Zajímalo by mě, co se stane, až ten film uvidí

Rozhovor s Filipem Remundou

Pulec, králík a Duch svatý (Filip Remunda, 2007)

Ve filmu Pulec, králík a Duch svatý se prolíná několik motivů – vedle problematiky interrupcí se v něm objeví i téma veřejného protestu, možnosti pochopit argumenty člověka s odlišným světonázorem či rovina osobní historie a rodinné paměti. Která z těchto vrstev je pro vás nejdůležitější?
Takhle složitá věc se nedá řešit pouze teoreticky. Když jsem se s Richardem Komárkem bavil o scénáři tohoto filmu, tak jsem ho požádal, aby našel nějaký konkrétní příklad, nějakou ženu, která uvažuje o potratu. On se pokoušel někoho najít, dokonce dal inzerát do novin, ale nikdo mu na něj neodpověděl. Dalo se to očekávat, protože ani dnes se o tom tématu moc nemluví. Když už to Richard vzdával, zjistil ke svému překvapení, že ten zákrok kdysi podstoupila jeho matka. Takže se nám film najednou propojil s jedním z autorů – nenatáčeli jsme jej v nemocnici s cizími lidmi, za kterými jsme přišli proto, že chceme dělat film o určitém kontroverzním tématu. Před kamerou se najednou ocitl sám scenárista, který se jakoby v přímém přenosu dozvídá, že i jeho babička chtěla přerušit těhotenství a že jeho prababička zemřela v osmatřiceti letech po zákroku andělíčkářky. Náš původní předpoklad, že nejdůležitější by měla být osobní rovina, se tak nakonec sám potvrdil.

Když se ve filmu pravoslavný kněz a odpůrce potratů Libor Halík setká s primářem brněnské porodnice doktorem Ventrubou, nejenže se neshodnou, ale nedojde mezi nimi ani k náznaku vzájemného pochopení. Je to neporozumění dáno jenom jejich neochotou si naslouchat, nebo jsou jejich pozice tak principiálně odlišné, že se ani setkat nemohou?
Myslím, že za každým přesvědčením zaštítěným nějakou institucí – ať už církví, nebo sekulárním státem – musí stát schopnost i na osobní rovině reflektovat, co takové přesvědčení přináší. Když doktor Ventruba říká, že lékaři nepřísluší uvažovat nad morální přijatelností potratů, má podle litery zákona patrně pravdu. Podle jeho ducha ale ne. Když se s námi rozhodl natáčet, čekali jsme, že nám řekne svůj názor – ne, že nám bude přednášet názor, který reprezentuje jeho uniforma, bílý plášť, který by si podle svých slov s Halíkovou sutanou nikdy nevyměnil. Když se lidi schovávají za instituce, zavání to vždycky průšvihem. Ale v podstatě s tím samým postojem se můžeme setkat i na druhé straně, když Halíkův představený vladyka Kryštof říká, že rozhodovat by měla víra. Proto je pro mě ve filmu důležitý ten relativizující anarchista Slačálek, který na to správně namítá, co pak zbývá nám, kteří se s takovou vírou nemůžeme ztotožnit. Je zajímavé, že si nakonec právě Ondřej Slačálek dokáže podat ruku s hlavou pravoslavné církve, což se v případě slovního souboje Ventruba versus Halík nestane. Doktor pronese na adresu svého oponenta cosi hanlivého, Halík se zase vrátí ven pod okna nemocnice a začne znovu monotónním hlasem předčítat žalmy, ze kterých se vytratila veškerá poezie. Zajímalo by mě, co se stane, až oba ten film uvidí. Jestli to třeba povede k tomu, že Ventruba umožní Halíkovi promluvit se ženami, kterým půl hodiny před tím řval do okna. A jestli i na něj nějak zapůsobí, až uvidí, jak moc ty ženy svým jednáním obtěžuje.

Vadí lidem jenom forma, kterou Halík svůj názor prezentuje? Nebo se přeci jenom chtějí podvědomě vyhnout tomu, co jim říká?
Když jsem s ním mluvil poprvé, prošel kolem mladík, který si odplivl. Kolem bylo dost lidí, kteří na něj řvali. Myslím, že to, co je lidem v naší relativistické společnosti nepříjemné, je návrat kněží do veřejného prostoru. Podle mě mnoha lidem v Brně vadí nejen forma toho protestu, ale i fakt, že takto veřejně protestuje kněz.

Váš film vybízí i k zajímavým úvahám o tom, kde vede hranice mezi normalitou a extremizmem...
První reakce našeho zvukaře byla: „To je pozoruhodný, ten anarchista mluví rozumějc než ten kněz!“ Zrovna Slačálkovo vystoupení, kdy nedogmaticky diskutuje s představeným pravoslavné církve na téma potratů, by mohlo některé lidi vyvést z představ o tom, že anarchizmus je jen násilné hnutí usilující o rozvrat, jehož sympatizanti chodí po městě s bombou v kapse. Zároveň je nutné podotknout, že ten anarchista ve filmu není náhodou – Slačálek se zúčastnil poměrně dost agresivních protestů proti počínání Libora Halíka na Obilním trhu. Všechny postavy, které se ve filmu objeví, jsou součástí jednoho příběhu, jež se na tom místě odehrává. A pokud jde o Halíka, myslím, že jeho extrémní protest opravdu škodí – pacientkám, nemocnici i doktorům. Zároveň je to ale protest natolik bizarní, že vnáší do veřejného prostoru neklid. A pro mě je pozoruhodné, že se díky tomu náš scenárista dozvěděl o rodinné historii, o které doma předtím nikdy nemluvili.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue