Výchova k válce

Adéla Komrzý o svém dokončovaném filmu Výchova k válce, který bude mít světovou premiéru v soutěži Česká radost na 20. MFDF Ji.hlava

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Před spaním se ještě kouknu rychle na zprávy na mobilu, abych usnula s klidným pocitem, že nás dosud nespolkla černá díra. Když vypínám telefon, mám ale spíše pocit, že jsme se naopak ocitli v urychlovači částic. Na Ukrajině další padlí, masová střelba na americké střední škole, Obama pláče v mediích, potopila se gumová Noemova archa s mnoha lidmi, kteří utíkají před katy z Blízkého východu. Ti zrovna upálili rukojmího v přímém přenosu v kleci pro lvy. Na slovenských náměstích hoří pochodně. Vpíjím se do snu, kde v noci ve městě připomínajícím dnešní apokalyptické Aleppo skřípou poškozené spoje elektrického vedení a kde pochoduje neřízená jednotka mužů v černých uniformách, jejichž výrazy připomínají Goyova Saturna požírajícího vlastního syna. Dupající kanady s ostruhami se míhají v mém zorném poli, které je uvězněné v podzemní větrací šachtě. Z této perspektivy se postavy zdají být monumentální. Jako by se dlouho držení vězni dostali na světlo světa s pravomocí nastolit nový řád.

Po tříhodinové vydatné dávce hrůzy se probouzím a běžím na vlak, který mi ve čtyři ráno odjíždí z hlavního nádraží do Hamburgu. Poslední vůz, poslední kupé. Dvě asi sedmnáctileté holky spí s batohy pod hlavou a dva asi dvacetiletí kluci s kšiltovkami Portugal odevzdaně, s plachými výrazy, koukají na probouzející se polabskou krajinu před Ústím, již zalila ranní mlha. Vzbudí nás skřípění vlakových brzd a bušení na sklo za ušmudlanou záclonkou s logy ČD. Žádný pozdrav, jenom: „Passport! Passport, please!“ Se spolucestujícími děvčaty vytahujeme občanky a jako bílá Češka a dvě bílé slušné Maďarky získáváme bonus ke kontrole – úsměv od mužů zákona ve středním věku. Snědí kluci za doprovodu ponižujícího křiku a špatné angličtiny zmateně hledají doklad možná už minulé identity.
Nemají.
„Where are you from?! Libya? Syria? Iraq?!“
„Iraq.“
„Come with us!“ Černá kožená kanada jako ze snu vkročí na lino kupé a kluka, který sedí vedle mě s rozsypaným obsahem ledvinky na klíně, tahá za mikinu ven.
„Můžete se k němu chovat slušně? Provedl něco?“
„Nestarejte se!“ Kluky před sebou strkají ven jako právě odsouzené masové vrahy. Míří na ně reflektory připevněné na kamerách, které doprovází policii jako osobní bodyguardi. Vlak se rozjíždí a překračuje hranice do Německa. Všechny tři mlčíme a chce se nám brečet zmatkem, vztekem, bezmocí a lítostí. Usínají. Venku se rozednívá a já mám intenzivní pocit, že se po dlouhé noci probouzím do nového, mně neznámého, vyoseného časoprostoru.

Z étosu uplynulého roku se začaly vynořovat různé militantní tendence, které se v neklidu snaží zorientovat a reagovat na něj na mnoha společenských úrovních – od jednotlivců po stát. Do veřejné debaty se slovo „válka“ dostává plíživě a s ostychem, o to nevinněji se na něj však zvyká a žije s ním. Najednou je všude kolem nás. Začalo ve mně růst dilema, jak se k této skutečnosti postavit. Relativizovat obavy by znamenalo odmítnout realitu, přistoupit na pragmatismus by zase mohlo obavy podpořit v tom, aby se staly reálnými. Zpoza kamery to určitě zjistím. Střemhlav jsem se vrhla do natáčení bakalářského filmu.


Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Průjezd amerického konvoje jako by přivážel kromě upevnění povědomí o síle vojenského celku, jehož jsme součástí, i nervozitu z toho, že obavy se mohou naplnit. Nad transparenty odpůrců i přívrženců obrněných transportérů se latentně vznáší otázka, zdali diplomatické cesty při řešení politického napětí neselhávají. To je jedna z mála věcí, která oba tábory spojuje.

Domluvila jsem si natáčení na největším cvičení NATO, kterému poprvé budou velet Češi. Jedu sama, bez štábu, ostatní místa jsou prý zaplněna novináři. Spím v kasárnách americké základny v Německu, které až moc připomínají jednu ze závěrečných scén filmu Hair. Je horko. Když se setmí, pozoruji noční život vojáků, kteří se na pár týdnů musí vžít do situace opravdové války. Scénář je jasný. Nepřítel, „připomínající“ současné Rusko, napadne státy, které svými reáliemi „připomínají“ Pobaltí. Povaha nepřítele: „zlá“. Nemůžu spát. Nad hlavou se mi točí větrák, vypadá jako vrtule helikoptéry. Cítím se malá.

Musím si koupit maskáče. To je požadovaná vstupenka k natáčení s domobranou „Českoslovenští vojáci v záloze za mír proti válce plánované velením NATO“. Jak mohou v maskáčích pochodovat a učit se střílet, když se jejich iniciativa jmenuje „za mír”?

Chybí vítězství a uznání. Když se po výcviku na dvoře u domu v jižních Čechách ve stylu selského baroka odehrává debata o následném směřování iniciativy a mém natáčení, musí si všichni na rozkaz velitele vyndat baterky z mobilů a nejlépe je odnést do jiné místnosti, aby byl znesnadněn odposlech.

Ministerstvo obrany ve spolupráci s ministerstvem školství organizují na základních školách brannou výchovu. Vojáci chodí do škol. Ptám se vojáka, jenž dává asi desetiletému chlapci do ruky zbraň a ukazuje mu, jak se používá a kde natahuje, proč se POKOS (příprava občanů k obraně státu) vůbec pořádá. Odpoví mi, že to je v rámci armádních náborů a že cílit na děti je strategicky vůbec to nejlepší, jak si do budoucna „zaháčkovat“ co nejvíc kadetů.

Český žurnál: Výchová k válce (A. Komrzý, 2016)

Jako Fénix z popela probouzí se touhy po řádu a založení vojny s povahou Svazarmu, aby „ty mladý“ zase pochopili, jak se chovat.

Ministr obrany je Armádou přezdíván Hamlet. Snad si za společnost klade otázku: „Žít, či nežít? – Být, či nebýt?“ důsledně.

Dál můžeme pokračovat přes rozhovory se státníky a bezpečnostními analytiky po zájezd xenofobů na symbolické zavírání státních hranic a ještě dál. Nechť tedy na text naváže film samotný, který je povahou podobný. Každý fragment představuje obecný problém či fenomén.

Ve střižně jsme dospěli k názvu filmu Výchova k válce nejen s ohledem k výuce branné výchovy, která je leitmotivem filmu, ale i z podstaty významu slova – předávání zkušeností a přejímání vzorců chování i uvažování, které bez kritické (sebe)reflexe mohou vést až k zacyklení dějin.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

5.16DOK.REVUE
17. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.