Závislácká sebedramatizace

Rozhovor s režisérem Ivem Bystřičanem o novém snímku Mých posledních 150 000 cigaret. Bystřičan ve filmu kombinuje formu osobního videodeníku o odvykání kouření a aktivisticky pojatý infotainment ze zákulisí prokuřácké lobby.

Filmů o tématu kouření je spousta, proč točit další?  

Důvod byl zhruba dvojí. Jednak to, že už všechno o kouření víme, je pravda pouze zdánlivá. Poslední roky se o kouření, o jeho vlivu a rizicích, o tom, jak těžké je odvykání, nemluví prakticky vůbec.  Zvykli jsme si setrvačně říkat „kouření je nezdravý“, ale to je tak zhruba všechno. Stát totiž na prevenci nevynakládá téměř nic, a když už, tak formou letáčků, kde je varování uvedeno malým písmem, a tím pádem nikoho nedokáže oslovit. Druhým motivem bylo rozhodnutí, že nemá cenu tyto informace ve filmu drmolit skrze „mluvící hlavy“ odborníků, jak bývá často zvykem. 

Do jakého uměleckého kontextu tedy film zapadá?

Snímek je sociálním experimentem, jaký nalézáme například v Super Size Me, který páchám na sobě, když využívám sám sebe – jako sociálního herce – a ukazuji svou osobní slabost, trapnost i závisláckou sebedramatizaci. Klíčové je ale zprostředkování nezvyklých souvislostí. Oproti Super Size Me jsem tak na to šel z opačné strany, netestoval jsem důsledky něčeho, čím vlastně běžně opovrhuji, ale zaznamenával jsem kriticky něco, co pro mě do té doby bylo zcela přirozenou součástí. Zároveň jsem osobní rovinu propojil s širším politicko-ekonomickým pozadím, jež v případě hrané tvorby nalézám ve filmech, jako Děkujeme, že kouříte nebo Lítám v tom. Ztělesňují alibismus, který pro mě představují všichni PR manažeři a mluvčí tabákového průmyslu. Pracují se svinstvem, ale odvolávají se na poptávku.

Jaký byl ten rozhodující moment, kdy jste si řekl, že ten film musíte natočit?

Seděl jsem v ostravské hospodě a už po několikáté jsem si říkal, že opravdu musím přestat kouřit. Začalo mě to doslova srát. Viděl jsem spoustu filmů o nebezpečí závislosti, o tom, jak dokážou být vlády korumpovatelné tabákovým průmyslem, ale vlastně jsem se nikdy nesetkal s dílem, které by ukazovalo fungování a dopady závislosti. Vždycky šlo jen o zobecňující pohled na společenská rizika.  

Poprvé jste se ve svém filmu rozhodl zapojit osobní rovinu…

Jen tímto způsobem jsem se mohl vyhnout moralizování, protože v takovém případě se nemusím odvolávat na druhé, ale vystupuji ze sebe a za sebe. Poprvé jsem si také vyzkoušel performanci v podobě provokativního převleku nebo koncipování pohyblivé grafiky s fakty.  

NATÁČENÍ JAKO LÉK 

Do jaké míry mohlo natáčení plnit terapeutickou úlohu?

Tady filmové médium sehrálo velkou roli, tak jako asi vždycky sehrává, když vstupuje do něčího života. Dělal jsem některé věci, které bych za jiných okolností neuskutečnil, kdybych film netočil. Díky tomu, že jsem odvykal při a pro natáčení, bylo asi jednodušší celý proces vydržet. Na druhou stranu, když se člověk svíjí v absťáku, je to stejně nakonec jen a jen na něm. Pro mě byl velký objev, že přestat kouřit je vlastně strašně jednoduché. To nejhorší trvá zhruba čtyři dny; stačí být rozhodnutý, že chci přestat a že nechci být nemocný. Samozřejmě občas přijdou nepříjemné stavy, ale už to není nic hrozného.

Nebál jste se, že se váš film může zvrhnout v přehlídku různých bizarních odvykacích procedur? Mám na mysli například scénu s návštěvou kartářky.

Konkrétně scéna s kartářkou vychází z mé obdobné osobní zkušenosti, s návštěvou duchovního léčitele. Jinak snímek měl být původně koncipovaný odlišně, měl být mnohem dramatičtější, očekával jsem totiž, že mi odvykání nepůjde. Měl jsem podstoupit rozličné terapie a velkou naději měl střídat velký propad. V úvahu tedy přicházeli šamani, magnetické rezonance, bio-rezonance, zmiňovaní kartáři a další. Jejich prostřednictvím jsem chtěl ukázat, na kolik je i odvykání byznysem napojeným na vytváření závislosti. Film se ale musel přizpůsobit tomu, jak se odehrával příběh, a to je na dokumentu to dobrodružství – člověk má vytyčenou cestu, a najednou se začnou vyjevovat odbočky, které by dokumentarista měl následovat.

POCHODUJÍCÍ CIGÁRO

Ve filmu jste převlečen za cigaretu. Na jednu stranu to může být funkční prostředek nadsázky a vykolejení respondentů, ale na druhou stranu to právě působí jen jako provokace, která vám nemohla sloužit k hlubší analýze.

Přijít do tuzemských tabákových firem převlečen za velké cigáro kontraproduktivní nebylo, protože jejich ochota jakýmkoliv způsobem komunikovat se už od počátku rovnala nule. Tabákový průmysl má za desítky let fungování a nesčetných konfliktů a narážek ze strany médií či aktivistů propracované metody PR komunikace. Oblek cigarety dobře posloužil k rozbití zažité představy politiků o dokumentárním filmu a vystupování v něm. Museli čelit nečekanému, protože jsou zvyklí schematicky odříkávat naučené fráze na neustále se opakující otázky a výtky. Najednou máme možnost vidět politiky nepřipravené a znejistěné. 

Některé scény vyznívají zcela spontánně, jiné však zjevně pracují s konstrukcí. Například v průběhu vašeho odvykání situaci v posilovně doprovází Klausův vřelý projev při příležitosti otevření továrny Philip Morris.  

Součástí filmu jsou dokumentární rekonstrukce. Do posilovny jsem chodil a Klausův projev jsem viděl doma v televizi. Z důvodu vyprávěcí zkratky jsem dvě, původně oddělené, události stmelil dohromady.

Využíváte melodramatickou hudbu. Jako kdybyste neustále kombinoval sebedojetí a nadhled…

I hudební složka měla být vedena cestou úmyslné nadsázky. Například v úvodní scéně, kdy se loučím s kouřením, jsme se střihačkou Jankou Vlčkovou použili původní melodii z brazilské telenovely. Nicméně i pro nás to někdy bylo nejasné a ne vždy jsme věděli, jestli to myslíme vážně nebo z legrace. Ve výsledku film nabízí emoční vypětí i přiznané zveličení, kterého dosahujeme nejen hudbou, ale také všeobecným vyzněním Mých posledních 150 000 cigaret. Film tak následuje projev pochodujícího cigára, skrze které se vypovídá o principiálních a vážných věcech, aniž by se ale vytratil úsměvný nadhled. 

 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f4.13DOK.REVUE
21. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film