Před projekcí svých filmů obvykle přejete divákům zneklidňující zážitek. Je zneklidnění diváka tím, oč vám jde ve vaší tvorbě především?
Ano, zneklidnění, to zní dobře. Ale nejen to – v každém případě chci, aby divák vycházel z kina jinak, než do něj vešel. Mnoho diváků si pocit zneklidnění spojuje s něčím, co je děsí, jiné však naopak obohacuje. Kontroverze je každopádně žádaná.
Vaše filmy zobrazují rakouskou společnost velmi kriticky. Jak je přijímá domácí publikum? Čím si vysvětlujete, že Good News v návštěvnosti předčil rakouské žánrové filmy?
Moje filmy ukazují Rakousko z kritické perspektivy, ale nejen Rakousko. To, co se v nich odráží, platí v nejširším smyslu pro všechny státy západního světa. Mé filmy odjakživa rozdělovaly publikum. Postupem času ale příznivých ohlasů přibývalo a Psí dny se nakonec dočkaly u kritiky i publika tak pozitivního přijetí, až mě to překvapilo. Pokud jde o Good News, byl to svého času skutečně přelom v návštěvnosti dokumentárních filmů. Dnes si rakouské dokumenty vedou v kinech častokrát úspěšněji než hrané filmy.
Ve vašich filmech se nezřídka objevuje nahota, častokrát v bizarních situacích. Proč je pro vás nahota ve filmu důležitá?
V mých filmech nejde o nahotu. Jde o intimitu. Intimitu každodenního života. Překvapivě se v každodennosti a v intimitě každodennosti schovává mnoho skandálních věcí.
Aktéry svých filmů často natáčíte v choulostivých situacích. Je těžké je přemluvit, aby se natáčení zúčastnili? Jak reaguji, když potom vidí hotový film?
Ještě jsem se vůbec nedostal do situace, že bych musel představitele k určitým scénám přemlouvat. Před samotným natáčením probíhají několikaměsíční přípravy, během kterých se snažíme navázat s protagonisty vztah plný důvěry a přiblížit jim záměry a atmosféru filmu. Delší čas kráčíme společnou cestou a dorosteme tak až k filmu. Díky tomu se při samotném natáčení nedostaneme do situace, kdy bych je musel k něčemu nutit. A co se týče reakcí po zhlédnutí filmu, většina z nich se chce hned zúčastnit dalšího natáčení.
V souvislosti se Psími dny a Zvířecí láskou se nemůžu nezeptat na jistou otázku. Máte psa?
Ne. Ale po natáčení Zvířecí lásky mi doma jeden pes zůstal.
|
|
Ulrich Seidl je jedním z nejvýznamnějších rakouských režisérů. Do jeho portfolia patří hrané filmy i dokumenty, ale svou tvorbou hranice těchto kategorií neustále překračuje. Jak sám často zdůrazňuje, zajímá ho „inscenovaná realita“, a neostýchá se proto do natáčených situací zasahovat. Pět let poté, co jihlavský festival představil retrospektivu Seidlových děl, se mistr provokace do Jihlavy vrátil, aby zde osobně uvedl svou master class. |
