Zajímalo by mě, co se stane, až ten film uvidí

Rozhovor s Filipem Remundou

Pulec, králík a Duch svatý (Filip Remunda, 2007)

Ve filmu Pulec, králík a Duch svatý se prolíná několik motivů – vedle problematiky interrupcí se v něm objeví i téma veřejného protestu, možnosti pochopit argumenty člověka s odlišným světonázorem či rovina osobní historie a rodinné paměti. Která z těchto vrstev je pro vás nejdůležitější?
Takhle složitá věc se nedá řešit pouze teoreticky. Když jsem se s Richardem Komárkem bavil o scénáři tohoto filmu, tak jsem ho požádal, aby našel nějaký konkrétní příklad, nějakou ženu, která uvažuje o potratu. On se pokoušel někoho najít, dokonce dal inzerát do novin, ale nikdo mu na něj neodpověděl. Dalo se to očekávat, protože ani dnes se o tom tématu moc nemluví. Když už to Richard vzdával, zjistil ke svému překvapení, že ten zákrok kdysi podstoupila jeho matka. Takže se nám film najednou propojil s jedním z autorů – nenatáčeli jsme jej v nemocnici s cizími lidmi, za kterými jsme přišli proto, že chceme dělat film o určitém kontroverzním tématu. Před kamerou se najednou ocitl sám scenárista, který se jakoby v přímém přenosu dozvídá, že i jeho babička chtěla přerušit těhotenství a že jeho prababička zemřela v osmatřiceti letech po zákroku andělíčkářky. Náš původní předpoklad, že nejdůležitější by měla být osobní rovina, se tak nakonec sám potvrdil.

Když se ve filmu pravoslavný kněz a odpůrce potratů Libor Halík setká s primářem brněnské porodnice doktorem Ventrubou, nejenže se neshodnou, ale nedojde mezi nimi ani k náznaku vzájemného pochopení. Je to neporozumění dáno jenom jejich neochotou si naslouchat, nebo jsou jejich pozice tak principiálně odlišné, že se ani setkat nemohou?
Myslím, že za každým přesvědčením zaštítěným nějakou institucí – ať už církví, nebo sekulárním státem – musí stát schopnost i na osobní rovině reflektovat, co takové přesvědčení přináší. Když doktor Ventruba říká, že lékaři nepřísluší uvažovat nad morální přijatelností potratů, má podle litery zákona patrně pravdu. Podle jeho ducha ale ne. Když se s námi rozhodl natáčet, čekali jsme, že nám řekne svůj názor – ne, že nám bude přednášet názor, který reprezentuje jeho uniforma, bílý plášť, který by si podle svých slov s Halíkovou sutanou nikdy nevyměnil. Když se lidi schovávají za instituce, zavání to vždycky průšvihem. Ale v podstatě s tím samým postojem se můžeme setkat i na druhé straně, když Halíkův představený vladyka Kryštof říká, že rozhodovat by měla víra. Proto je pro mě ve filmu důležitý ten relativizující anarchista Slačálek, který na to správně namítá, co pak zbývá nám, kteří se s takovou vírou nemůžeme ztotožnit. Je zajímavé, že si nakonec právě Ondřej Slačálek dokáže podat ruku s hlavou pravoslavné církve, což se v případě slovního souboje Ventruba versus Halík nestane. Doktor pronese na adresu svého oponenta cosi hanlivého, Halík se zase vrátí ven pod okna nemocnice a začne znovu monotónním hlasem předčítat žalmy, ze kterých se vytratila veškerá poezie. Zajímalo by mě, co se stane, až oba ten film uvidí. Jestli to třeba povede k tomu, že Ventruba umožní Halíkovi promluvit se ženami, kterým půl hodiny před tím řval do okna. A jestli i na něj nějak zapůsobí, až uvidí, jak moc ty ženy svým jednáním obtěžuje.

Vadí lidem jenom forma, kterou Halík svůj názor prezentuje? Nebo se přeci jenom chtějí podvědomě vyhnout tomu, co jim říká?
Když jsem s ním mluvil poprvé, prošel kolem mladík, který si odplivl. Kolem bylo dost lidí, kteří na něj řvali. Myslím, že to, co je lidem v naší relativistické společnosti nepříjemné, je návrat kněží do veřejného prostoru. Podle mě mnoha lidem v Brně vadí nejen forma toho protestu, ale i fakt, že takto veřejně protestuje kněz.

Váš film vybízí i k zajímavým úvahám o tom, kde vede hranice mezi normalitou a extremizmem...
První reakce našeho zvukaře byla: „To je pozoruhodný, ten anarchista mluví rozumějc než ten kněz!“ Zrovna Slačálkovo vystoupení, kdy nedogmaticky diskutuje s představeným pravoslavné církve na téma potratů, by mohlo některé lidi vyvést z představ o tom, že anarchizmus je jen násilné hnutí usilující o rozvrat, jehož sympatizanti chodí po městě s bombou v kapse. Zároveň je nutné podotknout, že ten anarchista ve filmu není náhodou – Slačálek se zúčastnil poměrně dost agresivních protestů proti počínání Libora Halíka na Obilním trhu. Všechny postavy, které se ve filmu objeví, jsou součástí jednoho příběhu, jež se na tom místě odehrává. A pokud jde o Halíka, myslím, že jeho extrémní protest opravdu škodí – pacientkám, nemocnici i doktorům. Zároveň je to ale protest natolik bizarní, že vnáší do veřejného prostoru neklid. A pro mě je pozoruhodné, že se díky tomu náš scenárista dozvěděl o rodinné historii, o které doma předtím nikdy nemluvili.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film