Výchova k válce

Adéla Komrzý o svém dokončovaném filmu Výchova k válce, který bude mít světovou premiéru v soutěži Česká radost na 20. MFDF Ji.hlava

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Před spaním se ještě kouknu rychle na zprávy na mobilu, abych usnula s klidným pocitem, že nás dosud nespolkla černá díra. Když vypínám telefon, mám ale spíše pocit, že jsme se naopak ocitli v urychlovači částic. Na Ukrajině další padlí, masová střelba na americké střední škole, Obama pláče v mediích, potopila se gumová Noemova archa s mnoha lidmi, kteří utíkají před katy z Blízkého východu. Ti zrovna upálili rukojmího v přímém přenosu v kleci pro lvy. Na slovenských náměstích hoří pochodně. Vpíjím se do snu, kde v noci ve městě připomínajícím dnešní apokalyptické Aleppo skřípou poškozené spoje elektrického vedení a kde pochoduje neřízená jednotka mužů v černých uniformách, jejichž výrazy připomínají Goyova Saturna požírajícího vlastního syna. Dupající kanady s ostruhami se míhají v mém zorném poli, které je uvězněné v podzemní větrací šachtě. Z této perspektivy se postavy zdají být monumentální. Jako by se dlouho držení vězni dostali na světlo světa s pravomocí nastolit nový řád.

Po tříhodinové vydatné dávce hrůzy se probouzím a běžím na vlak, který mi ve čtyři ráno odjíždí z hlavního nádraží do Hamburgu. Poslední vůz, poslední kupé. Dvě asi sedmnáctileté holky spí s batohy pod hlavou a dva asi dvacetiletí kluci s kšiltovkami Portugal odevzdaně, s plachými výrazy, koukají na probouzející se polabskou krajinu před Ústím, již zalila ranní mlha. Vzbudí nás skřípění vlakových brzd a bušení na sklo za ušmudlanou záclonkou s logy ČD. Žádný pozdrav, jenom: „Passport! Passport, please!“ Se spolucestujícími děvčaty vytahujeme občanky a jako bílá Češka a dvě bílé slušné Maďarky získáváme bonus ke kontrole – úsměv od mužů zákona ve středním věku. Snědí kluci za doprovodu ponižujícího křiku a špatné angličtiny zmateně hledají doklad možná už minulé identity.
Nemají.
„Where are you from?! Libya? Syria? Iraq?!“
„Iraq.“
„Come with us!“ Černá kožená kanada jako ze snu vkročí na lino kupé a kluka, který sedí vedle mě s rozsypaným obsahem ledvinky na klíně, tahá za mikinu ven.
„Můžete se k němu chovat slušně? Provedl něco?“
„Nestarejte se!“ Kluky před sebou strkají ven jako právě odsouzené masové vrahy. Míří na ně reflektory připevněné na kamerách, které doprovází policii jako osobní bodyguardi. Vlak se rozjíždí a překračuje hranice do Německa. Všechny tři mlčíme a chce se nám brečet zmatkem, vztekem, bezmocí a lítostí. Usínají. Venku se rozednívá a já mám intenzivní pocit, že se po dlouhé noci probouzím do nového, mně neznámého, vyoseného časoprostoru.

Z étosu uplynulého roku se začaly vynořovat různé militantní tendence, které se v neklidu snaží zorientovat a reagovat na něj na mnoha společenských úrovních – od jednotlivců po stát. Do veřejné debaty se slovo „válka“ dostává plíživě a s ostychem, o to nevinněji se na něj však zvyká a žije s ním. Najednou je všude kolem nás. Začalo ve mně růst dilema, jak se k této skutečnosti postavit. Relativizovat obavy by znamenalo odmítnout realitu, přistoupit na pragmatismus by zase mohlo obavy podpořit v tom, aby se staly reálnými. Zpoza kamery to určitě zjistím. Střemhlav jsem se vrhla do natáčení bakalářského filmu.


Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Průjezd amerického konvoje jako by přivážel kromě upevnění povědomí o síle vojenského celku, jehož jsme součástí, i nervozitu z toho, že obavy se mohou naplnit. Nad transparenty odpůrců i přívrženců obrněných transportérů se latentně vznáší otázka, zdali diplomatické cesty při řešení politického napětí neselhávají. To je jedna z mála věcí, která oba tábory spojuje.

Domluvila jsem si natáčení na největším cvičení NATO, kterému poprvé budou velet Češi. Jedu sama, bez štábu, ostatní místa jsou prý zaplněna novináři. Spím v kasárnách americké základny v Německu, které až moc připomínají jednu ze závěrečných scén filmu Hair. Je horko. Když se setmí, pozoruji noční život vojáků, kteří se na pár týdnů musí vžít do situace opravdové války. Scénář je jasný. Nepřítel, „připomínající“ současné Rusko, napadne státy, které svými reáliemi „připomínají“ Pobaltí. Povaha nepřítele: „zlá“. Nemůžu spát. Nad hlavou se mi točí větrák, vypadá jako vrtule helikoptéry. Cítím se malá.

Musím si koupit maskáče. To je požadovaná vstupenka k natáčení s domobranou „Českoslovenští vojáci v záloze za mír proti válce plánované velením NATO“. Jak mohou v maskáčích pochodovat a učit se střílet, když se jejich iniciativa jmenuje „za mír”?

Chybí vítězství a uznání. Když se po výcviku na dvoře u domu v jižních Čechách ve stylu selského baroka odehrává debata o následném směřování iniciativy a mém natáčení, musí si všichni na rozkaz velitele vyndat baterky z mobilů a nejlépe je odnést do jiné místnosti, aby byl znesnadněn odposlech.

Ministerstvo obrany ve spolupráci s ministerstvem školství organizují na základních školách brannou výchovu. Vojáci chodí do škol. Ptám se vojáka, jenž dává asi desetiletému chlapci do ruky zbraň a ukazuje mu, jak se používá a kde natahuje, proč se POKOS (příprava občanů k obraně státu) vůbec pořádá. Odpoví mi, že to je v rámci armádních náborů a že cílit na děti je strategicky vůbec to nejlepší, jak si do budoucna „zaháčkovat“ co nejvíc kadetů.

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Jako Fénix z popela probouzí se touhy po řádu a založení vojny s povahou Svazarmu, aby „ty mladý“ zase pochopili, jak se chovat.

Ministr obrany je Armádou přezdíván Hamlet. Snad si za společnost klade otázku: „Žít, či nežít? – Být, či nebýt?“ důsledně.

Dál můžeme pokračovat přes rozhovory se státníky a bezpečnostními analytiky po zájezd xenofobů na symbolické zavírání státních hranic a ještě dál. Nechť tedy na text naváže film samotný, který je povahou podobný. Každý fragment představuje obecný problém či fenomén.

Ve střižně jsme dospěli k názvu filmu Výchova k válce nejen s ohledem k výuce branné výchovy, která je leitmotivem filmu, ale i z podstaty významu slova – předávání zkušeností a přejímání vzorců chování i uvažování, které bez kritické (sebe)reflexe mohou vést až k zacyklení dějin.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

5.16DOK.REVUE
17. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue