Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameru

Rozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas

Viola Ježková

Snímkem Všechno má svůj čas pokračuje absolventka FAMU Viola Ježková v experimentálně laděném subjektivním zachycování svého života a základních témat, která ji inspirují. Intenzivní forma vyznačující se výraznou prací se zvukem a prolínáním obrazů činí z filmu specifický zážitek, který dle režisérčiných slov na diváky nejlépe zapůsobí v malém kině. „Mám dojem, že na menším plátně během projekce maximálně pro čtyřicet lidí vynikne intimita filmu nejlépe,“ říká Viola Ježková o svém magisterském filmu, na kterém pracovala dlouhé tři roky.


Absolvovala jste magisterské studium na teologii, poté jste přešla na katedru dokumentu na FAMU. Co vás k přechodu vedlo?

Takovou otázku vítám, protože sama mám potřebu vnímat kontinuum vlastního života. Na teologii jsem šla proto, že jsem skutečně chtěla být farářkou a pečovat o naše duše. Potom jsem ale nedokázala přistoupit na to, že bych nemohla být dobrou reprezentantkou církve. Chtěla jsem to dělat dobře a věděla jsem, že bych to nedokázala. Mám totiž tolik výhrad a tolik věcí bych dělala jinak, že bych ji dobře zkrátka reprezentovat nemohla. Což mi znemožnilo stát se farářkou. Touha pečovat o duši světa, jednotlivých lidí, ale i moji vlastní, ve mně ale přetrvávala. Navíc jsem se ocitla v prostředí lidí, kteří studovali právě FAMU a filmy nedělali úplně standardně. Byli to svébytní tvůrci, kteří jsou škatulkování jako „experimentální“. Jejich přemýšlení a důvody, proč filmy dělají, mě velmi inspirovalo. Proto jsem se přihlásila na katedru dokumentu. Důvodem pro mě byla právě touha pečovat o podstatné a neviditelné, zároveň pak vliv lidí, kteří se pohybovali kolem mě. Jedním z iniciačních momentů také bylo, že můj tehdejší přítel měl doma střihací stůl a převíjel si na něm 16mm filmy. Sledovala jsem, jak se tam obrazy neskutečně pomalu míhaly a to mě fascinovalo. Nepotřebovala jsem sledovat film, stačilo mi, jakým tempem se střídají obrazy, jaké nádherné barvy je tvoří a pocit, který ve mně vyvolávají. To pro mě byla magie, skutečný film.

Kromě točení filmů studujete ještě doktorát na DAMU. Dají se tyto dvě věci dobře skloubit, nebo například kvůli studiu musíte trochu zanedbávat filmovou tvorbu?

Tady musím podotknout, že pro doktorát jsem se rozhodovala čtyři roky. Nechtěla jsem jej pouze absolvovat, ale opravdu se do něj ponořit. Nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu, ale životní události mi to ponoření znemožnily. Stěhovala jsem se, dostala jsem práci v Českém rozhlase, se kterou jsem vůbec nepočítala… Myslela jsem, že budu žít na vesnici, mít málo peněz, budu číst a v klidu si bádat. To se změnilo, takže na doktorát nemám tolik času. Předmětem mého doktorandského studia je nicméně zkoumání obrazu. Hodně čerpám z Hanse Beltinga a jeho studií. Ve svých knihách dochází k chápání obrazu coby otázce těla, dějištěm obrazu je náš pohled. Obraz neexistuje bez našeho pohledu. Chci hledat obrazy, které nás vymaňují ze všech obrazů, ve kterých žijeme, a dávají vyvstat obrazům zcela novým. To nové má nejspíš i terapeutickou rovinu. Potřeba péče o neviditelné se projevila také v tom, že jsem v terapeutickém výcviku. Takže toho sice mám hodně, ale má základní pěšinka je úzká a všechno na ní spolu souvisí. Můj původní záměr, se kterým jsem se hlásila na teologii, zůstává stále stejný, jen jsem se posunula do jiného odvětví.

Váš magisterský film Všechno má svůj čas je velmi subjektivním dokumentem. Měl snímek vůbec nějaký scénář?

Scénář k filmu opravdu neexistoval ani žádná příprava ve stylu storyboardů a rozzáběrování. Zásadní je, že jsem film latentně připravovala tři roky v intenzivním dialogu s dramaturgem Martinem Marečkem. Původně jsem chystala film, který měl pojednat téma lásky mezi mužem a ženou. Měla to být esej o lásce a kulturním předporozumění, která formují náš pohled na to, co je láska. Tato předporozumění jsou velmi stará a často neodpovídají tomu, jak žijeme, ale naše životní zkušenosti často troskotají na starých mantinelech, které stále vnímají rodinu určitým způsobem. Rodina je totiž nevyhnutelným rozšířením tématu lásky muže a ženy. Moje okolí i já sama na tyto mantinely neustále narážíme. Pak se ale staly určité věci, kvůli kterým jsem byla nucena opustit postavy, se kterými jsem měla rozpracovaný film. V tu chvíli mi zbyl jediný člověk, o kterého jsem mohla film opřít – já sama. Právě moje postava nakonec dokázala film unést.

Staré dokumentární klišé praví, že dokumentarista se má snažit o „objektivní“ zachycení nějakého konkrétního aspektu vnější reality. Ve svém filmu jste tento princip převrátila vzhůru nohama, přesunula jste pozornost z objektu na subjekt a navíc ještě do nitra tohoto subjektu. Proč jste se, stejně jako ve svém předchozím projektu Tělo mého těla, rozhodla pro tuto formu sebevyjádření a v čem vidíte její sílu?

Jak jste sám řekl, jde o naprosto zavádějící klišé, které nikomu a ničemu nepomáhá. Jediné, k čemu přispívá, je to, že kvůli němu vznikají blbé filmy. Tím ale v žádném případě neříkám, že má dokumentární film rezignovat na postulát pravdy. Ten přesun ke mně souvisí i s tím, že jsem po celé své studium měla hrozný problém namířit na někoho kameru a vyprávět o něm prostřednictvím filmu, který točím já. Už v prváku jsem si uvědomila, že pro mě je film, který vidím a slyším, vnímám, spíše odkazem k tomu, co není. Při točení vždy musíte provádět selekci. Mimozáběrová realita je pro mě strašně důležitá. Ve Všechno má svůj čas jsem se tohle snažila vyřešit vrstvami obrazu, které se přes sebe překrývají. I proto často ve filmu přecházím ze tmy do obrazu. Abych upozornila na existenci rámu. Jde jednak o metaforu těch mantinelů v lidském myšlení, ale zároveň o reflexi omezení filmového média. Mantinely, které máme při vnímání audiovize, se týkají i mantinelů našeho bytí ve světě.

Všechno má svůj čas (Viola Ježková, 2017)

Říkáte, že jste měla ve škole problém na někoho namířit kameru, přitom ale ve vašich filmech vystupují členové vaší rodiny. Jak se k tomu, že je ukazujete ve filmech, staví?

Sama přemýšlím o tom, co řeknou například mí dva synové, až jednou uvidí moje filmy. Tedy, oni je už viděli, ale ještě si nedovolí říct něco ve stylu – „Mámo, co si to dovoluješ?!“ Přitom tím ale můžou být dotčení. Zároveň ovšem natáčejí své věci s tím, že jsou do „mámina filmu“. Takže jsou součástí mé tvorby a bylo by krásné brzy natočit společné dílo. Osobně doufám, že mé filmy pro ně budou dobrý materiál pro reflexi jejich vlastního života. Co se týče mého partnera, ve Všechno má svůj čas je pouze ve zvuku a to by mohl přežít, protože je to v dialogu se mnou a v podstatě vím jenom, že jde o něj. Ale v Tělo mého těla, kde je i vidět, se mu to hodně nelíbilo. Když jsem doma nahrávala zvuk, tak jsem nemohla nahrávat, když tam byl. Nesnášel moji dokumentaristickou polohu, protože se vzhledem k dětem realizovala z velké míry doma. Jinak mě podporoval, ale sám nechtěl být subjektem mého zájmu.

Jaké plány máte s filmem dál? Chcete jej promítat po menších kinech v dvojprogramech, případně jen s diskuzí?

Měla jsem představu, že bych udělala další projekci v kině Ponrepo. Malé kino, zhruba čtyřicet lidí, to je pro film ideální konstelace. Kolega Martin Ježek mi nabídl, že bychom mohli udělat společnou projekci s jeho filmem Heidegger in Auschwitz. To je asi jediná projekce, kterou si momentálně dovedu představit. Nejsem si například vůbec jistá, jestli chci, aby film byl někde on-line. Sama se tomu divím, ale mám intuitivní pocit, že se to na internet nehodí.

Všechno má svůj čas má zhruba třicetiminutovou stopáž, ale pro svou intenzivní formu utíká velmi rychle. Myslíte si, že by takto subjektivně pojatý dokument mohl fungovat i v celovečerní podobě?

To je pro mě zásadní otázka budoucnosti. Domnívám se, že ano, ale je třeba to vyzkoušet. Jde totiž o film hodně intertextuální, i když tak na první pohled nevypadá. Jsou v něm motivy, které se napříč stopáží postupně propojují. Když se mě ve filmu například můj otec ptá, jestli jsem někdy byla ve Zlaté koruně, pojí se to s replikou, že „králové ztrácí korunu“, která je na začátku. Takových věcí je ve filmu spousta. Divák, který jej vidí poprvé, to v proudu vjemů nemusí zachytit. Já mám ale v diváka důvěru, věřím, že film napoprvé nezavrhne a motivy si v něm najde. Otázka je, jestli to bude fungovat ve větším formátu celovečeráku. Ale chci to rozhodně zkusit. Buď to vyjde, nebo ne!


Viola Ježková

Dokumentární režisérka Viola Ježková (1979) původem z Orlických hor je absolventkou magisterského studia na Evangelické teologii v Praze, roku 2007 nastoupila na katedru dokumentu pražské FAMU, kde rovněž dokončila magisterský studijní program. Její magisterský film Všechno má svůj čas uvedl 21. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Česká radost. Předchozí snímek Tělo mého těla vyhrál byl premiérován na FAMUFEST NOIR 2012. Kromě točení filmů je Viola Ježková rovněž doktorandkou na DAMU, konkrétně na katedře autorské tvorby a pedagogiky a studia psychosomatických disciplín.





more articles from a section:  Interview

2.20None of the big streaming platforms are buying documentaries now because people are so scared in their personal lives Challenges for the film industry and festivals in the age of the coronavirusRadim Procházka
F2.18Special little momentsInterview with Antonio Di Biase, the director of De Sancto Ambrosio movie, which has the world premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava International Documentary Film Festival.Matěj Pořízek
F2.18Are we experiencing dystopia today?Interview with Frédérick Cousseau, the director of the poetic documentary called NU, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Tomáš Poštulka
F2.18Freedom of ChoiceInterview with Jacky Goldberg, the director of Flesh Memory, which will have its international premiere in Opus Bonum competition
F1.18I like to find other ways to tell a storyInterview with Jorge Pelicano, the director of the Until Porn Do Us Part, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Eliška Charvátová
F1.18Wim Wenders on Pope Francis: Courageous, Fearless, Extremely HonestMicro-interview with Wim Wenders about his film Pope Francis: A Man of His Word
F1.18‘My Unknown Soldier’ Director’s Family Secret: ‘There Was a Hole…’Interview with Anna Kryvenko, the director of My Unknown Soldier
F1.18Ji.hlava Chief Marek Hovorka on Keeping the Docu Fest FreshInterview with Marek Hovorka, the director of Ji.hlava IDFFWill Tizard
1.18Are Polish filmmakers suicidals?Interview with Polish Director Piotr StasikMartin Svoboda
F3.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová

starší články

F4.17DOK.REVUE
October 28, 2017


from current issue:

New releaseOn Adultery as Mirror of Our Own SelvesBarbora Jíchová Tyson, a visual artist, who has been living in America for seventeen years, has finished her first feature film Talking About Adultery this year. According to the author, the film is an essayistic collage and represents a perspective on humanity, which holds the mirror up to us all.Barbora Jíchová TysonNew releaseFREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera ČákanyováNew releaseHavel Speaking, Can You Hear Me?What were the two last years in the life of former dissident, ex-president Václav Havel like? How did he reflect on the fact that he was gradually leaving this world? Documentarian Petr Jančárek talks about his upcoming documentary film capturing the final stretch of Havel’s, life, the rough cut of which was shown at the Ji.hlava IDFF in the Studio 89 section marking this year’s anniversary of the so-called Velvet Revolution.Petr JančárekThemeEmerging Czech female documentariansIs there a new tide of emerging female documentarians in Czech cinema? What’s fascinating about the work of Czech female filmmakers like Johana Ožvold, Greta Stocklassa or Viera Čákany?Will TizardSportHow to Teach Documentary FilmmakingThis year’s Ji.hlava IDFF offered a panel discussion on how documentary filmmaking is taught in Visegrad countries. Methods used to teach documentary filmmaking in different V4 countries were discussed by lecturers from selected schools. Vít Janeček introduced documentary courses at Prague’s FAMU, Attila Kékesi represented Hungarian University of Theatre and Film Arts in Budapest, Viera Čákanyová talked about study programmes at Slovak Academy of Performing Arts in Bratislava – VSMU, and Maria Zmarz-Koczanowicz discussed documentary education at National Film School in Lodz. What emerged from their fruitful discussion? Vít Janeček, Kamila Boháčková, Maria Zmarz-Koczanowicz, Attila Kékesi, Peter KerekesPoemThe reanimation of Mr. PuiuKhavn De La CruzReviewA Place to Take a BreathThe film journalist Janis Prášil compares two documentary portraits of this year – Forman vs. Forman and Jiří Suchý: Tackling Life with Ease on his blog.Janis PrášilReview Music as a Lag Between Death and InfinityJanis Prášil ruminates on Solo – this year´s winner of Ji.hlava Czech Joy section – which comes to cinemas. Did the picture succeed in depicting the inner world, so hard to portray, of a mentally ill musician? And what if it is the illness itself which enables people to take a look into the grievous core of being?Janis PrášilReviewOn Sounds by ImageThe film journalist Antonín Tesař writes about the new film The Sound Is Innocent directed by Johana Ožvold.Antonín TesařInterviewGreta Stoklassa: I Read Rather than Preach the RealityAn interview with the director Greta StoklassaKamila BoháčkováInterviewTo Surprise MyselfWhile the main competition at the International Karlovy Vary Film Festival does not feature any Czech title, the festival’s documentary section has one Czech film to offer: A documentary road movie by Martin Mareček entitled Over the Hills exploring the relationship between a father and a son, as well as the distance that separates us from others. Unlike his previous socially engaged films, the latest title provides a personal and intimate insight. But as Martin Mareček put it in his interview for dok.revue – what is intimate is universal. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováInterviewKarel Vachek: Films Just Have to Make You Laugh!One of the most original Czech filmmakers Karel Vachek made his ninth film novel called Communism and the Net or the End of Representative Democracy. Fifty years after Prague Spring and thirty years after the Velvet Revolution, Karel Vachek “with his inner laughter” looks back on the evolution of our society and predicts a transformation to direct democracy based on the possibilities of the internet that will allow for the engagement of the whole mankind without the need of representatives. His film Communism will be screened at the beginning of next year at the International Film festival Rotterdam.Kamila BoháčkováIntroductionCzech docs of the year 2019Welcome at the English double issue of dok.revue 2019. This winter issue looks back upon the Czech documentary scene in the year 2019 and serves as an annual book of the most (internationally) interesting Czech documentaries and articles about them at dok.revue.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23rd Ji.hlava International Documentary Film Festival