Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministku

Andrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.

Když píšete článek o vzniku knihy v roli její autorky, anebo (spolu)překladatelky, pak musí nutně být výsledkem popis dvou rozdílných dobrodružství. Na první pohled by se mohlo zdát, že zážitky autorky budou barvitější, čtenářsky vděčnější a naplněné vyšším počtem nocí probdělých u obrazovky. Pokud se však pouštíte do úkolu proměnit knihu, ze které neprávem zahraniční velkoprodukce udělala nevýraznou popelku, v sebevědomou feministku, pak máte postaráno o výjimečný zážitek. V minulém roce jsem měla to štěstí iniciovat, (spolu)překládat a o rozhovor s autorem rozšířit český překlad populárně-naučné knihy světově známého teoretika a kritika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa Jak vidět svět, která vychází v nakladatelství ArtMap 12. března 2019 za osobní účasti jejího autora.

Publikace v anglickém jazyce nazvaná How to See the World byla poprvé vydána v roce 2015 nakladatelstvím Penguin jako součást rozsáhlé edice Pelican, v rámci níž jsou závratnou rychlostí chrleny knihy současných populárních autorů, které mají za úkol seznámit veřejnost srozumitelným a čtivým způsobem s důležitými fenomény, obory a problémy současné společnosti. Coby ozubené kolečko této knižní mašiny si vysloužila publikace, stejně jako všechny další tituly v dané řadě, nudnou nazelenalou obálku, která z jinak sympaticky vyhlížející knížky menší velikosti a měkké vazby o rozsahu 300 stran udělala šedou myš. Stačí však jen upřít pohled na první stránku obsahující poděkování a čtenáři je jasné, že tahle „Baby by v koutě sedět neměla“. Jako hlavní postava poděkování zde totiž vystupuje slavný kritik kultury John Berger, jehož širokému publiku přístupná kniha esejí Způsoby vidění (1972, česky 2016), pomohla generacím čtenářů po celém světe podívat se na obrazy světa umění i populární kultury s kritickým odstupem. V rozhovoru vzniklém speciálně pro české vydání knihy proto autor přiznává, že se zpočátku k výzvě nakladatelství Penguin k sepsání publikace adresující problémy současné vizuální kultury stavěl váhavě. Bergerova kniha podle něj totiž i po téměř padesáti letech od jejího vydání stále funguje jako nepřekonatelný úvod do kritického studia obrazů. Mirzoeffovým východiskem proto nebylo sepsat nové Způsoby vidění, ale aktualizovat Bergerovy úvahy o poznatky současných věd o vidění a společnosti a obohatit knihu o diskuzi nových vizuálních fenoménů, které Bergerova doba dávala tušit, ale nepoznala je v plné síle, jakými jsou selfie, technologie dohledu, queer identita či vizualizace globálního oteplování. Pomyslný podtitul knihy proto podle jejího autora zní Způsoby vidění pro 21. století.

Křest knihy Jak vidět svět proběhl v březnu 2019 v pražském knihkupectví ArtMap za osobní účasti autora Nicholase Mirzoeffa. Na fotce je autor s překladatelkou Andreou Průchovou Hrůzovou.

Sedmi kapitolami s obsáhlým úvodem a kratším doslovem autor prochází s náležitým „bergerovským“ švihem, který baví překládat. Čtenář se  v jednu chvíli ocitá při selfie pózování, aby se vzápětí podíval s Toulouse–Lautrecem do tváře hendikepovaného umělce, která se odráží v zrcadle uvnitř jeho pařížského bytu a následně putoval na přehlídková mola harlemských zapovězených barů, na nichž v 80. letech afroameričtí a latinskoameričtí homosexuálové, transvestité a transsexuálové vytvořili taneční styl „vogue“. Jen na této cestě se tak čtenář dozví o historii portrétu, jehož námětem nejsou jen bohatí a slavní, ale ti stojící na okraji společnosti, marginalizovaní z důvodu rasového původu, tělesného nebo sociálního hendikepu a je konfrontován s otázkou, proč v naší současné instagramové kultuře selfie stále vítězí obrazy našich dokonalých já? V každé z kapitol však autor neklade pouze otázky, ale poctivě se snaží nabízet také odpovědi. To dobře ilustruje třicetistránkový rozhovor věnovaný autorově činnosti v oblasti politického a sociálního aktivismu. Právě osobní odpovědnost za to nepodílet se na šíření vizuálních dezinformací a přispívat k rozvoji schopnosti běžných osob být kritickými příjemci vizuálních sdělení jsou podle Mirzoeffa klíčem k vizuálnímu aktivismu, jehož je zastáncem. Vizuální aktivismus nám ukazuje, že o co opatrněji musíme obrazy, které kolem nás cirkulují závratnou rychlostí, interpretovat, o to s větší péčí je ještě musíme tvořit a využít sociální média jako nástroj k tomu ukazovat, a tím i budovat, společnost jako otevřenější, inkluzivnější a demokratičtější. Co takhle namísto pořízení si selfie okomentovat politickou reklamu muže v novinách, který dané noviny vlastní?     

Díky roční práci přichází k českému čtenáři publikace Jak vidět svět oděná do zářivě barevné obálky, doplněná o autorské kresby uvádějící téma každé z kapitol a obsáhlejší o nekompromisně kritický rozhovor s jejím autorem. Od své starší, anglické sestry je česká verze navenek k nepoznání. Uvnitř však stále zůstává tím nejlepším způsobem věrná odkazu Bergerových Způsobů vidění. Upozorňuje nejen na to, jaké obrazy tvoří náš okolní svět, ale jak my sami můžeme těmito obrazy tento svět měnit.



 

Autorka článku do českého jazyka přeložila a doslovem opatřila Bergerovy Způsoby vidění, (spolu)přeložila a rozhovorem s autorem opatřila výbory esejí Teorie obrazu W. J. T. Mitchella . 

Nicholas Mirzoeff: Jak vidět svět (2018, ArtMap)

překlad: Andrea Průchová Hrůzová (úvod, kapitoly 1–4) a Jan J. Škrob (doslov, kapitoly 5–7)
rozhovor s autorem: Andrea Průchová Hrůzová
redakce: Ondřej Pomahač
jazyková korektura: Michaela Pohlreichová
grafika: Petr Hrůza
ilustrace: Marcela Vorlíčková





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

6.20Film jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel Sladký
5.20Armádní film a avantgarda?Americká filmová historička Alice Lovejoy popisuje vznik své knihy Československý armádní film a avantgarda (Army Film and the Avant Garde), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Indiana University Press a jejíž český překlad od Jana Hanzlíka vyjde v příštím roce v Národním filmovém archivu. Nápad na knihu se zrodil během stáže, kterou badatelka absolvovala před několika lety v Česku. Zaujaly ji tehdy především dokumenty Karla Vachka z doby, kdy pracoval v Československém armádním filmu. Vachkovu kompletní tvorbu uvádí i letošní ji.hlavský festival v sekci Vachek 80. Alice Lovejoy
4.20Vojtěch Jasný: filmový básník a žoldnéřFilmový historik Jiří Voráč přibližuje, jak vznikala jeho monografie o Vojtěchu Jasném, autorovi legendárního filmu Všichni dobří rodáci, která se zaměřuje především na filmařovu práci v exilu a přináší i řadu dosud málo známých archivních materiálů. Kniha pod názvem Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu vychází na podzim v nakladatelství Host.Jiří Voráč
3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková

starší články

1.19DOK.REVUE
08. 04. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.