Za hranami a hranicemi

Tématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti.

Z plakátu k filmu Sólo

Tématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti. 

Porotci jihlavského festivalu zvolili za nejlepší český film tohoto roku snímek Sólo (2019) francouzského tvůrce žijícího dlouhodobě v Česku, Artemia Benkiho. Zatímco před dvěma lety festivalová dramaturgie záměrně rozvolnila v soutěžních sekcích hranice dokumentu a vpustila do nich i některé ryze inscenované snímky, letos nejen v případě Sóla, ale i dalších filmů rozšířila hranice toho, co dosud označovala jako „česká radost“. Rázem se tak české dokumenty mohou porovnávat s filmy tak zvaně odjinud, což může být příjemným obohacením i nabouráním jinak možná místy do sebe příliš zahleděné české dokumentaristiky. Ostatně o tom, zda existují nějaké parametry „českého“ filmu v rámci legislativy Státního fondu kinematografie, uvažuje v rozhovoru čísla nová předsedkyně Rady Fondu Helena Bendová. 

Film Sólo zároveň zpřítomňuje další hraniční pojmy, které si vytváříme při setkání s čímkoliv novým či nezvyklým. Pojednává o argentinském klavíristovi Martínu Perínovi, který byl v dětství velkým talentem, ale v dospělosti narážel na vlastní limity, které neunesl, a skončil v ústavu. Film zachycuje jeho návrat do „normálního“ a „běžného“ života, v němž tápe a který neumí žít. Co je však normální a běžné? Narážíme i na hranice slov. „Neumíme přijmout jinakost, kterou považujeme za ne-normalitu. Nedokážeme foucaultovsky mluvit s nerozumem, s tím, čemu nerozumíme a co vylučujeme do oblasti ne-normality. To pro mě film Sólo implicitně tematizoval a umožňoval mi neustále překračovat onu hranici, kterou si vytváříme, ať už chceme, či ne. Film mě pustil do Perínova světa, a tím tuto pomyslnou hranici smazal,“ říká o filmu v situační recenzi tohoto čísla publicista Petr Fischer. 

Períno byl nejšťastnější ve chvílích úspěchu na pódiu, v okamžicích tvůrčího vytržení. A právě na hranách „přepadávajících k tomu, čemu říkáme ne-normalita, se často dějí ty nejdůležitější věci, na které pak celý život vzpomínáme“, poznamenává Fischer v situační recenzi. Patrně právě tyto hraniční momenty Períno vyhledával jednu dobu i pomocí drog. Aby se člověk dostal za hranu, musí jít o extrémní zážitek. Vyhrocenou situaci zachycuje i film Ajka (2018) kazašského tvůrce Sergeje Dvorcevoje, jemuž v tomto čísle věnujeme téma a který letos získal na jihlavském festivalu cenu za přínos světové kinematografii. Film můžeme vnímat jako studii zoufalého života ilegálních imigrantů, bojujících doslova o život v obřích a nehostinných útrobách města, ale i jako extrémní obraz mateřství, trpícího a bolestivého. Dvorcevoj diváka prostřednictvím extrémní situace hrdinky staví před morální dilema – můžeme lidi ve vyhrocených situacích hodnotit podle našich běžných měřítek? 

Zcela jinak nastavuje hranice dokumentarista Martin Páv ve svém připravovaném filmu Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film, který Páv přibližuje v tomto čísle v rubrice Nový film, klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?




5.19DOK.REVUE
13. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film