Kino, nebo internet?

Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?

Foto Pixabay

Otázka, co všechno pandemie změnila a mění, zaznívá snad ve všech kulturních oblastech a zejména ve filmovém průmyslu. Kina byla vloni v Česku uzavřena necelé čtyři měsíce – v první vlně od 13. března do 9. května a posléze s podzimní druhou vlnou od 13. listopadu až do konce roku. Letošní rok byl ještě méně příznivý, do kinosedaček se divák mohl usadit až 24. května. Naopak se vloni v Česku ztrojnásobil počet lidí, kteří sledovali filmy online – ze tří procent na deset. Potvrdila se nyní kina jako přežitá a zbytečná, nebo jsme naopak díky absenci přítmí kin pocítili jejich nezbytnost?

Filmový producent a současně ředitel sítě multikin CineStar i šéf distribuční společnosti Falcon Jan Bradáč nepředpokládá, že by loňský rok měl do budoucna proměnit chování publika. To se podle něj během pandemické sezóny chovalo zcela podle očekávání a divácký vkus se nevymykal standardu. „Kurz směřování diváků a jejich preference se skokově nezmění. Stav filmového průmyslu se nebude odvíjet od změny diváckého vkusu.“ Situace, kdy byla během letních měsíců kina otevřená, ale výjimečně do nich neproudila hollywoodská produkce, podle něj prospěla hlavně českým titulům. „Klusák a Aerofilms vydrželi, nedali v prvních týdnech film V síti na síť a hodně se jim to vyplatilo! Dobrá čísla ale měly i filmy jako Šarlatán a čistě komerční projekty typu Bábovky a Bobule. Český film rozhodně držel minulou sezónu nad vodou.“

Do kina na popcorn

Důležitým zjištěním byla podle ředitele CineStaru role občerstvení pro provoz multikin. „Zjistili jsme, jaké to je provozovat multikino, když musíte mít zavřený bar. Problémem není pouze absence výdělku ze samotného občerstvení, v případě zavřeného baru půlka potenciálních diváků do kina dokonce vůbec nedorazí.“ V letošním roce proto multikina neobnovila provoz ani po ukončení lockdownu 24. května, kdy se otevřela jednosálová kina, dokud nebyla povolena vnitřní konzumace potravin. „Výsledky z minulého roku byly tak katastrofální, že nám to nestálo za to,“ vysvětluje Bradáč.
 

Z natáčení filmu V síti.  Foto MFDF Ji.hlava
 

Přesto chce být Bradáč optimistický a hledat ve zkušenosti z pochroumaného ročníku pozitivní smysl. „Minulý rok jsme zažili několik laboratorních, uměle vyvolaných situací, které nás donutily chovat se nepřirozeným způsobem. Díky tomu jsme si mohli ověřit věci, které bychom nikdy jindy nezjistili.“ Třeba to, že v zájmu o natáčení filmů jde vycítit jasnou vytrvalost, a to jak ze strany diváků, tak i filmařů. „Ačkoliv zahraniční produkce se samozřejmě do Česka nedostaly, viděl jsem minulý rok natáčet nemálo českých štábů.“

Stejně tak si Bradáč chválí, že podle Státního fondu kinematografie by letošní objem peněz protočený ve filmové produkci mohl dorovnat rekordní rok 2019. Je to podle něj přirozená reakce a důkaz toho, že trh je připravený fungovat. Znepokojivý je jen počet nahromaděných produkcí, jež nyní stojí ve frontě na premiéru. „Můj tip je, že v jednom týdnu bude teď startovat třeba pět filmů a budou se nevyhnutelně navzájem kanibalizovat. I když divákovi bude možná vyhovovat větší výběr v kinech a může to prospět k celkovému objemu prodaných lístků, vůči jednotlivým projektům to bude značně nefér. Ani nevíte, kolik peněz je ve hře.“ Nejvíce poškozeny přitom budou menší produkce se skromnějším marketingem.

Co bude dál?

Co se týče poučení pro budoucnost, pro kina je důležité ctít období exkluzivity kinouvedení, které však bylo v poslední době v mnoha ohledech narušeno. Pokud však filmy mají být uváděny na plátnech, potřebují mít vyčleněna časová okna, kdy budou jedinou platformou umožňující zhlédnutí daného titulu. „Myslím, že filmová nabídka se rozdělí do tří kategorií. V první budou vznikat díla určená přímo pro síť. Ve druhé se premiéra na síti a v kině takřka překryje. A pak tu bude skupina, která si programově zachová exkluzivitu kin, kterou bude dopředu avizovat a garantovat. A právě z takových filmů se budou stávat události.“

Budoucnost klubových filmů podle něj spočívá ve zdůraznění atraktivity klubových kin, která propojí sledování filmu s unikátním zážitkem „Například se divím, že u nás pořád není kulinářské kino, i když pár provozovatelů už se pokoušelo něco v tom smyslu realizovat.“ Druhá cesta je evokace luxusu nebo výjimečnosti – sály s menším počtem pohodlných sedaček, se stoly, možná i s diskrétní obsluhou. „V multiplexech máme s takovými sály dobré zkušenosti. Je o ně velký zájem, protože lidé mají rádi dojem, že se účastní opravdu výjimečné události. Myslím, že víc než bavit se o konkrétních filmech má z pozice kinaře smysl řešit samotná kina a jejich podobu.“
 

Do kina na popcorn? Foto Pixabay

Nenechte se oklamat!

Pedro Fernandes Duarte z portugalské nezávislé produkční společnosti Primeira Idade shazuje otázku na možné změny diváckých návyků ze stolu, podobně jako Jan Bradáč. „Když veřejně mluvíme o proměnách filmového průmyslu a filmové distribuce, ať už v důsledku covidu, nebo mimo něj, mám pocit, že se často uchylujeme k intuici a dohadům. Vznikají teze, že se snižuje zájem publika o kina v důsledku nástupu internetu, a takový narativ skutečně dává smysl. Jenže je to jen narativ. Fakta ukazují, že je tomu naopak – změny distribuce přicházejí zevnitř průmyslu, konkrétně od velkých korporací, v jejichž zájmu je negovat kina a přesunout těžiště průmyslu na internet.“ Platformy jako Netflix a Amazon jsou podle Duarteho schopny vyvíjet obrovský tlak, a dokonce se krátkodobě vzdávají zisku, aby dlouhodobě proměnily podobu trhu a přesvědčily diváky, že tato změna ve skutečnosti přichází od nich.

„Přitom při troše rozmyslu je jasné, že opak je pravdou. Působili lidé spokojeně a šťastně, když byli celý rok zavřeni doma? Mluvili o komfortnosti sezení před monitorem či obrazovkou bez jakékoliv alternativy? Kdepak – možnost vyjít ven, mimo jiné do kin, nám chyběla.“ Duarte tedy vyzývá, abychom si dávali velký pozor a nedali se strhnout k přesvědčení o konsenzu, který zatím neexistuje. „Když se na to soustředím, vidím ten PR proces jako na dlani – po celou dobu pandemie jsme bombardováni tiskovými zprávami o tom, jak jsou digitální platformy na vzestupu, jak jsou úspěšné, jak jsou věcí budoucnosti. Tyto závěry přicházejí dřív než samotná data, z nichž by se k nim dalo objektivně dojít. Není těžké uhádnout motivace.“

Poučení ze španělské chřipky 

Duarte upozorňuje, že i poslední velká pandemie španělské chřipky byla filmovým průmyslem využita k upevnění studiového systému. Právě tehdy byly podle něj položeny základy filmu jako dominantního mainstreamového byznysu 20. století. Vznikly studiové monopoly, pohlcující výrobu, distribuci i provozování kin, které se pak musely složitě překonávat. „Historie se nyní opakuje, a jestli si nedáme pozor, budeme tu mít monopoly znovu. Divák se ve velké míře přizpůsobí platformám, které mu jsou nabízeny. Zvlášť když Netflix dává do propagace víc peněz, než si může dovolit kdokoliv v Evropě.“ Celá pandemie je v očích portugalského producenta pouhou záminkou, jak tuto již existující strategii posunout na novou úroveň.
 

