Žít stále spolu je jako droga

Diskuze nad dokumentárním filmem Evy Tomanové Stále spolu

Stále spolu

Manželé Petr a Simona žijí se svými devíti dětmi v maringotkách na šumavské louce v souladu s přírodou a na zimu odjíždějí do Španělska, kde nejstarší synové vydělávají peníze hrou na vlastnoručně vyrobené kytary. Jak je možné, že takové soužití pod vedením až despotického otce vůbec funguje? K diskuzi nad obrazem života izolovaného od konzumní společnosti ve filmu Stále spolu Evy Tomanové se sešli profesor sociologie Ivo Možný (IM), farářka Sandra Silná (SS) a odbornice na ženská práva z Nesehnutí Petra Havlíková (PH).

IM: Jsme bohužel omezeni tím, co nám bylo předloženo ve filmu. Způsob života Mlčochových je možným modelem rodiny, rozhodně ale ne modelovou rodinou. Víme, že není lehké udržet rodinu se třemi dětmi, natož pak s devíti ratolestmi. Ale jak je vidět, zřejmě to může fungovat i mimo tradiční kontext velkého příbuzenstva, což je podivuhodné.

SS: Fungování znamená, že rodina dokáže přežít, ale zůstává otázkou, zda je uvnitř i něco navíc. Zda členové této rodiny jsou přesvědčeni, že žijí svůj život, anebo fungují jenom v nějakém rámci, který poskytuje jejich otec a manžel.

PH: Víceméně to celé stojí a padá na hierarchickém principu fungování rodiny a na otci. Při sledování filmu jsem si nejednou říkala, co by se asi stalo, kdyby tam jejich otec najednou nebyl. Řídil totiž úplně všechno, včetně toho, co a kdy se bude prát. Zaráželo mě, jak málo mluví děti se svojí matkou. Ve filmu byl snad jen jeden moment, a to když nejstarší dcera adresovala své matce dopis.

IM: Nedovedu si představit, že by v této rodině nebyl i skrytý ženský profil, v maskulinních tradičních patriarchátech vždy existuje dvojí řízení. Za viditelnou tváří patriarchátu je neviditelná struktura ženské síly. V naší civilizaci nebyl patriarchálnější svět než svět raných rytířů 11. a 12. století. Ze studie francouzského historika George Dubyho Vznešené paní z 12. století můžeme vyčíst, že mocní rytíři se svých žen vlastně báli. Jezdili na své výpravy, aby si tam vybudovali bezpečný mužský svět.  Ze strachu své ženy zakovávali do pásů cudnosti.

Psychické násilí

SS: V přeneseném významu by takovým pásem cudnosti moderní doby mohlo být udělat ženě devět dětí, aby od muže nemohla odejít, i když by chtěla. Sama Simona přiznává, že měli a mají krize, ale odejít nemůže, protože nedokáže opustit své děti, které by jí Petr v případě jejího odchodu nenechal. Je k němu takto, dá se říct, připoutaná. Docela by mě zajímalo, zda bylo součástí jejich partnerské dohody mít tolik dětí v takových podmínkách.

PH: To co vidíme ve filmu, ale není „běžný“ model patriarchální rodiny, to by byl podle mého názoru klamný popis. Můžeme to spíše pojmenovat jako domácí násilí, jako psychické týrání. Když jsem o filmu diskutovala s lidmi kolem sebe, hodně z nich, možná i všichni do kina šli se zcela jiným očekáváním. Čekali idylické soužití rodiny, jež se dobrovolně rozhodla vymanit se ze společnosti, přitom z projekce odcházeli s pocitem, že viděli mnohem více násilí než v některých akčních filmech.

IM:  Ve filmu je psychologický aspekt pochopitelně primární. Sociolog ale ví, že stejnou roli, jakou hraje ve fyzice energie, hraje ve společnosti moc. Jedinec s větší mocí má navrch, hra mocí drží společnost pohromadě. Ten film je také hra mocí, ale v rodině.

Stále spolu

SS: Z perspektivy farářky se mi zdá míra moci poněkud diskutabilní. Otec rodiny několikrát zmiňuje Boha. Zdá se tedy, že se svoji rodinu snaží vést v duchu křesťanských hodnot. Jenže rodina žijící podle křesťanských zásad nestaví svoje fungování na moci a na tom, kdo moc lépe uchopí. Taková rodina by měla přeci stavět na prohlubování svého lidství a na poznání toho, kdo jsem, proč tady jsem a jak mohu v lásce působit na sebe a na okolí. To je u rodiny Mlčochových, jak ji dokument zobrazuje, rozporuplné. Až jsem měla pocit, že dělá současné církvi poněkud negativní reklamu.

IM: Místo moci můžeme použít slovo síla. A láska je velká síla.

Černý pasažér společnosti

PH: Otec je v této rodině dosti pragmatický. Sice nechce žít v rámci společnosti, ale přesto je ochoten akceptovat některé instituce. Zcela vědomě posílá děti na přezkoušení do školy, protože ví, že v opačném případě by to pro něj mohlo mít velmi vážné důsledky a sociální pracovníci by mu děti mohli i odebrat. Na to, že tvrdí, že chce vychovávat slušné lidi, kteří v budoucnu budou prospěšní společnosti, spolu příliš málo komunikují. Prakticky vůbec.

IM:  Ano, je tam silný motiv černého pasažéra, jedince, který užívá výhod společného díla, ale nepřispívá k němu. I mezi bobry se objeví chytrák, který hráz nestaví. Pro něj je za hrází dost ryb, tak co. Rodina Mlčochových je takový bobr. Žijí mimo společnost, ale nemylme se, když ji potřebují, využívají ji. Není třeba myslitelné, aby jedenáct lidí nikdy nesáhlo po službě zdravotního systému. Už dnes, i když teď jsou možná zdraví, ale nejmíň až zestárnou, budou nás, daňové poplatníky, stát pěknou sumu. Je tím dokonce celý film otevřen. Na úřadě pan Mlčoch říká – plaťte, a systém odpovídá – přispíváte? Pan Mlčoch chce žít po svém, je takový, dobrá, klobouk dolů. Problém je v tom, že to celé stojí na otci, který své děti na jiný život nepřipravuje. Všechny jeho děti sotva budou mít stejnou schopnost platit velké oběti za to, že jsou jiné a žijí jinak.

PH: Myslím, že tohle je ve filmu reflektováno ještě v další situaci, a to když je jeden z mladších chlapců na přezkoušení ve škole. Pan Mlčoch v dialogu s učitelkou tvrdí, že jeho profesí je být otcem. Napadá mě, jak bychom se na to dívali, pokud by tato rodina fungovala nějakým kooperativním způsobem, akorát se rozhodla žít mimo společnost a mít devět dětí, jež vychovává v duchu respektu a solidarity tak, aby si byly schopné ve společnosti poradit. Kdyby tedy šlo o tento ideální model, hodnotili bychom stejně kriticky rozhodnutí partnerů zvolit si profesní dráhu rodičů?

Reálná volba

SS: Rozřešení bychom mohli získat, kdybychom věděli, jak moc je rodina Mlčochových zapojená do okolních komunit. Ve filmu nesou svoji vnučku ke křtu, ale není jasné, zda jdou do kostela čistě kvůli křtu, nebo jej navštěvují pravidelně, zda jsou součástí farnosti, či některého z církevních sborů. Kdybychom tyto okolnosti znali, mohla by z určitého úhlu pohledu tato rodina být inspirací pro širší paletu lidí. V církvi určitě.

IM: Ano, je to otázka reálné volby.

SS: Reálně si můžeme zvolit život bez některých vymožeností civilizace, život v přírodě a snažit se v ní nezanechat příliš mnoho stop, ne tak jako vidíme v dokumentu, kde se povaluje spousta harampádí. Jenže tady to spíše vypadá, že být profesionálním rodičem, ať už otcem, či matkou, znamená žít v izolaci, natahat si do svého životního prostoru spoustu věcí, které ve finále nejsou potřeba, a posílat děti sbírat švestky jenom proto, že jiná volba není možná. To si myslím, že není vzor, který bychom chtěli či snad měli následovat.

Stále spolu

PH: Chcete říct, že příspěvek společnosti by mohl být vyjádřený skrze fungování v nějaké komunitě?

SS: Ano. V prvé řadě by tu ale musela fungovat komunikace. Chybí mi v této rodině jakýkoliv dialog. Veškerá komunikace se odehrává tak, že otec dává svým dětem a ženě direktiva. Jejich děti jen těžko dávají dohromady souvislou větu před cizími lidmi i před učitelkou.

IM: Kantoři těch dětí jsou v tomto případě velmi laskaví. Vědí, že kdyby použili tytéž standardy jako na žáky, kteří školu pravidelně navštěvují, velice rychle by s těmi dětmi ztratili kontakt – nemohli by je nechat postoupit do dalších ročníků a děti by na tom byly ještě hůře. Chtějí jim dát šanci na úkor snížených standardů, protože vědí, že nemá smysl tlačit je k lepším výsledkům. Jsou to zkrátka dobří pedagogové.

SS: Objevuje se tu otázka, jak mohou mít takto vychovávané děti vůbec ponětí o tom, jak ve společnosti fungovat, jak se osamostatnit. V čem by tento jejich způsob života na Šumavě v maringotkách mohl být přínosný? Když na film jdete s tím, že uvidíte jiný alternativní způsob života, který má odvrátit všechny negativní jevy konzumní společnosti, s největší pravděpodobností se budete vracet znechuceni. Nejsem si jistá, kdo by chtěl dobrovolně v takto uspořádané rodině žít.

Hranice mezi světy

PH: Myslím, že taková očekávání v divácích vzbuzuje i reklamní kampaň filmu, když se ptá: existuje recept na ideální rodinu? Jenže cílem dokumentu pravděpodobně nebylo ukázat alternativu ke konzumnímu způsobu života.

SS: Film Stále spolu svým způsobem říká, že takto se žít dá, ale má to své oběti. Cena za takový život je obrovská.

IM: Je to jako s drogou. Droga hodně dává, ale nakonec všechno vezme.

PH: Kdybychom se dostali do jejich každodenního života, bude to pro nás zřejmě stejně náročně jako pro ně dostat se do „našeho“ světa. Vidím tak velkou tlustou dělicí čáru mezi světem, ve kterém žijí, a světem, ve kterém žijeme my, aniž bych jeden z těchto světů považovala za vyloženě špatný, i když si nemyslím, že právě tento rodinný model nefunguje dobře.

SS: Kašpar, jeden ze starších synů, dokonce od rodiny odešel, když dosáhl jakési pomyslné věkové hranice, kdy je člověk už schopen se osamostatnit. Dlouho to však nevydržel a po dvou měsících se vrátil. Jak k tomu tehdy došlo, sice dokument příliš nevysvětluje, ale důležitý faktor je to, že mimo svoji rodinu nevydržel žít. Vrátil se vlastně proto, že nevěděl, co má ve světě dělat. Ten samý chlapec pak říká, že vlastně ani nepřemýšlí o zítřku, že nemá žádné touhy ani plány. To by bylo v pořádku v případě, že by byl vymeditovaným buddhistou.

IM: Chlapci to budou mít v budoucnu velmi těžké. Jejich otec je akcentovaná osobnost a je také vysoce nadprůměrně inteligentní. Dokud nebyl na společnosti plně závislý, nemusel se živit, našel si svoji cestu – vystudoval vysokou školu a toulal se po horách. Jednoho dne se zkrátka rozhodl, že se z přírody nevrátí, našel si ženu a začali společně tvořit nový projekt na Šumavě v maringotkách, kde zplodili devět dětí.

SS: Dítě ukazuje člověku zcela jiný svět. Můžeme se na to dívat i tak, že dítě je učitelem svých rodičů, nastavuje jim zrcadlo a vypovídá o jejich hodnotách a způsobu života. Nejde mi potom na rozum, proč je míra autority a agrese v této rodině tak vysoká, proč tu zcela chybí dialog a nevidíme ani příliš láskyplný přístup. Možné je, že to režisérka nezachytila nebo to zkrátka v této rodině není.

IM: Nedovedu si představit jedenáct dospělých sexuálně zralých lidí žijících takto na hromádce. Ta rodina se musí rozpadnout, to je jisté, jako že po létě přijde zima. Každá rodina končí rozpadem, aby mohla vzniknout nová. Mlčochovi čeká velmi obtížné období, kdy jejich děti budou hledat svůj vlastní život.

PH: Vypadá to jako zázrak, že se jejich dcera dokázala osamostatnit, alespoň pro mě to bylo velké překvapení.

SS: Když se zasním a promluví moje romantická duše, přála bych těm chlapcům, aby si ve Španělsku našli ženy skrze hudbu. Právě hudba by pro ně byla prostředkem komunikace, kluci by hráli a ženy by tančily a jen tak mimoděk by s nimi měli děti a rodina by mohla směle fungovat. V Čechách mezi našimi ambiciózními ženami je pro každého těžké najít si partnerku, obzvlášť je-li tu problém s komunikací.

Trailer dokumentu Stále spolu





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

6.20Jen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila Boháčková
5.20Kontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila Boháčková
4.20Tvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková

starší články

2.15DOK.REVUE
29. 06. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.

další odkazy:

Bulvár jménem alternativa
Tereza Reichová v dok.blogu ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.