Všechno bude fajn

Robin Kvapil o svém novém filmu o Brně Všechno bude fajn

Všechno bude fajn (R. Kvapil, 2017)

Jsem rád, že jsem dostal možnost napsat krátký text o našem filmu Všechno bude fajn. Ve skutečnosti by bylo samozřejmě lepší, kdyby redakce oslovila Pavla Šplíchala, který je spoluautorem scénáře a specializuje se na tzv. „humor“. Díky tomu, že píše Prigl.cz, ví, jak to navlíknout, aby se lidi u čtení smáli, ale zase za to už podruhé nedostal Magnesii Literu. Není tedy vyloučené, že je to vlastně debilní, ten Prigl, a že to zvládnu napsat taky...

Což mě přivádí na myšlenku, že to stejné by šlo říct i o tom našem filmu. Že přijde vtipný jenom mně se Šplíchalem a ve skutečnosti je debilní... A právě proto existuje ODS, aby člověk měl v tomhle postmoderním víru nějakou kotvu, kterou se může zachytit, když přijde na podobné myšlenky. Hned vysvětlím: součástí zadání tohoto textu bylo napsat třeba i nějaké dva vtipné momenty z natáčení, jenomže u našeho filmu přišlo to nejvtipnější, až když jsme dotočili. Geneze je taková, že s nápadem na natočení filmu přišel producent Čestmír Kopecký, kterého zaujalo, že jsme založili Žít Brno. A protože se v Brně všechno vykecá a nabonzuje, tak mu někdo – asi Petr Minařík, prozradil, že jsem z katedry dokumentu na FAMU. Pan Kopecký mi napsal, jestli by o tom Brně nešlo natočit hraný film, že si myslí, že se tam o něco snažíme... Přizval jsem tedy Pavla Šplíchala a začali jsme psát scénář.

Původní představa byla, že ve filmu budou vystupovat přímo lidi, se kterými jsem Žít Brno spoluzakládal – scénář jsme tedy napsali, podali ho na Fond a dostali grant na debut. Jenže pak se stala katastrofa – Žít Brno uspělo ve volbách, na Brně-střed jsem se stal zastupitelem a porazili jsme tam i ANO agenta Bureše. Dokonce jsem začal oddávat lidi... Co se jevilo jako film o tom, že má smysl se postavit Onderkovi a podobným komickým figurám, mohlo se najednou lehce stát politickou agitkou Žít Brno... Naštěstí jsme se, ve zkratce řečeno, jako politici za krátko lehce zdiskreditovali. Vytvořili jsme koalici s hnutím ANO agenta Bureše, někteří dokonce hlasovali pro dotace firmě se začerněným auditem hospodaření – já se tak se spoustou kamarádů z hnutí krásně pohádal, což mi rozvázalo ruce si zastřílet i do vlastních řad a od romantického portrétu mladých aktivistů se tak posunout k poněkud cyničtější poloze, že snažit se sice má smysl, ale že stejně nakonec umřeme. O to jsme nakonec s Pavlem opřeli celou dějovou linku.

Ve filmu se tak všichni o něco snaží, moc se to nikomu nedaří, ale tím snažením se všichni stávají o něco lepšími, protože jak se říká ke konci filmu: „opice se na tu evoluci taky mohly vysrat, rýpat se tlapou v prdeli a žádný Brno by nikdy nebylo – což by byla škoda“. Přeskočím tedy teď celý proces natáčení, stejně bych nemohl psát nic jiného, než že všichni herci byli skvělí (který režisér, co chce ještě něco natočit, by napsal opak?) – navíc oni skvělí byli, opravdu a já všem moc děkuji.

Dostávám se tak k nejzábavnější části, tedy PR, o které se nám pro film postarala brněnská ODS. Nejdřív ale pro lepší pochopení popíšu, na čem byl založen úspěch Žít Brno, protože potom bude ta pointa lepší. Žít Brno vzniklo tak, že si bývalé vedení města za 600 tisíc korun nechalo od nějaké reklamky „vymyslet“ slogan městské identity (jak má New York třeba I srdce a NY...). Za 600 tisíc dostalo město slogan „Žít Brno“. Zapomnělo si ale zaregistrovat doménu www.zitbrno.cz. To tedy zaregistroval kamarád Michal Kašpárek a městu doménu nabídnul – město ale nereagovalo – tak tu doménu Michal se Standou Bilerem, Matějem Hollanem a dalšími použili tak, že na ni pověsili fiktivní magistrátní web a začali tam psát nesmysly a tiskové zprávy. Jenže světe div se – novináři to začali citovat. K webu se tak přidal Facebook, vzniklo recesistické hnutí, a když tehdejší primátor Onderka zadal právníkům, ať nám FB zruší, bylo vymalováno. Rozhodli jsme se, že půjdeme do voleb a porazíme ho, když už nám dělá takovou reklamu dobrovolně. A to se podařilo. Přitom celou kampaň nám vlastně udělalo právě bývalé vedení. Nám stačilo si z nich akorát dělat legraci. A čím víc jsme si ji dělali, tím víc se oni vztekali a tím větší to byla legrace atd. Kdyby pochopili, že na legraci stačí reagovat jinou legrací, nebo když prostě nemáte smysl pro humor, tak alespoň nereagovat vůbec – tak by Žít Brno nikdy neuspělo.


Všechno bude fajn

A tak po třech letech od voleb jde film do kina, já mám strach, že nebudou chodit lidi, protože už jako zastupitel za Žít Brno nikoho nezajímám, a v ten moment se jako dar z nebe objevuje Robert Kotzian z ODS a rozjíždí nejlepší PR našeho filmu přesně tím stejným hiphopem, který jim nedávno prohrál volby: ten dobrý člověk se někde dostal k nějaké verzi scénáře a začal všude psát, jak je film deviantní a jací že jsme se Šplíchalem úchylové – toho se pohotově chytly Parlamentní listy pana Valenty (kterému se říká „Vajíčko“), a to už jsem byl v sedmém nebi, protože když se před uvedením filmu začne proruský propagandistický web a ODS ohánět morálkou, tak je jisté, že chytří lidé se smyslem pro humor zpozorní a půjdou se podívat – tak prostě funguje reklama – podobně jako když Klaus říká, že se neotepluje planeta a nezvedá hladina moře, tak je všem normálním lidem jasný, že je čas se stěhovat do hor. V důsledku tohoto PR se tak v letňáku v Brně stály fronty a mně došly dvě věci: zaprvé že je úplně reálné, že Žít Brno může vyhrát i v dalších volbách, protože nikdo nic nepochopil, a zadruhé že když v každém textu o filmu poděkuji panu Kotzianovi a ODS, bude v kině pořád plno!

A teď mi řekněte, jaký je ten rozdíl mezi hraným filmem a dokumentem a kde končí realita filmová a začíná ta skutečná, když se vám všechny linky na závěr takhle pěkně propojí...

Tak na viděnou v kině.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

4.17DOK.REVUE
18. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue