Podle čaroděje

Vizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.

Podle čaroděje

Život je osamělým průchodem nehostinnou pouští, při kterém se nesmíme zapomenout ohlédnout, což může být smrtelné. Pomoci může zrcadlo. Nabízí totiž možnost přežití, ale jen pokud využijeme nabídky prostoupit skrze něj dál, za hranice sebe samých. Za odraz tohoto světa, kam už nedohlédneme. Tam, kde se mísí krajiny, postavy a zapomenuté příběhy se sny o možnostech, co ještě prožít můžeme. A také uzavřené kapitoly, jež už nelze otevřít, protože nás míjejí nebo až příliš přesahují. Slepé uličky, nerealizované nápady. Nebo je ještě šance? Dotknout se na chvíli a pak zmizet, za obzor moře vědomí.  

I. Skryté stopy Alice Rahon

Před několika lety jsem při zkoumání díla surrealistické umělkyně Leonory Carrington narazila na dvě vedlejší informace, jež se posléze ukázaly pro mou další práci zásadními. Narazila jsem totiž na film La femme 100 têtes, adaptaci kolážového románu Maxe Ernsta, který byl po jistou dobu jejím životním partnerem. Film byl uvozen logem „Sandoz“. V té době jsem netušila, že se nejedná o řadovou produkční společnost, ale o jednu z největších farmaceutických firem světa. Následné zjištění překvapivých souvislostí o pozadí společnosti a originalitě jejího filmového portfolia mě vedly k zahájení projektu, jenž se později stal součástí mého doktorského výzkumu na FAMU. Druhou informací, na niž jsem při studiu Carrington narazila, byla zmínka o další surrealistické umělkyni  Alici Rahon a jejím filmu Le Magicien. A to byl zase počátek mé filmové cesty za enigmatickým snímkem, který se ještě před svým dokončením ve čtyřicátých letech ztratil, a nezůstalo po něm více než pár dokumentačních fotografií z natáčení. 

Rahon byla jednou z méně známých postav francouzské a později mexické surrealistické scény. V předválečné Francii se projevovala hlavně jako básnířka, k výtvarné tvorbě naplno přešla po emigraci do Mexika. Na konci čtyřicátých let Rahon natočila svůj jediný film, Le Magicien, vyprávějící příběh čaroděje, který jako jediný přeživší nukleární katastrofy dostal za úkol stvořit nový svět. Umělkyně na experimentálním filmu pracovala se svým tehdejším manželem Edwardem FitzGeraldem, scénografem Luise Buñuela. Celý proces natáčení financovali tvůrci sami, včetně vyvolávání barevného filmového materiálu. Na ambiciózní projekt nakonec několikanásobně doplatili; nejen, že utratili všechny své finanční rezervy, ale s ukončením natáčení, jež způsobil nezájem možných investorů do filmu, se rozpadl i jejich vztah. Film tak zůstal nedokončen – Rahon s FitzGeraldem jej promítali pouze jednou bez zvukové stopy a barevných korekcí v New Yorku v Galerii Willard, aby sehnali finance, což se nezdařilo. Po rozchodu obou umělců se filmový materiál nadobro ztratil, podařilo se dohledat pouze několik fotografií z natáčení filmu. Rahon ve filmové tvorbě již nepokračovala a po zbytek své tvůrčí kariéry se věnovala především malbě. 

Specifickou součástí jejího narativu je také její pozice v rámci umělecké scény. Rahon nebyla, stejně jako ostatní surrealistické umělkyně, za svého života adekvátně doceněna; závěr své tvůrčí kariéry dokonce prožila v existenciální nouzi umocněné tělesnými i psychickými zdravotními problémy. Kromě všeobecného sexismu doby a umělecké scény k tomu přispěla také sama surrealistická skupina, která ženy často objektivizovala a znemožňovala umělkyním dostatečně realizovat tvůrčí potenciál. Dílo Alice Rahon tak prožívá zvýšený zájem odborné veřejnosti až v této době, třicet let po smrti umělkyně (zajímavostí je, že u Leonory Carrington nebo Remedios Varo přišlo toto objevení zhruba o dekádu dříve než u Rahon).

II. Trasy čaroděje

Jako by ztracený film Čaroděj byl vlastně klíčem, jak složitý životní příběh jeho autorky  uchopit. Film, který není, a jeho potencialita se tak staly výchozím bodem mého hledání. Po čem jsem pátrala? Spíše po samotném čaroději než po nedokončeném filmu nebo jeho autorce. Po tom, kdo nám rozevře ony možnosti, co absence filmu nabízí. 

Překročila jsem moře i řeky, putovala po stopách Rahon, ale nakonec jsem došla sama k sobě, ke svým motivům i krajinám. Přes bretaňské pláže a megality Carnacu, mexickou sopku a ostrovní pouště zpět ke kopcům Českého středohoří a důvěrně známé zahradě. Rahon ve svých dílech kontinuálně tematizovala konkrétní místa, ať už ta hmotná, nebo abstraktní, a proto i Podle čaroděje je vlastně jakýmsi cestopisem po trasách, kudy chodí čarodějové. Filmoví i pradávní. Vnikem do vrstev filmu a za ně, za film a jeho rámec. Za zrcadlo. Za vidění. Na kopec, kde je vše blíže vyššímu. 
 

Záběr z experimentálního snímku Podle čaroděje
 

Aby mohlo přijít vyprázdnění, musí nastat katastrofa. Vymizení. Hlavně sebe. Nukleární tragédie jako pole k tvorbě. Čaroději se v původním filmu natřikrát nepodařilo stvořit nového člověka. Rahon ani nedokončila svůj film. Je to vlastně legenda o každém uměleckém díle, jež nikdy nemůže skutečné být, protože se skrývá v odrazu. V okamžiku, kdy se dostane na povrch, už mizí. Čaroděj je tak výsostným dílem stávání se. Stává se ještě teď, právě tady, v těchto slovech. 

Nakonec se největším z mágů stává ten, kdo prohrává, a přesto vytrvá. V mé verzi je to zdánlivě neživý svět, jemuž se po katastrofě podařilo přežít. Poslední hora, která se pokouší replikovat sama sebe, aby zjistila, že jediným významem je ten druhý, co chybí. Už surrealisté chápali svět jako prostor obývaný nejen organismy organickými, ale rovněž jinými druhy bytostí – anorganickými, neživými, duchy, či jinak racionálně nezařaditelnými entitami. Mýty o běžně neviditelných bytostech se staly integrální součástí surrealistického hnutí, které svou subverzivní činností narušovalo ideologii antropocentrismu a podporovalo ekologické vědomí sounáležitosti s viditelným i neviditelným světem. 

Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze. Proplétáme se významy a potkáváme motivy z díla Alice Rahon (sopku, zahradu, megalitické umění, čaroděje i Rahon jako filmařku) a zároveň procházíme konceptem filmu – černým rámem, filmovým políčkem, framem, základním plátnem, které ve své absolutnosti, v bodě nula vyzývá k tvorbě, byť předem ztracené. 

III. Podle čaroděje

Projekt Podle čaroděje se původně zrodil jako má diplomová práce v Ateliéru Supermédií na UMPRUM a pro tuto příležitost také vznikla zhruba polovina materiálů. Následně jsme společně s producentem Tomášem Pertoldem a jeho společností Perfilm uspěli v experimentální výzvě Státího fondu kinematografie a byli tak schopni pokračovat v natáčení, které nás zavedlo do Francie, na Kapverdy a vzdáleně také do Mexika. Kontakt se zahraniční scénou byl pro projekt od začátku zásadní – díky tomu, že jsem členkou Mezinárodní společnosti pro studium surrealismu (International Society for The Study of Surrealism – ISSS), jsem se v létě 2019 na druhé výroční konferenci této organizace v Exeteru setkala s kurátorkou Tere Arcq, významnou odbornicí na téma surrealistických umělkyň v Mexiku. Arcq v té době připravovala velkou retrospektivní výstavu Alice Rahon pro Museum of Contemporary Art North Miami v USA a v té souvislosti ji napadlo, že by světová premiéra filmu mohla proběhnout jako doprovodný program výstavy. Premiéra se pak skutečně konala v únoru letošního roku v Miami v rámci skvělé výstavy Alice Rahon: Poetic Invocations.  

Je to sen nebo jsme se přeci jen ohlédli? Prostoupili jsme tam, kam to jen šlo? Snad je jediným významem umění odvaha nebát se ztráty. Svého díla, autorství, sebe sama.





more articles from a section:  New release

2.20The Alchemical FurnaceJan Daňhel describes the concept behind his documentary film Alchemical Furnace that portrays the figure and work of Jan Švankmajer.
2.20Heaven over Today’s ChinaWhat is the story behind the feature-length documentary, Heaven, focusing on a Chinese Christian-run orphanage that is also a testimony about today’s China? Director Tomáš Etzler sees the film as a logical ending of his seven years in the Middle Kingdom. The second contribution was written by editor Adéla Špaljová who describes her collaboration with the director on the creation of the final cut of the documentary.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
2.20As Far As Possible Ukrainian documentarian Ganna Iaroshevych describes how she has been preparing her new film called As Far As Possible. It´s a portray of a man who decided to leave Germany and lives in the Ukrainian mountains fighting against the extinction of water buffaloes. „Our film tells about an alternative way of slow living close to nature and animals, and in harmony with yourself. And it seems to us that now this topic is especially relevant to many people around the globe,“ says Ganna Iaroshevych.Ganna Jaroševič
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice.
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.
1.20The story of a small provincial townNovice Russian director Dmitrij Bogoljubov tells dok.revue about the circumstances surrounding the origin of his new film Town of Glory, a co-production with Czech production company Hypermarket Film and Czech Television. The film uncovers the mentality of Yelnya, a provincial Russian town that is one of the most depressing in the country and where the legacy of the Great Patriotic War still lingers – something Putin’s establishment has successfully exploited to gain the support of the local citizens. The film was available to stream for a short time in March on the portal DAFilms as a part of the festival One World Online. This fall it will be shown on Czech Television and possibly in cinemas as well.Dmitrij Bogoljubov
1.20Sun of the Living DeadAnna Kryvenko on the loss of compassion in the post-factual age, the battle with the chaos and hostility of the universe, and how to create a documentary essay from archive materials.Anna Kryvenko
1.20FREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera Čákanyová

starší články

.DOK.REVUE
October 31, 2020


from current issue:

Situational reviewThe creators of Havel didn’t know that they don’t know. And that’s the worst kind of not knowing!Is director Slávek Horák’s film Havel truly chaos that says nothing at all about the recent history of our Czech nation or its first president? Or are the filmmakers entitled to artistic license and allowed to create whatever they like, despite giving the film and its main character the name Havel? And what does it say about the times we live in that from the legacy of the influential playwright, intellectual, politician, and master of words, the filmmakers chose to focus solely on his slightly sensationalised private life?Kamila BoháčkováNew releaseHeaven over Today’s ChinaWhat is the story behind the feature-length documentary, Heaven, focusing on a Chinese Christian-run orphanage that is also a testimony about today’s China? Director Tomáš Etzler sees the film as a logical ending of his seven years in the Middle Kingdom. The second contribution was written by editor Adéla Špaljová who describes her collaboration with the director on the creation of the final cut of the documentary.Tomáš Etzler, Adéla ŠpaljováNew releaseAs Far As Possible Ukrainian documentarian Ganna Iaroshevych describes how she has been preparing her new film called As Far As Possible. It´s a portray of a man who decided to leave Germany and lives in the Ukrainian mountains fighting against the extinction of water buffaloes. „Our film tells about an alternative way of slow living close to nature and animals, and in harmony with yourself. And it seems to us that now this topic is especially relevant to many people around the globe,“ says Ganna Iaroshevych.Ganna JaroševičNew releaseThe Alchemical FurnaceJan Daňhel describes the concept behind his documentary film Alchemical Furnace that portrays the figure and work of Jan Švankmajer.ThemeIt comes right from the bellyIn this personal essay, a Danish sound designer Peter Albrechtsen remembers one of the world's greatest and most unique modern film composers, Jóhann Jóhannsson. This article was written in 2018, shortly after the Jóhannsson´s death, but has never been published.PoemGramsci’s NotebooksMike HoolboomInterviewKarel Vachek: Films Just Have to Make You Laugh!A doyen of Czech documentary filmmaking Karel Vachek unfortunately passed away on the 21th of December 2020. We publish here the interview he made in 2019 just after releasing his last film, the ninth film novel called Communism and the Net or the End of Representative Democracy. Fifty years after Prague Spring and thirty years after the Velvet Revolution, Karel Vachek “with his inner laughter” looks back on the evolution of our society and predicts a transformation to direct democracy based on the possibilities of the internet that will allow for the engagement of the whole mankind without the need of representatives. Kamila BoháčkováNew BookArmy Film and the Avant Garde?American film historian Alice Lovejoy discusses how her book Army Film and the Avant Garde: Cinema and Experiment in the Czechoslovak Military came to be. First published by Indiana University Press in 2015, the book will be published in a Czech translation by Jan Hanzlík in 2021 by the National Film Archive. The idea for the book emerged during the years the author lived in the Czech Republic.Alice LovejoyIntroductionLiving with inner laughterDok.revue 2.20Kamila Boháčková