovlivnil střihem. Jako dokumentarista zastávám názor, že je vlastně jedno, co natočíte na place a co na tom place je pravda nebo ne. Jako autor znám pravdu, ale vyvíjím ji až ve střihu, který je hlavním pojítkem s realitou. Z hospody jsme měli 14 hodin materiálu, do výsledného filmu jsme použili asi 15 minut. Střihem můžete vašim postavám vložit do úst slova, která řekly v úplně jiném kontextu. Prakticky se tomu ani nevyhnete. Ve střižně se ale projeví moje autorství – pracuji s tím, co se stalo, ale zároveň přemýšlím, jak to ukázat. Střih je u tohoto typu natáčení nejmocnější zbraní režiséra.

Nová šichta je časosběrná observace, nejsou zde klasické mluvící hlavy, členové štábu nebo vy jako režisér. Byl jste si tímhle formátem jistý od samotného začátku? 

Zpočátku jsme si nebyli jisti. S Tomášem jsme natočili i několik hodin rozhovorů, které jsme nakonec vůbec nepoužili. Režijní metody se vyvíjely spolu s etickou rovinou, protože samotná observace občas vyplodila několik blbých momentů. I když se observační přístup dařil, pro Tomáše už to někdy bylo náročné. Ale protože je to dobrý neherec, přistoupili jsme k metodě nepřiznané rekonstrukce, kdy postavy rekonstruují něco, co se událo už před dvěma měsíci. Řekl bych, že třetina filmu je čistá observace, třetina je nějaká moje režijní iniciativa a třetina je nepřiznaná rekonstrukce. 
 

Nová šichta
 

Ve filmu rezonuje i nenápadná, minimalistická hudba, kterou vytvořila vaše žena Eliška Cílková. Jak jste společně přemýšleli o hudbě? 

Jsme zvyklí pracovat společně, produkoval jsem třeba její film Pripyat Piano. Hudba k Nové šichtě vznikala postupně, nejdřív jsem si ani nebyl jistý, jestli nějakou hudbu chci. S Eliškou jsme pak u snídaně řešili různé možnosti. Chtěl jsem něco, co nebude příliš emocionální, ale spíš trochu neutrální, aby byla citelná tíha, nerozhodnost, Ostrava. Elišku pak napadly varhany, představila si píšťalové řady v rejstříku. Ale byl to dlouhý proces, správné varhany jsme hledali přes dva měsíce. Přemýšleli jsme i o účelu hudby. Nakonec jsme se rozhodli pro ten „minimál“ varhan, zvolili jsme spíše abstraktní rejstříky. Podle mě ani není poznat, že jde o varhany. Krásné bylo, že není jasné, jestli jde o analogové nebo digitální zvuky – není zřejmé, co přesně to je, zní to jako něco mezi strojem a počítačem, což může souviset s Ostravou, městem velkých strojů… 

Inspiroval jste se konkrétními dokumenty nebo dokumentaristy? 

Natáčel jsem už ve druháku na FAMU, před čtyřmi lety. Nejvíc mě vedl Honza Gogola, pedagog a dramaturg, který mi dával cenné rady. Konzultoval jsem s ním konkrétní výstavbu scén, řešili jsme, jak do filmu dostat konkrétní témata. Honza je něco jako duchovní otec Nové šichty. Inspiroval mě i Vítek Klusák, se kterým jsem měl dílnu v prváku, kdy nás nabádal k co největší snaze o filmovost a vyjadřování se filmovým jazykem.

Jak zpětně hodnotíte rekvalifikační program pro horníky?

S programem přišel Tomáš Domrovský, který je profesí analytik trhu práce. Rekvalifikační program byl experiment, částečně i proto, že současný stát by rekvalifikaci neposkytl a ani nezaplatil. Program byl nastaven férově – kdo projde úvodními testy, tomu se zaplatí rekvalifikace. Já osobně vnímám rekvalifikaci jako nutnost, dnes už se tomu nevyhneme, spíš jde o to, jak rekvalifikaci provést. Doba kariéry na celý život skončila, všichni se budeme muset učit a měnit profesi. Nejvíc se to dotkne manuálně pracujících. 


Přesně před rokem, na podzim 2019, popsal Jindřich Andrš pro dok.revue, jak Novou šichtu koncipuje a natáčí. O jedinečném procesu vzniku díla si můžete přečíst zde.





další články tematické přílohy:


Nevypadávej!Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět odstartoval 10. května a trvá až do 6. června. Dok.revue tradičně přichystala ve spolupráci s organizátory Jednoho světa festivalový speciál.


Doufám, že tahle doba pomůže kultivovat celý filmový ekosystém v ČeskuS ředitelem festivalu Jeden svět Ondřejem Kamenickým o přípravě festivalu uprostřed pandemie a o tom, že jsme všichni na jedné lodi.


Jaký je Ruský standard?O programové sekci Jednoho světa, která představuje současné Rusko jako pestrou mozaiku různorodých příběhů, nikoliv jako stereotypně vnímaný monolit.


Guerilla film jako krajní poloha autorského filmuJak vznikal dokument Bydlet proti všem, který získal zvláštní uznání na letošním festivalu Jeden svět?


Traviata po českuDlouho očekávaný dokument Heleny Třeštíkové Anny uvádí festival Jeden svět v české premiéře. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?


Jak zní zamrock?O nespoutané éře zambijského psychedelického rocku podává svědectví snímek Pátrání po Jagarim. Režisér dokumentu Gio Arlotta prozrazuje, jak se setkal s legendární zambijskou kapelou WITCH a co to je zamrock.


Důležitost lidské vzájemnostiVe formanovsky laděném dokumentu Na značky! pokračuje slovenská režisérka Mária Pinčíková v mapování ryze českých fenoménů. Zatímco v minulosti ji zaujala tradice chlebíčků, tentokrát ji fascinuje Všesokolský slet. Jak film vznikal a proč ho natáčelo pět režisérů a sedm kameramanů?


ManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který uvádí v české soutěži festival Jeden svět?


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Martin Páv v rozhovoru představuje cestu, která ho k tomuto konceptu dovedla.


Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět.


Jak se žije v blízkosti obří ruské továrny„S lidmi v Rusku nemusíte jen tak tlachat. Po pěti minutách můžete mluvit o studiu, smrti, lásce i sexu. Když popravdě řeknete, o co vám jde, pozvou vás domů a ukážou vám všechno,“ říká Gabriel Tejedor, režisér dokumentu Kombinát o každodenním životě v jednom z nejvíce znečištěných měst v Rusku. Snímek uvádí festival Jeden svět.


Portrét totalitní mysliSovětský svaz, který zanikl v roce 1991, byl domovem takřka 300 milionů lidí. Sovětských lidí. Existuje stále „homo sovieticus“? A kde všude? Režisér Ivo Briedis popisuje, jak a proč vznikal jeho film Sovětský člověk.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům.


Jsme jen dočasní pozorovateléRozhovor s režisérkou Vierou Čákanyovou o jejím nejnovějším filmu Bílá na bílé, který zvítězil v české soutěži letošního festivalu Jeden svět. Film vloni zabodoval i v sekci Opus Bonum na MFDF Ji.hlava.


Bílý internetÚvaha o snímku Bílý šum, který obnažuje rozklad demokracie (nejen) ve Spojených státech.