Za peníze ti dáme všechno

Postřehy ze studia na nejoblíbenější umělecké univerzitě ve Velké Británii

Letošní jarní semestr jsem strávila na jihozápadním konci britských ostrovů ve 20tisícovém přímořském městečku Falmouth, kde se díky campusu dvou univerzit (Falmouth a Exeter) střetávají dva světy – exaktní věda (biologové, matematici, zeměpisci, fyzici apod.) a rozvolněné smýšlení mladých umělců vytvářejících různé formy umění – od hudby, tance a divadla přes knihy, obrazy, fotografie, architekturu a design až po počítačové hry (!), televizní tvorbu a konečně film.

Na Falmouthské univerzitě a její fakultě filmu a televize může studovat kdokoliv, kdo za své studium řádně zaplatí (všechny vysoké školy v Británii jsou placené), a to 9 tisíc liber ročně (přibližně 275 tisíc korun) a zaujme u přijímacího pohovoru, jenž je dle hlasů mých spolustudujících spíše formalitou. O efektivnosti tohoto mechanismu se dá polemizovat, obzvláště pak ve chvílích, kdy při prvních pěti minutách projekce Wellsova filmu Občan Kane odchází skupinka druháků s pohoršením „Vždyť je to černobílý!“ a projekce Morrisonovy Decasie odradí tři čtvrtiny ročníku nebo někteří účastníci semináře k povinnému předmětu Film & filozofie proklamují, že ten experimentální film (řeč je o díle Philipa Hoffmana What These Ashes Wanted z roku 2001) „byl k nevydržení a příliš se třepal“. Ve chvílích, kdy se na dotaz o obeznámenosti se Shakespearovou hrou Hamlet, přihlásí 8 studentů ze 100, z čehož 4 jsou tu na výměnném pobytu. Nebo ve chvílích, kdy se v hromadné korespondenci s přednášejícím několikrát objeví tučný nápis kapitálkami, že zítřejší seminář je povinný a v učebně se na druhý den objeví místo 25 lidí pouze 8. Studenti se tu kolikrát ani nesnaží zakrývat holý fakt, že si svůj titul prostě koupili a teď je jen třeba se nenadřít a dodělat absolventský film.

Pak se ale ocitnete na celodenním pitchingu studentských filmů (téměř každý předmět může či musí být zakončen filmem různé formy) a nestačíte zírat, a to i proto, že pitching je tu součástí běžné výuky a něčím zcela přirozeným a nezbytným k pokračování ve studiu. Někteří ambiciózní studenti dokázali za měsíc vybrat tři sta liber (požadovali 70 na dopravu) na kickstarteru pro svůj krátkometrážní experimentální projekt natáčený ve 4K. Jiní připravují film inspirovaný našimi Sedmikráskami. Jste svědky toho, jak váš spolužák prezentující svůj film pomocí rukou nakresleného dokonalého diagramu ukazujícího nekonečná opakování různých sekvencí snímání světelných paprsků v duchu strukturálního filmu sklízí několik posměšných poznámek od svých spolužáků, ale naopak získává podporu od své vyučující. Studenti tu mají neuvěřitelnou volnost a mohou tvořit přesně to, co oni chtějí. Filmový materiál však znají už jen z knih a jednoho semestrálního kurzu věnovaného filmové historii.

Jako Středoevropanka jsem tu samozřejmě čelila velké kulturní bariéře a trvalo mi dlouho, než jsem se dostala na anglosaskou vlnu. Při krátkých rozhovorech s britskými spolužáky se ukázalo, že mladí Britové se příliš nestarají o to, co se děje jinde než u nich na ostrovech, popřípadě za oceánem v Hollywoodu. Když jsem na semináři věnovaném psaní o filmu zmínila jméno v té době nominované na Oscara za dokumentární film Gianfranco Rosi (režiséra prvního dokumentárního filmu, který vyhrál Berlinale), dostalo se mi nechápavých pohledů a dotazu od vyučujícího (vedoucího celé katedry prezentujícího se jako profesionální kritik), kdo že to je.

V druhé polovině semestru, která je vyhrazena pro samostatnou tvorbu (ať už filmovou, či esejistickou), jsou k dispozici všichni pedagogové, jejichž čas si můžete zarezervovat přes online systém. Všechny panely jsou zabrané měsíc dopředu a vyučující nestíhají přidávat další volné sloty. Na každotýdenní setkání a konzultace jsou zváni filmoví profesionálové – významní producenti (Johny Fewings), kameramani, režiséři (Ben Wheatley), filmoví kritici z celostátních týdeníků (Ryan Gilbey píšící pro The Guardian a New Statesman),  rozebírající práce studentů zaměřených na filmovou žurnalistiku, herci, kteří předčítají scénáře začínajících scenáristů… Mohu říct, že za poslední dva týdny jsem na svoji školní práci dostala možná víc zpětné vazby než za celé své šestileté studium, což je jen důkaz dvojsečnosti tak vysokého školného. Zaplatíš-li za studium, stáváš se naším klientem a předáme ti jen ty nejlepší služby, jaké jsou dostupné, a při alespoň minimální snaze budeš za tři roky vystudovaným filmovým umělcem, protože takové absolventy potřebujeme pro vlastní reklamu.

Nabízí se tedy porovnání s českým vysokoškolským systémem, a především pak s našimi filmovými školami. Je to však balancování na tenkém ledě. Copak můžeme FAMU, školu se stoletou tradicí, která je pro všechny studenty zdarma porovnávat s ve své podstatě soukromou školou, kde každý student ročně zaplatí 9 tisíc liber? Můžeme po pedagozích na FAMU či UTB chtít stejný servis pro jejich studenty? Můžeme vůbec porovnávat studenty, kteří při svém studiu musí kreativně plnit zadaná a roky neměnná cvičení jako hranou etudu, postup práce či cvičení natočené analogově na filmový materiál, se studenty, kteří si mohou dělat, co chtějí, a mají k dispozici neomezené možnosti filmové techniky, kterou škola disponuje a k vytvoření vlastního absolventského filmu nepotřebují pomoc veřejnoprávní televize?





výpis dalších článků rubriky:  Glosa

1.20Děkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza Reichová
dok.revueOtázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.Janis Prášil
F4.19KrizeDave Kehr
F2.19Odvrácená tvář Generace ZOsudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.Alžběta Cutáková
F3.17 Solidarita s Olegem SencovemGlosa Oto Horáka pro Cinepur
3.17Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televizeJaká je situace dokumentární tvorby na České televizi a co nového do oblasti dokumentu přinesl kanál ČT Art po 4 letech od jeho založení?Martin Svoboda
f5.15Uvnitř časového krystalu temnoty a světlaO etice, estetice a metodách filmového obrazuFred Kelemen
5.14Na hrane estetiky a politikyPolitická dimenzia dokumentu na 18. ročníku MFDF Ji.hlava a v jeho mediálnych ohlasochFilip Lucinkiewicz
1.12Proč Ji.hlava a co Ji.hlava?Předzimní tóny, spirála, snad jedlé kaštany, slévání, přátelé, noc, zmatky, rez, nic novýho?Martin Mareček
6.8Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentůKamil Činátl

starší články

1.17DOK.REVUE
10. 04. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue