Závislácká sebedramatizace

Rozhovor s režisérem Ivem Bystřičanem o novém snímku Mých posledních 150 000 cigaret. Bystřičan ve filmu kombinuje formu osobního videodeníku o odvykání kouření a aktivisticky pojatý infotainment ze zákulisí prokuřácké lobby.

Filmů o tématu kouření je spousta, proč točit další?  

Důvod byl zhruba dvojí. Jednak to, že už všechno o kouření víme, je pravda pouze zdánlivá. Poslední roky se o kouření, o jeho vlivu a rizicích, o tom, jak těžké je odvykání, nemluví prakticky vůbec.  Zvykli jsme si setrvačně říkat „kouření je nezdravý“, ale to je tak zhruba všechno. Stát totiž na prevenci nevynakládá téměř nic, a když už, tak formou letáčků, kde je varování uvedeno malým písmem, a tím pádem nikoho nedokáže oslovit. Druhým motivem bylo rozhodnutí, že nemá cenu tyto informace ve filmu drmolit skrze „mluvící hlavy“ odborníků, jak bývá často zvykem. 

Do jakého uměleckého kontextu tedy film zapadá?

Snímek je sociálním experimentem, jaký nalézáme například v Super Size Me, který páchám na sobě, když využívám sám sebe – jako sociálního herce – a ukazuji svou osobní slabost, trapnost i závisláckou sebedramatizaci. Klíčové je ale zprostředkování nezvyklých souvislostí. Oproti Super Size Me jsem tak na to šel z opačné strany, netestoval jsem důsledky něčeho, čím vlastně běžně opovrhuji, ale zaznamenával jsem kriticky něco, co pro mě do té doby bylo zcela přirozenou součástí. Zároveň jsem osobní rovinu propojil s širším politicko-ekonomickým pozadím, jež v případě hrané tvorby nalézám ve filmech, jako Děkujeme, že kouříte nebo Lítám v tom. Ztělesňují alibismus, který pro mě představují všichni PR manažeři a mluvčí tabákového průmyslu. Pracují se svinstvem, ale odvolávají se na poptávku.

Jaký byl ten rozhodující moment, kdy jste si řekl, že ten film musíte natočit?

Seděl jsem v ostravské hospodě a už po několikáté jsem si říkal, že opravdu musím přestat kouřit. Začalo mě to doslova srát. Viděl jsem spoustu filmů o nebezpečí závislosti, o tom, jak dokážou být vlády korumpovatelné tabákovým průmyslem, ale vlastně jsem se nikdy nesetkal s dílem, které by ukazovalo fungování a dopady závislosti. Vždycky šlo jen o zobecňující pohled na společenská rizika.  

Poprvé jste se ve svém filmu rozhodl zapojit osobní rovinu…

Jen tímto způsobem jsem se mohl vyhnout moralizování, protože v takovém případě se nemusím odvolávat na druhé, ale vystupuji ze sebe a za sebe. Poprvé jsem si také vyzkoušel performanci v podobě provokativního převleku nebo koncipování pohyblivé grafiky s fakty.  

NATÁČENÍ JAKO LÉK 

Do jaké míry mohlo natáčení plnit terapeutickou úlohu?

Tady filmové médium sehrálo velkou roli, tak jako asi vždycky sehrává, když vstupuje do něčího života. Dělal jsem některé věci, které bych za jiných okolností neuskutečnil, kdybych film netočil. Díky tomu, že jsem odvykal při a pro natáčení, bylo asi jednodušší celý proces vydržet. Na druhou stranu, když se člověk svíjí v absťáku, je to stejně nakonec jen a jen na něm. Pro mě byl velký objev, že přestat kouřit je vlastně strašně jednoduché. To nejhorší trvá zhruba čtyři dny; stačí být rozhodnutý, že chci přestat a že nechci být nemocný. Samozřejmě občas přijdou nepříjemné stavy, ale už to není nic hrozného.

Nebál jste se, že se váš film může zvrhnout v přehlídku různých bizarních odvykacích procedur? Mám na mysli například scénu s návštěvou kartářky.

Konkrétně scéna s kartářkou vychází z mé obdobné osobní zkušenosti, s návštěvou duchovního léčitele. Jinak snímek měl být původně koncipovaný odlišně, měl být mnohem dramatičtější, očekával jsem totiž, že mi odvykání nepůjde. Měl jsem podstoupit rozličné terapie a velkou naději měl střídat velký propad. V úvahu tedy přicházeli šamani, magnetické rezonance, bio-rezonance, zmiňovaní kartáři a další. Jejich prostřednictvím jsem chtěl ukázat, na kolik je i odvykání byznysem napojeným na vytváření závislosti. Film se ale musel přizpůsobit tomu, jak se odehrával příběh, a to je na dokumentu to dobrodružství – člověk má vytyčenou cestu, a najednou se začnou vyjevovat odbočky, které by dokumentarista měl následovat.

POCHODUJÍCÍ CIGÁRO

Ve filmu jste převlečen za cigaretu. Na jednu stranu to může být funkční prostředek nadsázky a vykolejení respondentů, ale na druhou stranu to právě působí jen jako provokace, která vám nemohla sloužit k hlubší analýze.

Přijít do tuzemských tabákových firem převlečen za velké cigáro kontraproduktivní nebylo, protože jejich ochota jakýmkoliv způsobem komunikovat se už od počátku rovnala nule. Tabákový průmysl má za desítky let fungování a nesčetných konfliktů a narážek ze strany médií či aktivistů propracované metody PR komunikace. Oblek cigarety dobře posloužil k rozbití zažité představy politiků o dokumentárním filmu a vystupování v něm. Museli čelit nečekanému, protože jsou zvyklí schematicky odříkávat naučené fráze na neustále se opakující otázky a výtky. Najednou máme možnost vidět politiky nepřipravené a znejistěné. 

Některé scény vyznívají zcela spontánně, jiné však zjevně pracují s konstrukcí. Například v průběhu vašeho odvykání situaci v posilovně doprovází Klausův vřelý projev při příležitosti otevření továrny Philip Morris.  

Součástí filmu jsou dokumentární rekonstrukce. Do posilovny jsem chodil a Klausův projev jsem viděl doma v televizi. Z důvodu vyprávěcí zkratky jsem dvě, původně oddělené, události stmelil dohromady.

Využíváte melodramatickou hudbu. Jako kdybyste neustále kombinoval sebedojetí a nadhled…

I hudební složka měla být vedena cestou úmyslné nadsázky. Například v úvodní scéně, kdy se loučím s kouřením, jsme se střihačkou Jankou Vlčkovou použili původní melodii z brazilské telenovely. Nicméně i pro nás to někdy bylo nejasné a ne vždy jsme věděli, jestli to myslíme vážně nebo z legrace. Ve výsledku film nabízí emoční vypětí i přiznané zveličení, kterého dosahujeme nejen hudbou, ale také všeobecným vyzněním Mých posledních 150 000 cigaret. Film tak následuje projev pochodujícího cigára, skrze které se vypovídá o principiálních a vážných věcech, aniž by se ale vytratil úsměvný nadhled. 

 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f4.13DOK.REVUE
21. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková