Všechno se nedá spočítat ani v CERNu

Rozhovor s Janem V. Sacherem, režisérem filmu CERN neboli Továrna na absolutno

Letecký pohled na laboratoř CERN

Jak se stane, že student FAMU natočí jako svůj absolventský film snímek o urychlovači částic, o laboratoři, která leží nedaleko Ženevy na francouzsko-švýcarské hranici?

Původně jsem chtěl absolvovat hraným filmem s pasáží, kde na pozadí běží dokument o urychlovači. Chtěl jsem si ho sám natočit, abych ho pro film nemusel kupovat. Kvůli tomu jsem se o laboratoř začal zajímat. Přes Akademii věd jsem se dostal k českému vědci, který tam pracuje, a díky němu jsem získal povolení ke vstupu do areálu. V tiskovém oddělení CERNu jsem jim rovnou řekl, že bych chtěl natočit dokument, že by to mohl být i časosběr, kdy by natáčení pokračovalo dvacet třicet let. A tím, jak se blížilo spuštění urychlovače, tak všechno muselo jít rychle.

Bylo možné tak rychle zajistit financování filmu, zajistit štáb i potřebnou techniku?

Bylo jasné, že nedám dohromady štáb  a že ho nemůžu financovat. Tak jsem poprosil spolužáka  a svého nejlepšího kamaráda Adama Oľhu,  s kterým jsme společně vyrazili do Švýcarska. Natáčeli jsme ve dvou  a celou dobu kempovali venku  u řeky. Když nás probudila pohraniční hlídka, tak jsme jim vysvětlovali, že jsme chudí čeští studenti, že točíme dokument  o urychlovači – oni jen říkali, aha, aha, tak to si dávejte pozor, aby vás nespolkla černá díra. Ten fór  s černou dírou jsme pak slyšeli ze všech stran.

Určitě to byla průpovídka, která patřila ke konverzaci mezi vědci v laboratoři. Ve filmu jich vystupuje několik, mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny. Jak jste mezi nimi vybíral, jak jste se k nim dostal?

Byla to většinou náhoda, ale musíte poznávat lidi, aby se něco mohlo začít dít a točit. Když jsme si zase jednou jeli lehnout k řece, všimli jsme si, že za námi jede auto se slovenskou poznávací značkou. Zabrzdil jsem, vyskočili jsme ven a zeptali se jich, jestli náhodou nejsou vědci. Oni, že jsou, ale že zrovna jedou koupit pivo na oslavu. Na oslavě srazili krabice s papíry a šanony k sobě, přehodili přes ně papírový ubrus a tady, nad plastovými kelímky s pivem, jsme potkali pana Šafaříka, vedoucího fyzika experimentu Alice. Tak jsme se dostali k jeho týmu, ale taky k lidem, kteří se starají o obrovskou počítačovou síť, která experimenty zajišťuje. V dokumentu jsem chtěl diváky seznámit především s fakty celého experimentu.

Vědci si ale uvědomují nejmenší detaily svých experimentů. Jak se vám podařilo pochopit tak složité teorie?

Hledali jsme ty, kteří by nám toho byli schopni říct co nejvíc a co nejsrozumitelněji. Jistěže když začnou něco vysvětlovat, tak tomu člověk nerozumí. Tak jsem je poprosil, jestli by mi to nemohli vysvětlit jako laikovi. A většina z nich to umí vysvětlit jednoduše. To byl můj cíl, abych se dozvěděl co nejvíc o vědě. Protože od okamžiku, když jste tam, mám na mysli tam dole, přímo v urychlovači, tak je všechno jako v sci-fi, najednou jste uprostřed románu, v němž se dovídáte, jak něco bude jednou vypadat.

Jak na vás CERN zapůsobil, jak byste popsal celý ten mechanismus s tisíci zaměstnanci?

Zajímala mě věda a jen bokem jsem pozoroval vztahy lidí přímo v areálu, který funguje jako velký univerzitní kampus, kde vědci pracují a společně obědvají a večeří, kde chodí do kavárny, kde mají školku i hřiště, takže tam můžou být se svými dětmi i manželkami. Tak se mohlo stát, že jsme společně hráli fotbal, nebo třeba to, že když jeden z vědců vyrazil na kole do deště a musel to vzdát, my jsme mu nabídli, že ho odvezeme, proto jsme se ocitli u něj doma, kde nám jeho žena přichystala rybu.

To vypadá skoro jako utopie o vědecké spolupráci, na níž se podílejí vědci různých národností. Takový ideál, jak by měla věda v zájmu celého lidstva fungovat. Ale je to opravdu tak, anebo se i sem promítají jiné zájmy?

Nesmíte zapomenout, že se vedle evropských států na projektu podílejí taky Amerika, Indie, Čína, Rusko a další země. Tisíce vědců, tucty národností. Ale spíš než národní státy reprezentuje CERN celý souhrn současného světa, který je nějak nastavený společensky, politicky a hlavně ekonomicky. Objem financování určuje míru podílu, protože každá země, která se toho účastní, do toho vkládá kousek svého hrubého domácího produktu.

Takže nejsilnější hlas mají ti, kdo do toho dávají nejvíc peněz?

Přesně tak, stejně jako v Evropské unii. Musím se ale přiznat, že jsem k podobným institucím skeptický, i když to je velká síla ocitnout se v ohnisku, kde se soustřeďují mozky z celého světa, aby se dobraly nějakého poznání. Takže národy se tam nerozdělují a všechny experimenty jsou mezinárodní. Až na jeden, který si spravují Američani v podstatě sami. A když se vrátím ke svojí skepsi, tak pořád myslím na to, že všichni tam kalkulují s tím, co se může stát, co lze objevit. Všechny počítače a detektory jsou naprogramované na základě teorií a předpokladů, ale to ostatní, co se během experimentu může odehrát a co teď nemůžeme pojmenovat, to je jenom kalkul.

V Česku máme tradici metaforického filmu, to znamená, že kdyby někdo jiný natáčel v urychlovači částic, tak to pro něj bude spíš východisko pro asociace, co všechno může vypovídat o našem světě, jak se energeticky mění naše životy a podobně. Ale vy jste na to šel čistě, natočil jste v domácím kontextu výjimečný snímek především o samotném projektu, což je populárně-vědecký film, který u nás skomírá, protože je náročný na financování. Jak jste se potýkal s natáčením bez velkého rozpočtu?

Taky mě baví přemýšlet v různých rovinách, ale tady jsem chtěl podat především informace, takže jsem byl donucen je vyložit populárně-vědecky, jak se říká. Možná proto, že to je začátek časosběrného natáčení, první díl.  A abych mohl některé věci divákům přiblížit, tak jsem musel ve filmu použít grafiku a animace. Natočit film až tolik nestojí, když máte vůli a kamarády. Film natočíte, protože kameru a střižnu máte doma a zvukař má studio taky doma. Drahá je postprodukce, protože jen ty 3D animace stály přibližně půl milionu korun. Ale vím, že i ty animace si jednou budu dělat sám. Chci dál na sobě pracovat, protože to jsou další kroky k tomu, abych mohl být samostatnou jednotkou a byl méně závislý na prostředí.

A co vás na CERNu nejvíc fascinovalo? Proč mu chcete věnovat třeba i deset dvacet let průběžného natáčení?

Fascinuje mě nadšení lidí z toho, že chtějí něco poznat. Že nemusí dělat jenom pro profit a hnát se, aby měli víc a víc matérie, která se pak stejně urychlí někde jinde. Líbí se mi to nadšení, ale přistupuji k němu kriticky, tedy v takové nadšené kritičnosti, protože ten entuziasmus je taky posedlost, takže lidi, kteří chtějí posunout fyziku, se moc nezabývají tím, že my  o tom nic nevíme, neřeší naše otázky, jestli je rozumné vrtat se v něčem, co přesahuje naše možnosti, jestli je správné jít tak daleko v té lidské povznesenosti, jako že jsme Bůh amůžeme si stvořit vesmír, když chceme. No a tak dlouho na tom budu muset pracovat, protože výpočet výsledných dat bude trvat celou věčnost.

Ve filmu také vystupuje biochemik a teoretik chaosu Otto Rössler, který je významným kritikem urychlovače. Je pro vás důležité, aby film, který zprostředkovává poznání, v sobě zahrnoval i kritickou perspektivu?

Internet chrlí gigabity informací za vteřinu a člověk se v tom musí orientovat, některé informace vynechat a jiné naopak cíleně hledat. A tak nějak jsem přistupoval k filmu, něco jsem vědomě vynechal a něco do něj vědomě dal. Schválně jsem tam vnesl asymetrický moment v podobě pana Rösslera. To nic nemění na tom, že jsem českým divákům chtěl především podat informaci o tom, co CERN vlastně je. A nechci tvrdit, že jsem ji podal úplnou. Ale jedním z principů filmu je také jisté zpochybnění jako protipól představy, že se všechno dá matematicky spočítat.

Na to se dá navázat otázkou, zda to, co se dá spočítat, lze vůbec sdělit. Jestli film dokáže zformulovat očekávání a obavy kvantové fyziky, oboru tak vzdáleného, že teď asi nejsme schopni posoudit pokrok, který nám CERN umožňuje.

Nevím, nepronikl jsem k tomu ani ve filmu, ani ve svém mozku. Amyslím si, že k tomu úplně neproniknu ani tehdy, když po letech dodělám ten časosběrný film. Musel bych to studovat a žít tím, a i tak bych pochopil možná jen fragment.

O nemožnosti něco poznat jste psal i ve své diplomce, která má podtitul „Konec Srozumitelnosti“.

I když v ní netematizuji vědu, je to o mojich možnostech uchopit realitu, která je nám jen mediálně zprostředkovávána, je to omojí cestě k poznání iluze. Proto tam cituji Homérovu Odysseiu, v níž hrdina musí proplout kolem Sirén. Ty Sirény jsou pro mě celá dnešní doba, všechny ty informace, a já je chci vyslyšet, já chci vnímat tenhle svět, chci naslouchat těm Sirénám, a proto se musím nechat spoutat, abych jim nepropadl. A pak musím proplout mezi Skyllou a Charybdou. Skylla je pro mě hlavně entropie, kdy všechno upadá z vyššího stavu organizace do nižšího. A to je pro mě vlastně i obraz života. Nemůžu ho pochopit, můžu ho jenom pozorovat, kontrolovat sám sebe, dívat se a dělat to, co dělám. A snad se pak vyhnu i Charybdě, tu známe všichni, v ní vidím naše vlastní zlo, naši špatnost, v které si libujeme, která Entropii umocňuje. A téhle špatnosti se musíme zmocnit a nesmíme se jí vzdát.

Jan V. Sacher se narodil v roce 1980 v Mnichově, v SRN, kde bydlel do svých patnácti let. Dokončil maturitu v Praze, rok strávil na studjním pobytu v Dánsku a poté byl přijat na magisterské studium dokumentární tvorby na FAMU. Po dalších zahraničních pobytech na filmových školách v Německu a v USA ukončil své studium koncem května 2010 filmem CERN neboli Továrna na absolutno a teoretickou prací Newspeak neboli Konec Srozumitelnosti.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

2.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film