Festivalový tip dne


Ilustrace: Michaela Kukovičová

Co doporučují autoři dok.revue z ji.hlavského programu

Milan Kruml

Tomáš Stejskal

Martin Šrajer

Radim Procházka

Kamila Boháčková

Tereza Hadravová

Tereza Reichová

Janis Prášil

Martin Svoboda


Martin Svoboda

Tip filmového publicisty a autora dok.revue Martina Svobody

Když jsem dostal za úkol udělat pro dok.revue rozhovor s Martinem Pávem k Vlkům na hranicích, bylo to pro mě celkem běžné zadání. S režisérem jsem se doposud osobně nesetkal, jeho předchozí snímek Kibera: Příběh slumu jsem respektoval, ale nebyl jím stržen a samotné téma „návratu vlků na Broumovsko“ neznělo jako něco, nad čím bych nutně potřeboval strávit 80 minut času. Se závěrečnými titulky, když všechny linie a motivy zapadly do sebe, si mě ale ten film získal a pár týdnů po jeho zhlédnutí ho považuji za nejlepší český film krizové sezóny 2020.

Vlci jsou podnětně ambivalentní a divák k nim může přistoupit z mnoha úhlů pohledu. Mísí se v něm formanovský cynismus s herzogovskou romantickou fascinací a buduje se unikátní obraz střetu různých přístupů k realitě, přírodě i sobě navzájem. O lidském pachtění zvládá říct Páv víc než výpravný fikční film za desítky milionů. Řada dobrých rozhodnutí i šťastných okolností (bez nichž se dokumentaristika neobejde) vede k výsledku, který je přeplněný mnohoznačnými a protichůdnými významy, které přitom nikdy nezní jako kakofonie, ale jako potenciál. Upřímně řečeno jsem se na výklad sledovaných událostí soustředil tak moc, že jsem ani plně nedocenil propracovanou audiovizuální podobu, plně jsem ji rozpoznal a docenil až zpětně, ale umím si představit, že pro některé diváky bude prioritní částí zážitku.

Vlci na hranicích toho v sobě mají tolik, že si neumím představit zklamaného diváka.
 

Janis Prášil

Tip programového manažera HBO Europe, filmového publicisty a blogera dok.revue Janise Prášila

Sekce Průhledná krajina přináší unikátní retrospektivu snímků z Jižní Koreje. Patří mezi ně angažované dokumenty o boji jedince se sytémem, jako Olympiáda v Sanggyedong o tom, jak korejská vláda během příprav na olympijské hry nechala zbořit chudinskou čtvrť v Soulu a desítky rodin vyhodila na ulici. Stín květu zase sleduje příběh ženy, kterou její vlast Severní Korea prohlásí za nepřítele státu a odmítá jí pustit ze zahraničí zpět domů. Mezi formálně nejoriginálnější tvorbu sekce,  jež oslovujepředevším svým vizuálním pojetí, patří přelomové dílo korejského videoartu ze sedmdesátých let Global Groove, vesmírná meditace na hranici experimentálního filmu a abstraktního umění Ganymédés nebo uhrančivá vizuální báseň o těžkém průmyslu Sen o železe.

Letošní ji.hlavský program nabízí hned dva snímky proslulého čínského ativisty Aj Wej-weje. Prvním z nich je CoroNation, natočený během první vlny přímo v epicentru pandemie ve Wu-chanu. Druhý, Vivos, sleduje kauzu zmizení 43 studentů, které roku 2014 unesla mexická policie, a v zemi se následně zvedla vlna protestů upozorňujcích na propojení vlády s drogovými kartely. Ani v jednom případě se nejedná o tradiční reportáž či investigativní dokument. Aj analyzuje společenské problémy jedinečným vizuálním jakykem typickým pro „slow cinema“.
 

Tereza Reichová

Tip dokumentaristky a blogerky dok.revue Terezy Reichové

Díky letošní speciální možnosti sledovat filmy skoro čtrnáct dní a přitom na ně hledat čas v běžném denním těkání, jsem vytvořila jediný programový plán. První týden jsem strávila s filmy z české a slovenské produkce a ten další věnuji tomu, co se urodilo za hranicemi. Mé doporučení je tedy pro dnešek jazykově omezené.
 
Prvním ze tří filmů, které se ve mně usadily,  je hravý, ale přitom i duchovní inspiraci přinášející film Osobní život díry Ondřeje Vavrečky.
 
Druhým je počin Adam Oľhy a Jana Daňhela Alchymická pec. Pokorný, ale přitom hluboký vhled do důležitosti dlouhodobých vztahů a nekompromisnosti tvorby.
Posledním mým dosavadním zážitkem z Ji.hlavy je oceněný film Bílá na bílé. Viera Čákanyová je sama se sebou na Antarktidě a tedy je ve spojení vlastně se vším.
 

Tereza Hadravová

Tip estetičky a blogerky dok.revue Terezy Hadravové

Festival letos uvádí výběr polských avantgardních filmů z padesátých až osmdesátých let minulého století. Až na výjimky se jedná o práce polských filmařů a filmařky, kteří své vzdělání získali na Filmové škole v Lodži. Některé z filmů skutečně předběhly svou dobu, jako třeba technicky náročný, „digitalizovaný“ Čtverec, který Zbigniew Rybczyński natočil ještě na škole v roce 1972. Navzdory důrazu na filmovou formu a sklon k analýze a abstrakci ve výběru najdete i intimní observace, jako jsou Moje ulice Danuty Halladin či slavní Muzikanti jejího učitele Kazimierza Karabasze, které i při krátké metráži a střídmosti užitých vyjadřovacích prostředků mi o lidech a jejich době dokázaly říci více, než například podobně důvěrné, téměř dvouhodinové Epicentro Huberta Saupera.

 

Kamila Boháčková

Tip editorky dok.revue Kamily Boháčkové

Je neděle, Ji.hlava včera rozdala ceny, ale online festival dál pokračuje až do příští neděle 8. listopadu. Osobně se každoročně těším na ji.hlavskou sekci Fascinace, která uvádí výběr současných experimentálních snímků. Ty sice pracují se záznamem reality, ale zároveň je fascinuje dobrodružství objevování nových forem vyjádření. A je to často dobrodružství i pro diváka. Z letošního výběru doporučuji zejména dva snímky, jeden francouzský a jeden český, v nichž je výrazným motivem hora. Vizuálně uhrančivý experiment Před zhroucením Mont Blancu režiséra Jacquese Perconteho vybízí k úvaze, zda díky klimatické krizi nejsme poslední generací, která má možnost spatřit tento ikonický evropský vrchol. Snímek české vizuální umělkyně a teoretičky Ley Petříkové Podle čaroděje je hypnotizujícím pátráním po osudu pozapomenuté surrealistické malířky Alice Rahon a jejího jediného filmu Le Magicien (Čaroděj) ze čtyřicátých let minulého století, který se nedochoval. Zůstalo po něm jen několik fotografií z natáčení. Enigma. Film Ley Petříkové je zároveň úvahou nad tím, co zbyde z autora i z jeho díla. „Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze,“ píše Petříková ve svém textu o tom, jak svůj film koncipovala. Přečíst si ho můžete zde na dok.revue.
 

 Jan Gogola ml.

Tip režiséra, dramaturga, pedagoga ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně a blogera dok.revue Jana Gogoly ml.

„Můj přítel mne jednoho dne, se zavázanýma očima odvezl na neznámé místo v Čechách. Posadil mne na trávu. Jedno stéblo jsem si ponechal. Chovám ho v úctě dodnes. Vrátili jsme se téhož dne. Před odjezdem mi slíbil, že nikdy nikomu neprozradí, kde jsme byli. Výlet do někde, nikde trval devět hodin.“ Těmito slovy akčního umělce Lumíra Hladíka, jimiž popsal svoje dílo Někde, nikde (1979), uzavírá filozof Petr Rezek svoji knihu Tělo, věc a skutečnost (2010). Podruhé jsem na Hladíkovu civilní transcendenci narazil během těchto prázdnin, když jsem v Kutné Hoře vykutal knihu Pavly Morganové Lumír Hladík (2011), v níž se zase můžeme dočíst třeba o sošné procházce „Ticho a hlad“ (1980): „Rozhodl jsem se, že se budu procházet Prahou a nemluvit a nejíst tak dlouho, dokud mě někdo neosloví. Po dvou dnech jsem potkal bývalého spolužáka, který řekl: Ahoj, Lumíre!“. A nyní mě v programu ji.hlavského festivalu oslovil nález, že miniaturní filmové monumenty fascinujícího sochaře okamžiku budou uvedeny v sekci Fascinace: Lumír Hladík. Už se těším na to, co v Hladíkových filmech neuvidím.  

 

Radim Procházka

Tip filmového producenta a blogera dok.revue Radima Procházky

Chtěl bych víc poznat dílo italského režiséra Roberta Minerviniho, kterému Ji.hlava pořádá retrospektivu. S jeho dvorním producentem Paulem Benzim jsem se před lety právě díky Jihlavě spřátelil. Dnes je na programu Minerviniho film z roku 2018 Co uděláš, až svět vzplane? Rakouský režisér Hubert Sauper se svou Darwinovou noční můrou byl před 16 lety v době mých studií na FAMU jedním z mých formativních vzorů. Teď se vrací s „nepilipovským“ pohledem na současnou Kubu Epicentro a dnes je na programu jeho masterclass. 

 

 Milan Kruml

Tip mediálního analytika a blogera dok.revue Milana Krumla

Stalo se to před 25 lety. Tehdy dvacetidevítiletý Acuši Sakahara spěchal tokijským metrem do práce na důležitou poradu. Stejně jako tisíce dalších lidí se stal obětí útoku nervovým plynem, který provedla náboženská sekta Óm šinrikjó. Třináct lidí zemřelo, stovky dalších mají trvalé zdravotní problémy. Acuši Sakahara se od všech ostatních odlišuje jednou věcí – o útoku natočil dokument Já a vůdce sekty, který má u nás premiéru právě dnes – najdete jej po 17. hodině k přehrání na stránce MFDF Ji.hlava v sekci Souhvězdí a zhlédnout ho pak můžete ještě sedm dní. Snímek, na němž autor pracoval několik let, se zabývá nejen útokem, jeho průběhem a následky, ale Sakahara v něm také společně s Arakim Hirošim hledá odpovědi na to, co vede lidi k účasti v sektách jako je Óm šinrikjó, která dodnes funguje, byť pod jiným názvem. Araki Hiroši je mimochodem jejím současným mluvčím. Určitě jde o snímek, který stojí za zhlédnutí.

V sekci Reality TV bych rád upozornil na kanadský pořad First Contact, který názorně ukazuje, že předsudky a xenofobie – v tomto případě Kanaďanů k potomkům původních obyvatel – se objevují i tam, kde bychom je příliš nečekali, a že nejlepším způsobem, jak se s nimi vypořádat, je vzájemně se lépe poznat. I třeba pomocí televizní show, která nabízí vyhraněné, komické i dojemné situace. 

 

Tomáš Stejskal

Tip filmového kritika a blogera dok.revue Tomáše Stejskala

Dva muži ve žlutých skafandrech jedou na obdobě segwayů, v ruce drží dálkové ovládání, kterým před sebou usměrňují vozík, z něhož na okolní chodníky a záhony tryská dezinfekce. Není to obraz z vědecko-fantastického filmu, ale jarní realita v čínském Wu-chanu. Umělec a aktivista Aj Wej-Wej natočil snímek CoroNation údajně jako vůbec první film o novém koronaviru covid-19. Tajně, na dálku, z Evropy, kam byly amatérské záběry jeho spolupracovníků propašovány. A v kvapu sestříhány, aby film mohl bez ohlášení být uveden na internetu. Přesto z těch záběrů umělec sestavil pozoruhodnou směs obrazů a zvuků, od scén z nemocnic po hypnotické pohledy na industriální krajinu. Stranou nezůstávají ani absurdní příběhy místních obyvatel, které čínský kolos ve snaze zastavit virus ponechal napospas. Pozoruhodná pozorovatelská sonda, která má parametry mrazivého thrilleru. 

 

Martin Šrajer

Tip filmového kritika a blogera dok.revue Martina Šrajera 

V roce 2017 došlo k uzavření dolu Paskov. O zaměstnání přišel také havíř Tomáš Hisem, který se přihlásil do rekvalifikačního kurzu. Ačkoli se jeho dosavadní využívání počítače omezovalo na práci s Excelem, chtěl by se stát programátorem. Jeho pochyby i odhodlání tváří v tvář dravě konkurenčnímu prostředí současného trhu práce zachycuje časosběrný dokument Nová šichta Jindřicha Andrše, který navazuje na jeho krátkometrážní Poslední šichtu Tomáše Hisema. Hrdinova hořce úsměvná snaha zorientovat se mezi mladými ajťáky a najít si důstojné zaměstnání připomene hrané filmy Kena Loache jako Já, Daniel Blake. Podobně jako ony vypráví s empatií o člověku, který je pro média, politiky i velkou část společnosti neviditelný. 

 

nahoru





další články tematické přílohy:


Udělejme si Ji.hlavu doma!úvod ke speciálu dok.revue


„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Jaké jsou polské experimentální filmy padesátých až osmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej a jež představuje ve speciální sekci MFDF Ji.hlava 2020?


Doba kariéry na celý život skončila Rozhovor s dokumentaristou Jindřichem Andršem, jehož film Nová šichta letos zahajuje Ji.hlavu.


Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaRozhovor se světoběžníkem rakouského původu Hubertem Sauperem, autorem snímku Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda.


Pripyat PianoEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripyat Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie.


Alchymická pecJan Daňhel popisuje, jak koncipoval dokumentární portrét Alchymická pec o osobnosti a tvorbě Jana Švankmajera.


Kontextem naší doby je nemít kontextDebata nad snímkem Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze


Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea.


Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga


Jde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.


Stopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi.


Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hongkongský dokument v historických momentechJi.hlavský festival letos uvádí napříč sekcemi několik aktuálních hongkongských dokumentů pojednávajících o půlročních protestech z roku 2019, které se v tomto donedávna svobodném městě udály. Dokumentaristka a teoretička Haruna Honcoop představuje současné hongkongské dokumenty a dodává jim potřebné historické exkurzy, jež pro přehlednost dáváme v textu do kurzivy.


Svět čelí krizi, psát vědecké práce už je máloKomunita beduínů žila v Jordánském království odnepaměti a její úděl byl leckdy těžký. Nedostatek vody ale začíná být skutečně palčivým problémem a monarchie se stará víc o projekty velkých korporací, než o pár tisíc venkovanů. Podle režiséra dokumentu Žít vodu, antropologa Pavla Boreckého, je hrozící zánik pouštní kultury jen první z mnoha katastrof, které lidstvu hrozí, pokud se nezačne svým problémům věnovat s větší svědomitostí. Snímek vznikající jako vědecká práce sleduje metody audiovizuální etnografie. Režisér v rozhovoru pro dok.revue vysvětluje, čím se jeho metody podobají filmové dokumentaristice a v čem se naopak liší.


Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.


Z vlků se stal symbol čehokoliv, co se člověku namaneFilm Vlci na hranicích Martina Páva, který letos soutěží v ji.hlavské České radosti, přináší zdánlivě nevinné téma vlků vracejících se do českého pohraničí. Nad návratem dravců se ale mezi místními rozpoutává emocionální bitva, v níž není těžké poznat metaforu tolika jiných konfliktů hýbajících společností. Máme se z nečekaných návštěvníků těšit, nebo se jich bát? Jaké představují nebezpečí a patří do našeho světa? Martin Páv v rozhovoru představí svůj projekt a cestu, která ho k tomuto zajímavému konceptu dovedla.


COVIDímeJanis Prášil ve svém eseji uvažuje nad filmy o pandemii koronaviru, které letos uvádí MFDF Ji.hlava. Kromě dokumentárního eseje Mizející či televizního dokumentu New York v čase korony se soustředí i na nový snímek čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, jenž podle Prášila poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak samotný čínský režim. Aj Wej-wej zároveň právě dnes na slavnostním zakončení ji.hlavského festivalu převezme Cenu za přínos kinematografii.


Moje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.


Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.


Důsledně za odrazUmělecké filmy Jana Jedličky. V programové sekci Fascinace letos představuje Národní filmový archiv dvě pásma umělců, které spojuje zkušenost emigrace a odtržení od domácí scény na dlouhá léta. Oba, Jan Jedlička (*1944) i Lumír Hladík (*1952), se však po roce 1989 začali do Česka pravidelně a intenzivně vracet a podařilo se jim tak dodatečně ukotvit svou tvorbu v českém uměleckém kontextu. Tento zpětný pohyb rozšiřuje představu o oblastech českého umění, které jsme mohli považovat už za definované. Právě v této příležitosti redefinování zdánlivě uzavřené kapitoly spočívá význam podobných „objevů“.


Podle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.


Ztratit hlas, abych dostal nohyRozhovor s akčním umělcem Lumírem Hladíkem, jehož krátké experimenty uvádí letošní online ročník MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace: Lumír Hladík.


Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.


Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80.


Prolomit ticho Nesoutěžní sekce letošní Ji.hlavy, Zkouška sirén, představuje čtveřici hudebních dokumentů, které pro festival vybral hudební publicista Pavel Klusák. Dva z nich – Lydia Lunch: The War is never over a Sisters with tranzistors – spojuje téma žen, které zásadním způsobem ovlivnily svět hudby.


Jsme jen dočasní pozorovateléViera Čákanyová je slovenská režisérka věnující se dokumentární tvorbě, dramaturgii a také pedagogické činnosti na VŠMU v Bratislavě. Na jihlavském festivalu soutěžila v České radosti již v minulém roce se svým celovečerním debutem FREM, natočeným na Antarktidě. Letos přichází s dalším filmem z tohoto prostředí, Bílá na bílé, s nímž se na letošní Ji.hlavě stala vítězkou sekce Opus Bonum za nejvýraznější světový dokument. Formou videodeníku divákovi předává pocity a myšlenky, jež ji provázely během pobytu a jimiž zároveň vyjadřuje svůj postoj k problémům spojených s dopady činnosti lidské civilizace na planetu. O jejích prožitcích, ledovcích i o chatbotech jsme se bavily přes Google Meets. Náš rozhovor jsem zaznamenávala rekordérem na telefonu a při přepisu jsem zjistila, že zvuky projíždějících aut pod okny, ozývající se v pozadí nahrávky, znějí jako silné větry dující na Antarktidě.