Doba kariéry na celý život skončila

Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.

Nová šichta

Dokumentarista Jindřich Andrš zaujal před třemi lety porotce MFDF Ji.hlavy se svým krátkým snímkem Poslední šichta Tomáše Hisema (2017), v němž pomocí kamery umístěné na helmě horníka Tomáše Hisema přináší autentické svědectví z hlubin dolu Paskov, který byl posléze uzavřen. Řada horníků pak musela hledat novou práci, stejně jako Hisem. Jeho cestu složité rekvalifikace, nástrah pracovního trhu a konfrontace hornického světa s tím současným přibližuje Andrš ve svém celovečerním debutu Nová šichta. Tento film zahajuje 24. ročník MFDF Ji.hlava, který je letos online. Snímek zároveň soutěží v sekci Česká radost. 

V roce 2017 jste na Ji.hlavě představil dokument Poslední šichta Tomáše Hisema, v němž horník pomocí GoPro kamery upevněné na helmě zachycuje svoji poslední směnu v dole Paskov, který byl posléze uzavřen. Porota Zvláštním uznáním ocenila minimalistické zpracování, radikálnost a unikátní autenticitu. Po třech letech přicházíte s filmem Nová šichta, který na předchozí snímek navazuje a sleduje Hisema v procesu rekvalifikace z horníka na IT specialistu. Kdy jste si uvědomil, že budete chtít Poslední šichtu rozšířit do formátu celovečerního dokumentu? 

O rekvalifikačním kurzu horníků z Paskova jsem se dočetl v Respektu, kde jsem se dozvěděl, že se plánuje projekt, který má umožnit horníkům, aby se rekvalifikovali na programátory. Začali jsme natáčet v roce 2017 před uzavřením dolu Paskov. Dlouze jsme vyjednávali s OKD, ale bylo to složité. Horníci byli naštvaní a byla to složitá bezpečnostní situace. Nedovolili nám sfárat pod zem, mohli jsme natáčet jenom na povrchu. Tomáš pak navrhl, že by se mohl pokusit sám něco natočit pod zemí. Nainstalovali jsme mu GoPro kameru a mikrofon do helmy a on je pak úspěšně propašoval na svojí poslední směnu. Cílem bylo zachytit práci pod zemí, její fyzičnost i komunikaci horníků. Když se Tomáš vrátil, došlo nám, že máme v rukou unikátní materiál. Nejprve jsme chtěli použít zhruba pětiminutový záznam do již vznikajícího portrétu Tomáše, protože film původně vznikal jako druhácké cvičení na FAMU. Tomáš ale vyfáral se čtyřmi hodinami materiálu. Nakonec jsme se proto rozhodli, že sestříháme samostatný film pouze z něj. 

Inicioval jste v Poslední šichtě nějaké režijní postupy? Připravoval jste například Tomáše předem na to, co chcete „vytěžit“?  

Ano, chtěli jsme natočit sjezd výtahem do dolu a dali jsme Tomášovi drobné instrukce. Ale třeba Tomášův komentář coby „průvodce“ vznikl spontánně. Působilo to půvabně, ale i silně. Shodou okolností se na poslední šichtě udála nehoda, která se předtím nestala třeba rok a půl. 
 



Nová šichta
 

Na rekvalifikačním kurzu byli i jiní horníci. Čím vás zaujal právě Tomáš Hisem? 

Dostaly se mi do rukou dotazníky určené horníkům a udělal jsem si z nich takový minicasting. Jedna otázka zkoumala vztah horníků k počítačům. Přečetl jsem si odpověď Tomáše Hisema: „No, asi dobrý, pokud tedy člověk může navázat vztah se strojem.“ Napadlo mě, že pokud tohle vymyslel horník, který fáral víc než dvacet let, musím se s ním setkat. Tomáš mě hned zaujal i svojí autentičností a ryzostí. Navíc byl výrazný i vizuálně, například jeho dlouhé vlasy. Když jsem mu řekl o svém záměru, potykali jsme si a on nebyl vůbec proti. Pak jsme se poznávali, několikrát jsem za ním jel do Ostravy. 

Nová šichta je časosběrný dokument, ve kterém Hisema sledujete v nelehké a křehké životní etapě. Kromě složité rekvalifikace ukazujete i strádání, nástrahy pracovního trhu, hledání práce nebo střídavou péči. Jak se po dobu natáčení vyvíjel váš vztah? 

Původně jsme si mysleli, že budeme točit jen půl roku, ale natáčení se protáhlo a točili jsme více než dva roky.
 

"Délka realizace na Tomáše vyvíjela obrovský tlak – zachycovali jsme ho ve stěžejních momentech, například při jeho prvním pracovním pohovoru. Jedním z nejtěžších úkolů pro mě jako pro režiséra bylo najít správnou hranici: jak velkému tlaku můžu Tomáše vystavit?"

 

Nastaly chvíle, kdy chtěl Tomáš celé natáčení opustit. V průběhu času jsem si uvědomil, že musím změnit svůj přístup a v otázce svých úmyslů být k Tomášovi co nejupřímnější. Kromě pracovního vztahu se přirozeně vyvinulo i naše přátelství mimo kameru. Zpočátku bylo složité najít společná témata, protože já jsem byl student FAMU z Vinohrad, kdežto Tomáš byl horník z Ostravy. Kvůli rekvalifikaci jsme ale společnou řeč nacházeli víc a víc. Mluvili jsme o IT sektoru nebo trhu práce, což jsou věci, o kterých toho vím asi víc než o těžbě uhlí. 

Když jste Tomášovi přiznal své filmařské úmysly dopředu, neobával jste se možné ztráty autentických situací? 

Obával, ale musel jsem to risknout. Po řadě situací, kdy se kvůli konkrétním scénám rozhádala Tomášova parta, jsem byl nešťastný. Říkal jsem si, že musím najít jiný způsob a vytyčit jasnější pravidla natáčení. Výhodu bylo, že Tomáš se před kamerou nestylizuje a umí být velice přesvědčivý ve svém přirozeném projevu, což není samozřejmost. Já bych to asi nedokázal. Díky tomu bylo možné postavit náš vztah na upřímnosti. 

Mluvíte o přátelském vztahu mezi vámi a Tomášem mimo kameru. Držel jste si od Tomáše určitý odstup jako režisér, nebo jste probírali různé strategie, které nutně nesouvisely s filmem, například jak se uplatnit na dnešním trhu práce, jak jít na pohovor, jak vystupovat? 

Těžko říct, snažil jsem se do toho nezasahovat. Ale myslím si, že jsme byli na stejné vlně, protože já jsem taky nikdy nebyl na žádném pracovním pohovoru. Nemohl jsem Tomášovi radit, sám bych nevěděl, jak na to. Zjišťovali jsme tyhle věci společně. Pamatuji si ale na jednu vtipnou situaci, kdy si Tomáš založil svoje webové stránky. Do závětí napsal něco ve smyslu „Když vám něco nebude fungovat, jděte do prdele“. V tu chvíli jsem mu jemně naznačil, že tahle forma sebeprezentace možná není dobrý nápad, že to může vypadat tak, že se nechce učit nové věci, nebo pracovat se sebereflexí. 

Do filmu proniká i řada sociálních a celospolečenských témat. Tomáš Hisem skrze svoji nezkušenost s trhem práce ukazuje svou vnitřní čistotu pramenící z jeho upřímnosti, ale zároveň tím naší společnosti nastavuje zrcadlo – na rozdíl od něho jsme dnes navyklí jisté sebeprezentaci, tvorbě image a konstrukci našich lepších „já“. Je naše doba autentická, nebo žijeme v době sebeklamů?

Tohle byl jeden z motivů, proč jsem vůbec začal film točit. Na stáži v rámci Erasmu jsem v Edinburghu bydlel s lidmi z korporátního prostředí a propadl jsem velké skepsi. Dnešní svět technologií a služeb sestává z korporátů a firemních kultur, stojících do velké míry na návyku sebeprezentace, která nemusí být pravdivá. Když jsem četl o programu rekvalifikace, hned mě zajímalo, jak někdo tak ryzí jako Tomáš, který nezná nynější korporátní prostředí, bude s tímhle prostředím bojovat. Když konfrontujete určitou ryzost, vždycky se poodhalí nějaká faleš – v tomhle případě faleš trhu práce. Naše citlivost je vůči tomu nízká a už si to ani neuvědomujeme. Právě tohle jsem chtěl přes Tomáše ukázat. Na druhé straně jsem ale zbořil řadu svých předsudků, především fakt, že toto prostředí nelze paušalizovat. Díky natáčení a Tomášovi jsem objevil i firmy, které nejsou studené a falešné, ale naopak vřelé, demokratické a přátelské.
 

Nová šichta
 

Jedna z velmi autentických scén zachycuje bývalé horníky v hospodě. Společně sledují televizní reportáž o rekvalifikaci, která je zaměřená na Tomáše Hisema. Ačkoliv podle reportáže působí Hisem šťastně, realita je odlišná, protože se v té chvíli stále nachází ve složité situaci hledání práce. Horníci pak společně bědují – říkají, že si média vybírají jen to hezké. Jak jste pracoval s hranicí mezi volným průchodem emocí a autorským komentářem, který se vztahuje k trhu práce nebo právě k médiím? 

Dokumentární režie je pro mě proces, při němž musím do jednotlivých scén dostat témata, která jsou pro film podstatná. V téhle scéně jsem cítil rozpor mezi televizní reportáží a realitou. Setkal jsem se s bývalými horníky v hospodě. Oni už reportáž znali, ale zeptal jsem se jich, jestli k tomu chtějí něco říct. Samozřejmě jsem je neovlivňoval v jejich názorech, ale výsledek jsem ovlivnil střihem. Jako dokumentarista zastávám názor, že je vlastně jedno, co natočíte na place a co na tom place je pravda nebo ne. Jako autor znám pravdu, ale vyvíjím ji až ve střihu, který je hlavním pojítkem s realitou. Z hospody jsme měli 14 hodin materiálu, do výsledného filmu jsme použili asi 15 minut. Střihem můžete vašim postavám vložit do úst slova, která řekly v úplně jiném kontextu. Prakticky se tomu ani nevyhnete. Ve střižně se ale projeví moje autorství – pracuji s tím, co se stalo, ale zároveň přemýšlím, jak to ukázat. Střih je u tohoto typu natáčení nejmocnější zbraní režiséra.

Nová šichta je časosběrná observace, nejsou zde klasické mluvící hlavy, členové štábu nebo vy jako režisér. Byl jste si tímhle formátem jistý od samotného začátku? 

Zpočátku jsme si nebyli jisti. S Tomášem jsme natočili i několik hodin rozhovorů, které jsme nakonec vůbec nepoužili. Režijní metody se vyvíjely spolu s etickou rovinou, protože samotná observace občas vyplodila několik blbých momentů. I když se observační přístup dařil, pro Tomáše už to někdy bylo náročné. Ale protože je to dobrý neherec, přistoupili jsme k metodě nepřiznané rekonstrukce, kdy postavy rekonstruují něco, co se událo už před dvěma měsíci. Řekl bych, že třetina filmu je čistá observace, třetina je nějaká moje režijní iniciativa a třetina je nepřiznaná rekonstrukce. 
 

Nová šichta
 

Ve filmu rezonuje i nenápadná, minimalistická hudba, kterou vytvořila vaše žena Eliška Cílková. Jak jste společně přemýšleli o hudbě? 

Jsme zvyklí pracovat společně, produkoval jsem třeba její film Pripyat Piano. Hudba k Nové šichtě vznikala postupně, nejdřív jsem si ani nebyl jistý, jestli nějakou hudbu chci. S Eliškou jsme pak u snídaně řešili různé možnosti. Chtěl jsem něco, co nebude příliš emocionální, ale spíš trochu neutrální, aby byla citelná tíha, nerozhodnost, Ostrava. Elišku pak napadly varhany, představila si píšťalové řady v rejstříku. Ale byl to dlouhý proces, správné varhany jsme hledali přes dva měsíce. Přemýšleli jsme i o účelu hudby. Nakonec jsme se rozhodli pro ten „minimál“ varhan, zvolili jsme spíše abstraktní rejstříky. Podle mě ani není poznat, že jde o varhany. Krásné bylo, že není jasné, jestli jde o analogové nebo digitální zvuky – není zřejmé, co přesně to je, zní to jako něco mezi strojem a počítačem, což může souviset s Ostravou, městem velkých strojů… 

Inspiroval jste se konkrétními dokumenty nebo dokumentaristy? 

Natáčel jsem už ve druháku na FAMU, před čtyřmi lety. Nejvíc mě vedl Honza Gogola, pedagog a dramaturg, který mi dával cenné rady. Konzultoval jsem s ním konkrétní výstavbu scén, řešili jsme, jak do filmu dostat konkrétní témata. Honza je něco jako duchovní otec Nové šichty. Inspiroval mě i Vítek Klusák, se kterým jsem měl dílnu v prváku, kdy nás nabádal k co největší snaze o filmovost a vyjadřování se filmovým jazykem.

Jak zpětně hodnotíte rekvalifikační program pro horníky?

S programem přišel Tomáš Domrovský, který je profesí analytik trhu práce. Rekvalifikační program byl experiment, částečně i proto, že současný stát by rekvalifikaci neposkytl a ani nezaplatil. Program byl nastaven férově – kdo projde úvodními testy, tomu se zaplatí rekvalifikace. Já osobně vnímám rekvalifikaci jako nutnost, dnes už se tomu nevyhneme, spíš jde o to, jak rekvalifikaci provést. Doba kariéry na celý život skončila, všichni se budeme muset učit a měnit profesi. Nejvíc se to dotkne manuálně pracujících. 


Přesně před rokem, na podzim 2019, popsal Jindřich Andrš pro dok.revue, jak Novou šichtu koncipuje a natáčí. O jedinečném procesu vzniku díla si můžete přečíst zde. Snímek uvádí MFDF Ji.hlava online dnes od 20:30 na svém webu jako součást slavnostního zahájení letošního ročníku. Snímek je k přehrání na základě akreditace, kterou si pořídíte také na webu ji-hlava.cz.





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Festivalový tip dne


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.