Civilizace musí dát zpátečku

Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.

Z filmu Planet of the Humans

O dokumentu pro dok.revue diskutovali ekologická ekonomka Naďa Johanisová (NJ) z Katedry environmentálnch studií Masarykovy univerzity, kněz a biolog Marek Orko Vácha (MOV) a předseda Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, filmový publicista a vedoucí Kina Pohoda v Jeseníku Pavel Bednařík (PB).
 

Jak na vás nový film Jeffa Gibbse působí? Zastánci tvrdí, že šlápl do vosího hnízda, ale kritici ho obviňují z manipulace s fakty.

NJ: Myslím, že to je důležitý film, který sděluje podstatné věci, ale mnozí mu neporozuměli. Z mého pohledu Jeff Gibbs říká, že obnovitelné zdroje nejsou všespasitelné, a dokonce může být problém, když se na ně soustředíme jako na jedinou cestu k ekonomické transformaci, kterou potřebujeme, abychom planetu zachránili. Film nastolil spoustu dalších otázek, například o nemožnosti ekonomického růstu, stále rostoucí populaci a nutnosti skromnějšího života.

Proč si myslíte, že filmu mnozí neporozuměli?

NJ: Gibbsův film poměrně razantně útočí na obnovitelné zdroje energie, ale už méně razantně zdůrazňuje, že ekologické problémy jsou dané současným systémem. V tom filmu je také málo naděje, takže věřím, že ho řada lidí odmítne, protože na ně působí pesimisticky. Málo poukazuje na lokální řešení. Obnovitelné zdroje hodnotí příliš negativně a všechny hází do jednoho pytle – klade vedle sebe třeba obří projekt pouští v Nevadě a spalování dřeva v malé obci.

Souhlasíte s tím?

PB: Tento film je natočený a sestříhaný tak, aby na diváka zapůsobil. Nemůže nikoho nechat netečným, což je příznak mooreovského natáčení dokumentárních filmů, jestli to tak můžeme nazvat. Ale zároveň ve mně vyvolává pocit úzkosti z toho, jak násilně směruje diváka k osvojení si určitého světonázoru, ačkoliv se zároveň snaží vytvářet dojem, že poskytuje pravdivé informace, že je vyvážený a nějakým způsobem relevantní. Ve chvíli, kdy člověk není schopen kriticky vnímat to, co mu film sděluje, může nabýt dojmu, že obnovitelné zdroje energie jsou nové zlo. Souhlasím i s tím, že film poskytuje velmi málo naděje či způsobů řešení a že obnovitelné zdroje hází do jednoho pytle. V Gibbsově filmu navíc postrádám osobní rovinu, mluví se v něm o korporacích, mocenských elitách či globálním působení, ale chybí v něm třeba to, jak obnovitelné zdroje využívají domácnosti nebo malí farmáři či malé organizace. Je to možná dáno i tím, že vznikl ve Spojených státech, kde je individuální rozměr výrazně potlačen.
 

Z filmu Planet of the Humans
 

MOV: Můj dojem z Gibbsova filmu byl neuvěřitelně rozpačitý. Jde o stejnou agitku, jakou byl film Michaela Moorea Fahrenheit 9/11 z roku 2004. Gibbsův film také mísí čistou pravdu, čistou lež a řadu polopravd. Souhlasím s ním, že je správné upozornit na to, že obnovitelné zdroje nejsou novým náboženstvím. Ale je dobré ocenit, že hledáme alternativy k fosilním palivům. Film naprosto pomíjí, že v obnovitelných zdrojích jdeme dopředu, například v Austrálii se skutečně daří využívat sluneční energii. Když v závěru filmu vidíme umírat orangutana, tak mi běhal mráz po zádech ne proto, že bych se dojal, ale že mi to přišlo manipulativní a nevhodné. Ztotožňuji se s kritikou, která říká, že podobně jako fosilní paliva je lépe nechat tento film zakopán hluboko pod zemí. Vnímám ho spíš jako promarněnou šanci, protože mi přijde manipulativní – příkladem je hned začátek filmu, který zachycuje koncert propagující sluneční energii, a přitom odhaluje, že se používá při dešti diesel. To ale přeci není argument proti obnovitelným zdrojům! To je snesitelné jako agitka, ale ne jako film, který by objektivně mapoval situaci. Navíc snímek nenabízí žádné řešení – jaký typ energie tedy máme využívat? Jádro? Uhlí?

NJ: S tím bych polemizovala, autor podle mě varuje před tím, abychom považovali obnovitelné zdroje za všelék. Kritizuje postoj, při němž stačí, abychom změnili technologie, a můžeme dál pokračovat v systému, jenž zvyšuje produkci i spotřebu a často externalizuje náklady, a dochází k extrakci surovin ze zemí globálního Jihu do zemí globálního Severu. Gibbs v této souvislosti poukázal ve filmu na příklad biolihu, který se vyrábí v jižní Brazílii ze sóji, kvůli jejímž plantážím byly pokáceny lesy a vyhnáni původní obyvatelé. Je třeba si uvědomit i tyto sociální kontexty. Nestačí snížit spotřebu energie či přejít na alternativní zdroje, ale přehodnotit celý příběh o ekonomickém růstu. Film klade otazník, i když ne explicitně, za dosavadním směřováním naší civilizace a říká, že nestačí přejít na obnovitelné zdroje, že změna musí být hlubší.
 

"Gibbsův film ve mně vyvolává pocit úzkosti z toho, jak násilně směruje diváka k osvojení si určitého světonázoru, ačkoliv se zároveň snaží vytvářet dojem, že je vyvážený."
 

MOV: To je pravda. Používá se často metafora, že jako lidstvo jedeme autem k propasti a používáním šetrnějších zdrojů jen zpomalíme rychlost, ale nezpochybníme základní nastavení naší civilizace. Souhlasím s tím, že není řešením spotřebovávat stále stejně nebo víc a jen šetrněji k přírodě. Je potřeba to pomyslné auto zastavit a dát zpátečku. Mluví se o změně životního stylu či změně hodnot, abych citoval environmentalistku Hanu Librovou. Film ale nabízí vlastně jediné řešení, hodně problematické v tom, že musíme snížit porodnost, protože je nás na planetě příliš. To je ale velmi diskutabilní, protože třeba v západní Evropě porodnost stagnuje a zvyšuje se právě v rozvojových zemích. Film, zdá se mi, přináší zkratkovité řešení problému, který je velmi komplexní a složitý.

Nemůže být současná pandemie důvodem přehodnotit nastavený směr naší civilizace? Hovoří se o tom, že jsme získali čas a možnost se nad svými životy zamyslet...

NJ: Zážitek pandemie zahýbal našimi jistotami, ale je dobré zdůraznit, že tato pandemie je důsledkem neudržitelného způsobu, jakým žijeme – ničíme zbytky pralesů a likvidujeme biotopy, což vede k tomu, že se viry se svými hostiteli dávají do pohybu a dostávají se do blízkosti člověka. Jedna věc je změna životního stylu a druhá změna narativu – je mylné se domnívat, že kapitalismus funguje a je jen potřeba ho trošku upravit. To není pravda, je nutné přehodnotit základní ekonomické postuláty, což není v zájmu mocenských elit. Film Planet of the Humans, stejně jako další filmy Michaela Moorea, oponuje nějaké formě moci, jež se snaží udržet si status quo.
 

Z filmu Planet of the Humans
 

MOV: Myslím si, že v Česku netrvala pandemie natolik dlouho a krize nebyla tak hluboká, abychom změnili své smýšlení a životní styl. Na to byl ten úder příliš mělký, ačkoliv ekonomická krize nás ještě dostihne. Jsem původní profesí molekulární biolog a z tohoto pohledu pandemie provázejí lidstvo odnepaměti.

Michael Moore zavěsil Gibbsův film na YouTube právě v době pandemie, kdy k němu mohl přitáhnout největší pozornost. Snímek dodnes vidělo osm a půl milionu lidí. Nebyl i způsob distribuce snímku a její načasování důvodem tak velkého zájmu diváků?

PB: Nevím, zda se lze bavit v souvislosti s pandemií a umístěním filmu na YouTube o nějakém globálním ponaučení. Osm a půl milionu lidí je celosvětově jen malý zlomek diváků. Navíc film viděli většinou ti, kteří už stejně uvažují o svém působení na životní prostředí a snaží se hledat řešení. U řady diváků spíš bezvýchodnost filmu vyvolá paniku anebo se odkloní od důvěry v obnovitelné zdroje. Ale ten film zůstává na půli cesty, i když to vezmeme z pohledu filmového průmyslu. Snaží se hledat novou, decentralizovanou cestu k divákům. Pro mě jako pro člověka působícího ve filmovém průmyslu je nepředstavitelné měnit stávající systém. V momentě, kdy vyřadíme ze hry klasické distributory a kina, tak začíná celý systém kolabovat. Dát film na YouTube není projev nezávislosti, to je závislost na korporaci, z jejíž sledovanosti navíc producent filmu těží. Tomuto filmu by slušelo uvádění v kinech či na festivalech, ale vždy s diskusí, aby mohl skutečně ovlivnit myšlení diváků. Takto jde jen o nahodilé zhlédnutí, ze kterého si každý vezme, co chce.
 

"Ztotožňuji se s kritikou, která říká, že podobně jako fosilní paliva je lépe nechat tento film zakopán hluboko pod zemí."
 

NJ: Zveřejnění filmu na YouTube bylo nicméně přínosné v tom, že ho mohl zhlédnout každý, kdo chtěl. I proto byl jeho vliv v environmentálních a postrozvojových virtuálních komunitách, kde se pohybuji, silný, přispěl k tříbení názorů a vyvolal řadu diskusí.

MOV: Také bych uváděl tento film jen s diskusí. Je mi nepříjemné, když film kritizuje Billa McKibbena či Ala Gorea, což jsou ikony environmentálního hnutí, a dotyční se nemohou vůči tomu ohradit. Přijde mi to lidsky nedůstojné. Navíc to diváka může odradit od toho, aby sympatizoval s environmentálním hnutím, když film ukazuje, jak jsou environmentalisté spojeni s kapitálem. Opět, výsledkem je vlastně bezvýchodnost, všechno je špatně, všem jde jen o zisk, řešení žádné, korupce všude.
 

Z filmu Planet of the Humans
 

Americký environmentalista Bill McKibben na film reagoval textem, v němž tvrdí, že Gibbsův film je doslova bombou hozenou do řad současného environmentálního hnutí. Jak vnímáte tuto kritiku?

NJ: Film podle mě nekritizuje environmentální hnutí jako takové, naopak pozitivně zobrazuje některé aktivisty. Film se však staví proti elitnímu zelenému hnutí, které prosazuje takzvaný zelený růst. Ten je obsažen i ve strategickém dokumentu evropské komise Green New Deal (Nová zelená dohoda), který říká, že můžeme dál růst, stačí použít obnovitelné zdroje. Film kritizuje také to, že se vlivní environmentalisté spojují s těmi, jejichž cílem je zisk. Podle Gibbse je potřeba, aby environmentální hnutí nebylo kooptováno a bylo kritické a radikální. Žádný film není objektivní a já oceňuji, že se Jeff Gibbs nebojí jít s kůží na trh a ukazuje, jak celou situaci vnímá on. Naopak vidím problém ve filmech, které se tváří velmi objektivně, ale nepřiznávají svá východiska.

PB: Troufám si s tím nesouhlasit. Tento film se sice netváří objektivně, ale používá zrádné argumentační strategie. Uvedu příklad scény se stanicí na biomasu. Štáb filmu tam místo toho objeví hromadu dřeva a vytvoří hned podezření, že jde o lež a topení na biomasu je celkově špatné. Dalším ideologickým faulem je emoční apel na diváka skrz umírající mládě orangutana. Vytváří se tím falešná spojitost mezi obnovitelnými zdroji a umíráním zvířat.
 

"Kdo si myslí, že lze na omezené planetě neomezeně bohatnout, je buď šílenec, nebo ekonom, jak říká Kenneth Boulding."
 

NJ: V Indonésii jsou ale skutečně obrovské plochy vykáceného pralesa, kde se vysadily plantáže palmy olejné, což jsou také energetické plodiny. Orangutani jsou tudíž opravdu ohrožováni tlakem na nové, obnovitelné zdroje energie. Umírající orangutan je ale také symbolem umírající přírody. Tvůrce filmu diváky nabádá, aby neodvraceli zrak. Film říká: podívejme se tomu do očí, plačme. To je ten environmentální žal, o kterém se mluví. Je třeba se rozplakat a pak teprve můžeme hledat řešení, protože v sobě rozpustíme krusty popření.

MOV: Všichni víme, že se nacházíme v době environmentální krize, a takzvaným vlajkovým druhem je právě vzpomenutý orangutan. Ale proč to používat v tomto filmu, a implikovat tak divákovi, že orangutani vymírají zřejmě proto, že využíváme obnovitelné zdroje energie? To je zkratka, která mi přijde podivná.

Jak se stavíte k tomu, že je filmu vyčítáno, že uvádí zkreslená, či přímo mylná a zastaralá fakta? Netušíme navíc, z jaké doby natáčené rozhovory pocházejí, zda jde o časosběr, nebo zda vše vznikalo ve stejnou dobu – film nenabízí konkrétní časové ukotvení.

PB: Na mě působí velmi negativně, že není jasné, v jakém časovém období film vznikal, a u některých grafů chybí vročení. Používají se tam osm, deset let staré údaje a čísla, čímž film ztrácí relevantnost. Ověřování je ale problematické, protože v řadě odborných i neodborných dokumentů je těžké se zorientovat, zejména pro laického diváka.

MOV: Kritiky filmu vytýkají, že film se mýlí v tom, že na výrobu fotovoltaických článků se spotřebuje víc energie, než jakou tyto články za dobu své životnosti vyrobí. Když v sedmdesátých letech fotovoltaika začínala, měla asi sedmnáct procent výtěžnosti, dnes je to dvacet až pětadvacet. Dále se filmu vytýká, že to na první pohled může vypadat, že většina energie se ve Spojených státech získává spalováním biomasy či dřeva, ačkoliv jde jen o dvě procenta. Podle Gibbse je navíc řešením to, že nás na planetě má být méně, což podle kritiků ale také není pravda, protože naše děti budou mít díky novým technologiím menší ekologickou stopu než já.
 

Z filmu Planet of the Humans
 

NJ: Pokud nějaký graf nebyl označen, tak to je jistě slabina filmu. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že vědci hovoří v polyfonii. Laik má pocit, že existují nějaká jednoznačná fakta, ale ve skutečnosti jsou fakta rozmanitá. Pokud se autor snímku zmýlil a solární baterie mají vyšší energetickou výtěžnost, než uvádí, tak stejně platí, že současné fosilní i obnovitelné zdroje mají podstatně nižší energetickou výtěžnost, než mívala před padesáti lety ropa. Jinými slovy: nemůžeme prostě naskočit na obnovitelné zdroje a jet dál, jako by se nechumelilo. A to je to základní sdělení filmu. Krom toho řada Gibbsových vývodů trvá, například závislost článků na selenu a dalších prvcích, které se musí těžit. Jeff Gibbs statečně vybral fakta, která mu připadala relevantní. Navíc není pravda, že když jen trošku počkáme, tak naše děti budou přírodu ničit méně než my. To je technologický optimismus. Máme strukturální energetické problémy, třeba v tom, jak putuje zboží po celé zeměkouli nebo jak je levná letecká doprava. Film Planet of the Humans upozorňuje na to, že máme vysokou populaci i vysoký konzum a vysokou výrobu. Je třeba přestat věřit na technologický pokrok a ekonomický růst. To, že tento film nenabízí jednoznačné řešení, je naopak jeho plus, protože říká, že se máme zastavit, začít být nervózní a snížit celkovou spotřebu.

MOV: Jako katolický kněz samozřejmě obhajuji Jana od Kříže, který říká, že štěstí člověku nepřinese hromadění věcí, ale určitá nezávislost na nich. Věci, které jsou důležité, nejsou věci. Ale vždy když něco nového začíná, tak to má dětské nemoci, vezměme si třeba u nás vývoj fotovoltaiky a vznik solárních baronů nebo problémy s řepkou se vší hrůzou, která k tomu patří. Z vyšší perspektivy jde však o pokusy, které jdou v zásadě správným směrem. Všichni víme, že to není ideální, ale za dalších dvacet let to budeme mít technologicky lépe zvládnuté. Myslím, že nám film nemusí říkat, abychom znervózněli, netřeba přidávat další paniku. Spíš by měl naznačit, co s tím.

Všichni se shodneme, že film nenabízí východisko. Jaká řešení navrhujete?

NJ: Z mého pohledu by bylo řešením zpochybnit ekonomické postuláty, že nediferencovaný ekonomický růst či volný pohyb statků, zboží, služeb a kapitálu přes hranice jsou jednoznačně pozitivní za každých okolností, že měřítko není důležité a že podstatné je jen to, co se finančně vyplácí. Hlavní je přiznat si, že jsme ve slepé uličce vývoje a je třeba se inspirovat v kulturách, které nejsou tak závislé na technologiích a tak spjaté s energetickými zdroji a mají jiné životní filozofie než stálou expanzi. Řešení je složité a víceúrovňové – důležitá je jak osobní rovina, tak změna veřejné politiky nejen v oblasti obnovitelných zdrojů energie. To je jen malá část koláče, o kterém bychom měli přemýšlet.
 

"Jedna věc je změna životního stylu a druhá změna narativu – je mylné se domnívat, že kapitalismus funguje a je jen potřeba ho trošku upravit. To není pravda, je nutné přehodnotit základní ekonomické postuláty, což není v zájmu mocenských elit."
 

MOV: Souhlasím! K tomu se váže známý výrok Kennetha Bouldinga, že kdo si myslí, že lze na omezené planetě neomezeně bohatnout, je buď šílenec, nebo ekonom. Problém je hlubší a environmentální krize nám připomíná základní lidskou otázku, proč jsme na světě a co nám přinese štěstí a spokojenost. Dnes jde celosvětově o obrovské téma církví. Papež František napsal v roce 2015 Laudato si’, v němž říká, že v křesťanství je obrovský potenciál právě proto, že mělo vždy cit pro všechno marginalizované, bezdomovce i mentálně nemocné a obecně všechny, kteří nemohou nebo neumějí artikulovat nic na svou obranu, tedy i „malé bratry a sestry“, řečeno slovy Františka z Assisi – zvířata a rostliny. Už dva tisíce let hlásáme, že cílem je změna životního stylu...

Není už pozdě změnit kurz? Film Planet of the Humans začíná otázkou, kolik času nám na planetě ještě zbývá...

MOV: Už je dávno pozdě. Řada druhů je nenávratně pryč a za dvě stě let si vzpomeneme, že 21. století bylo dobou, kdy jsme si vybili druhy na této planetě. Nyní je třeba zpomalit a začít biodiverzitu zachraňovat. Jak říká Gandalf v Pánu prstenů, nikdy nebylo moc naděje.
 

Z filmu Planet of the Humans
 

PB: Všichni asi víme, že ten čas je dávno vyčerpaný a naše civilizační dobrodružství bude v tom, zda tu zatáčku stihneme vybrat. Já se ale s defétismem neztotožňuji a jsem přesvědčený, že každý z nás si musí uvědomit svou zodpovědnost – v tom, jak vychovává děti, co může ovlivnit ve své profesi a ve volném čase. Já například můžu změnit uvažování potenciálních diváků v kině. Tady v Jeseníku budeme promítat film Země medu, který poetickým způsobem poukazuje na to, v jakém ohrožení naše přírodní bohatství je. Mám také čím dál víc pocit, že je dobré pracovat na tom, aby byl člověk soběstačný, ať už to znamená pěstovat si vlastní zeleninu a kupovat si od souseda vlastnoručně vyrobené boty.

NJ: Ano, v určitém smyslu už pozdě je. Na druhou stranu v jistém smyslu nikdy není pozdě a měli bychom stále promítat vědomí křehkosti planety do každého našeho konání. Pro mě tento film byl ponouknutím podívat se té těžké realitě do očí: obnovitelné zdroje nejsou zdaleka všelékem. Jen když si uvědomíme hloubku celého průšvihu, že ani obnovitelné zdroje nás nespasí, můžeme hledat pravdivou naději, která není založena na iluzi. A vyjít svou cestu hledat, protože i na nás záleží. Nelze nechat věci jen na elitách a technologiích. V tom mě film aktivizoval.

MOV: Záchrana planety je nutná, ale tento film mě rozhodně neaktivizoval k boji za ochranu přírody.

---





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

5.20Kontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila Boháčková
4.20Tvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková

starší články

3.20DOK.REVUE
29. 06. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav ŠmídmajerTémaMuž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David ČeněkTémaFantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr KubicaRozhovorChci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila BoháčkováÚvodníkDigitální archiv planetydok.revue 5.20redakce dok.revue