„Platformy jako Netflix a Amazon jsou schopny vyvíjet obrovský tlak a dokonce se krátkodobě vzdávají zisku, aby dlouhodobě proměnily podobu trhu a přesvědčily diváky, že tato změna ve skutečnosti přichází od nich.“
 

Ceny za Netflix a podobné služby jsou nyní nesmyslně nízké, ale jestli se jim povede změnit trh a zbavit se ostatních platforem, nic jim podle Duarteho nebude bránit předplatné zvednout – a protože nebude alternativa, nezbude nám než se podvolit. „To je jediný logický důvod, proč se nyní tyto společnosti nebojí ztráty tolika peněz… Využívají toho, že se nacházejí mimo dohled a kontrolu jednotlivých vlád. Zřejmě jediné, co může situaci vyřešit, je kromě regulace i evropská spolupráce na vytvoření vlastní digitální platformy, pravděpodobně s přispěním státních institucí. V Evropě nemáme nyní jasně formulovanou strategii, jak proti existujícímu tlaku bojovat, nevyhnutelně ji však potřebujeme.“ Pokusy o regulaci a kontrolu nadnárodních korporací musí zajít mnohem dál, než tomu bylo doposud. „Je to nezbytné – streamovací služby nedaní a neprodukují pro místní prostředí nic relevantního, naopak z něj odčerpávají. Je potřeba být mnohem tvrdší, než jsme byli doposud.“
 

Z portugalského filmu Metamorfóza ptáků. Foto MFDF Ji.hlava
 

Duarte chápe, když nějaký občan odmítá premisu, že by měl stát řešit stav umění, tím spíš komerčního umění, navíc v době pandemie. „Když ale tuhle rétoriku aplikují instituce a státní orgány, jde pouze o populismus. V Portugalsku máme zkušenost s vládami koketujícími s fašismem a musím varovat každého politika, že podobné uvažování může vést pouze k likvidaci kultury.“

Evropská digitální platforma? 

Duarteova ostřejší rétorika je ovlivněna menší stabilitou portugalské kinematografie, související jistě i s nízkým podílem lokální produkce na celkové návštěvnosti kin. „Mé společnosti se podařilo vyprodukovat film Metamorfóza ptáků, což je co do počtu festivalových cen možná nejúspěšnější portugalský film všech dob. Přesto je těžké najít u nás kinaře, který by byl ochotný ho promítnout. Všichni mají smlouvy s Američany a jen málo prostoru na cokoliv jiného – nikomu se pak nechce riskovat. A může to být ještě mnohem horší, pokud kina ztratíme úplně.“

„Jsou lidé, kteří usilují o to, aby se portugalské filmy dostaly na Netflix – a často v tom také uspějí. Ale je to přístup někoho, kdo už je poražený a doufá v milosrdenství od vítěze,“ shrnuje Duarte. Podle něj potřebujeme budovat systémy, z nichž bude plynout nějaký užitek místnímu prostoru. „Kina jsou toho zatím nedílnou součástí, jsou s místním prostorem fyzicky spojena a přispívají k tvorbě pracovních pozic i danění. Proto se jich buď musíme držet, nebo sami budovat streamovací alternativu – je třeba nepodvolit se tomu, že Američané mohou vše pohltit. Ještě není úplně pozdě, pokud si uvědomíme, co se děje.“





výpis dalších článků rubriky:  Téma

2.21Normální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin Šrajer
1.21Jako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice Lovejoy
1.21Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako Fujioka
1.21Smát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo Benzi
1.21Hnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter Hames
1.21A hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf Möller
dok.revueOzvěny 24. Ji.hlavyMFDF Ji.hlava letos zahájil dokumentární sezónu už na jaře.
6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica

starší články

3.21DOK.REVUE
28. 06. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková