Všechno se nedá spočítat ani v CERNu

Rozhovor s Janem V. Sacherem, režisérem filmu CERN neboli Továrna na absolutno

Letecký pohled na laboratoř CERN

Jak se stane, že student FAMU natočí jako svůj absolventský film snímek o urychlovači částic, o laboratoři, která leží nedaleko Ženevy na francouzsko-švýcarské hranici?

Původně jsem chtěl absolvovat hraným filmem s pasáží, kde na pozadí běží dokument o urychlovači. Chtěl jsem si ho sám natočit, abych ho pro film nemusel kupovat. Kvůli tomu jsem se o laboratoř začal zajímat. Přes Akademii věd jsem se dostal k českému vědci, který tam pracuje, a díky němu jsem získal povolení ke vstupu do areálu. V tiskovém oddělení CERNu jsem jim rovnou řekl, že bych chtěl natočit dokument, že by to mohl být i časosběr, kdy by natáčení pokračovalo dvacet třicet let. A tím, jak se blížilo spuštění urychlovače, tak všechno muselo jít rychle.

Bylo možné tak rychle zajistit financování filmu, zajistit štáb i potřebnou techniku?

Bylo jasné, že nedám dohromady štáb  a že ho nemůžu financovat. Tak jsem poprosil spolužáka  a svého nejlepšího kamaráda Adama Oľhu,  s kterým jsme společně vyrazili do Švýcarska. Natáčeli jsme ve dvou  a celou dobu kempovali venku  u řeky. Když nás probudila pohraniční hlídka, tak jsme jim vysvětlovali, že jsme chudí čeští studenti, že točíme dokument  o urychlovači – oni jen říkali, aha, aha, tak to si dávejte pozor, aby vás nespolkla černá díra. Ten fór  s černou dírou jsme pak slyšeli ze všech stran.

Určitě to byla průpovídka, která patřila ke konverzaci mezi vědci v laboratoři. Ve filmu jich vystupuje několik, mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny. Jak jste mezi nimi vybíral, jak jste se k nim dostal?

Byla to většinou náhoda, ale musíte poznávat lidi, aby se něco mohlo začít dít a točit. Když jsme si zase jednou jeli lehnout k řece, všimli jsme si, že za námi jede auto se slovenskou poznávací značkou. Zabrzdil jsem, vyskočili jsme ven a zeptali se jich, jestli náhodou nejsou vědci. Oni, že jsou, ale že zrovna jedou koupit pivo na oslavu. Na oslavě srazili krabice s papíry a šanony k sobě, přehodili přes ně papírový ubrus a tady, nad plastovými kelímky s pivem, jsme potkali pana Šafaříka, vedoucího fyzika experimentu Alice. Tak jsme se dostali k jeho týmu, ale taky k lidem, kteří se starají o obrovskou počítačovou síť, která experimenty zajišťuje. V dokumentu jsem chtěl diváky seznámit především s fakty celého experimentu.

Vědci si ale uvědomují nejmenší detaily svých experimentů. Jak se vám podařilo pochopit tak složité teorie?

Hledali jsme ty, kteří by nám toho byli schopni říct co nejvíc a co nejsrozumitelněji. Jistěže když začnou něco vysvětlovat, tak tomu člověk nerozumí. Tak jsem je poprosil, jestli by mi to nemohli vysvětlit jako laikovi. A většina z nich to umí vysvětlit jednoduše. To byl můj cíl, abych se dozvěděl co nejvíc o vědě. Protože od okamžiku, když jste tam, mám na mysli tam dole, přímo v urychlovači, tak je všechno jako v sci-fi, najednou jste uprostřed románu, v němž se dovídáte, jak něco bude jednou vypadat.

Jak na vás CERN zapůsobil, jak byste popsal celý ten mechanismus s tisíci zaměstnanci?

Zajímala mě věda a jen bokem jsem pozoroval vztahy lidí přímo v areálu, který funguje jako velký univerzitní kampus, kde vědci pracují a společně obědvají a večeří, kde chodí do kavárny, kde mají školku i hřiště, takže tam můžou být se svými dětmi i manželkami. Tak se mohlo stát, že jsme společně hráli fotbal, nebo třeba to, že když jeden z vědců vyrazil na kole do deště a musel to vzdát, my jsme mu nabídli, že ho odvezeme, proto jsme se ocitli u něj doma, kde nám jeho žena přichystala rybu.

To vypadá skoro jako utopie o vědecké spolupráci, na níž se podílejí vědci různých národností. Takový ideál, jak by měla věda v zájmu celého lidstva fungovat. Ale je to opravdu tak, anebo se i sem promítají jiné zájmy?

Nesmíte zapomenout, že se vedle evropských států na projektu podílejí taky Amerika, Indie, Čína, Rusko a další země. Tisíce vědců, tucty národností. Ale spíš než národní státy reprezentuje CERN celý souhrn současného světa, který je nějak nastavený společensky, politicky a hlavně ekonomicky. Objem financování určuje míru podílu, protože každá země, která se toho účastní, do toho vkládá kousek svého hrubého domácího produktu.

Takže nejsilnější hlas mají ti, kdo do toho dávají nejvíc peněz?

Přesně tak, stejně jako v Evropské unii. Musím se ale přiznat, že jsem k podobným institucím skeptický, i když to je velká síla ocitnout se v ohnisku, kde se soustřeďují mozky z celého světa, aby se dobraly nějakého poznání. Takže národy se tam nerozdělují a všechny experimenty jsou mezinárodní. Až na jeden, který si spravují Američani v podstatě sami. A když se vrátím ke svojí skepsi, tak pořád myslím na to, že všichni tam kalkulují s tím, co se může stát, co lze objevit. Všechny počítače a detektory jsou naprogramované na základě teorií a předpokladů, ale to ostatní, co se během experimentu může odehrát a co teď nemůžeme pojmenovat, to je jenom kalkul.

V Česku máme tradici metaforického filmu, to znamená, že kdyby někdo jiný natáčel v urychlovači částic, tak to pro něj bude spíš východisko pro asociace, co všechno může vypovídat o našem světě, jak se energeticky mění naše životy a podobně. Ale vy jste na to šel čistě, natočil jste v domácím kontextu výjimečný snímek především o samotném projektu, což je populárně-vědecký film, který u nás skomírá, protože je náročný na financování. Jak jste se potýkal s natáčením bez velkého rozpočtu?

Taky mě baví přemýšlet v různých rovinách, ale tady jsem chtěl podat především informace, takže jsem byl donucen je vyložit populárně-vědecky, jak se říká. Možná proto, že to je začátek časosběrného natáčení, první díl.  A abych mohl některé věci divákům přiblížit, tak jsem musel ve filmu použít grafiku a animace. Natočit film až tolik nestojí, když máte vůli a kamarády. Film natočíte, protože kameru a střižnu máte doma a zvukař má studio taky doma. Drahá je postprodukce, protože jen ty 3D animace stály přibližně půl milionu korun. Ale vím, že i ty animace si jednou budu dělat sám. Chci dál na sobě pracovat, protože to jsou další kroky k tomu, abych mohl být samostatnou jednotkou a byl méně závislý na prostředí.

A co vás na CERNu nejvíc fascinovalo? Proč mu chcete věnovat třeba i deset dvacet let průběžného natáčení?

Fascinuje mě nadšení lidí z toho, že chtějí něco poznat. Že nemusí dělat jenom pro profit a hnát se, aby měli víc a víc matérie, která se pak stejně urychlí někde jinde. Líbí se mi to nadšení, ale přistupuji k němu kriticky, tedy v takové nadšené kritičnosti, protože ten entuziasmus je taky posedlost, takže lidi, kteří chtějí posunout fyziku, se moc nezabývají tím, že my  o tom nic nevíme, neřeší naše otázky, jestli je rozumné vrtat se v něčem, co přesahuje naše možnosti, jestli je správné jít tak daleko v té lidské povznesenosti, jako že jsme Bůh amůžeme si stvořit vesmír, když chceme. No a tak dlouho na tom budu muset pracovat, protože výpočet výsledných dat bude trvat celou věčnost.

Ve filmu také vystupuje biochemik a teoretik chaosu Otto Rössler, který je významným kritikem urychlovače. Je pro vás důležité, aby film, který zprostředkovává poznání, v sobě zahrnoval i kritickou perspektivu?

Internet chrlí gigabity informací za vteřinu a člověk se v tom musí orientovat, některé informace vynechat a jiné naopak cíleně hledat. A tak nějak jsem přistupoval k filmu, něco jsem vědomě vynechal a něco do něj vědomě dal. Schválně jsem tam vnesl asymetrický moment v podobě pana Rösslera. To nic nemění na tom, že jsem českým divákům chtěl především podat informaci o tom, co CERN vlastně je. A nechci tvrdit, že jsem ji podal úplnou. Ale jedním z principů filmu je také jisté zpochybnění jako protipól představy, že se všechno dá matematicky spočítat.

Na to se dá navázat otázkou, zda to, co se dá spočítat, lze vůbec sdělit. Jestli film dokáže zformulovat očekávání a obavy kvantové fyziky, oboru tak vzdáleného, že teď asi nejsme schopni posoudit pokrok, který nám CERN umožňuje.

Nevím, nepronikl jsem k tomu ani ve filmu, ani ve svém mozku. Amyslím si, že k tomu úplně neproniknu ani tehdy, když po letech dodělám ten časosběrný film. Musel bych to studovat a žít tím, a i tak bych pochopil možná jen fragment.

O nemožnosti něco poznat jste psal i ve své diplomce, která má podtitul „Konec Srozumitelnosti“.

I když v ní netematizuji vědu, je to o mojich možnostech uchopit realitu, která je nám jen mediálně zprostředkovávána, je to omojí cestě k poznání iluze. Proto tam cituji Homérovu Odysseiu, v níž hrdina musí proplout kolem Sirén. Ty Sirény jsou pro mě celá dnešní doba, všechny ty informace, a já je chci vyslyšet, já chci vnímat tenhle svět, chci naslouchat těm Sirénám, a proto se musím nechat spoutat, abych jim nepropadl. A pak musím proplout mezi Skyllou a Charybdou. Skylla je pro mě hlavně entropie, kdy všechno upadá z vyššího stavu organizace do nižšího. A to je pro mě vlastně i obraz života. Nemůžu ho pochopit, můžu ho jenom pozorovat, kontrolovat sám sebe, dívat se a dělat to, co dělám. A snad se pak vyhnu i Charybdě, tu známe všichni, v ní vidím naše vlastní zlo, naši špatnost, v které si libujeme, která Entropii umocňuje. A téhle špatnosti se musíme zmocnit a nesmíme se jí vzdát.

Jan V. Sacher se narodil v roce 1980 v Mnichově, v SRN, kde bydlel do svých patnácti let. Dokončil maturitu v Praze, rok strávil na studjním pobytu v Dánsku a poté byl přijat na magisterské studium dokumentární tvorby na FAMU. Po dalších zahraničních pobytech na filmových školách v Německu a v USA ukončil své studium koncem května 2010 filmem CERN neboli Továrna na absolutno a teoretickou prací Newspeak neboli Konec Srozumitelnosti.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

2.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková