Vojenský režim dokumentární


Chci mluvit o tom, co začalo bezmála ve stejnou chvíli, když loni vyšlo české vydání knihy Paula Virilia Válka a film – logistika vnímání. Francouzský myslitel, esejista a vojenský historik v ní často překvapivým způsobem ukazuje vztah mezi potřebami rychlé vizualizace vzdálených cílů a vývojem fotografických a filmových technik, které následně přecházejí z rukou vojáků do rukou filmařů. Je to vlastně mj. kniha o jedné z linií „aplikovaného dokumentu“. Od špionů s kamerou, leteckých snímků, k on-line družicovému snímání je možné pozorovat křivku stále rychlejší schopnosti „vidět“ a dokumentovat souběžné děje na dálku, což napomáhá také zrychlování světa. Metafora rychlosti je ostatně úběžníkem řady dalších Viriliových úvah, ovšem jak je zřejmé, vidění spojené s vojenskou akcí se stává nástrojem zpomalení – nepřítele. V následujícím příkladě též života, společenských pohybů v širším smyslu. Byl jsem přes Vánoce již potřetí v Barmě, tentokrát po zadupaném pokusu buddhistických mnichů o společenském zrychlení. Mluvili jsme s jedním, který (snad) prokličkoval a dál přebývá v jednom z mnoha poloprázdných Rangúnských klášterů. V srpnu, když vládnoucí generálové zdražili pětkrát benzin, vyšli mniši do ulic. Taky proto, že už i tak zbídačeným lidem nezbývalo nadále nic, co by jim mohli dát. Mniši žijí z darů. Neuplatňovali žádnou logistiku, příliš se neorganizovali. Chodili ven každý den a ostatní to viděli a zástup se pomalu rozrůstal. Obyvatelé zůstali skeptičtí, nešli s nimi, ale stáli fascinovaně podél ulic a tleskali. Armáda nereagovala, jen tu a tam přesouvala kolony náklaďáků zakrytých celtami. V ulicích jen hlídkující policajti. A když přišly dva zářijové dny, kdy mnichů v purpurových sutanách byly statisíce, uniformy zmizely úplně. A v té iluzi svobody se vyrojili civilní dokumentaristé s digitály a kamerami a pečlivě natáčeli čela průvodů, pochodující, i ty, co tleskali. Až pak vyjeli vojáci. Postříleli ty v čele a posbírali, co se dalo. Kolem Vánoc začali propouštět domlácené, kteří nebyli natočeni. Jsou jich tisíce. Ti, co účinkovali i na záznamech, si ještě počkají. Sotva méně než deset let. A přibývají k nim další, jak dokumentaristé ve střižně analyzují své denní práce. Je dost možné, že z nich jednou bude silný historický dokument. Uvolnění autorských práv však bohužel ještě, zdá se, dlouho potrvá.


Po roce jsme se opět obrátili na české dokumentaristy se dvěma otázkami:

  1. Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč? (Rok vzniku ani země původu nerozhoduje.)
  2. Která kniha, jež jste v roce 2007 přečetli, byla pro vás nejpodstatnější a proč? (Rok vzniku ani země původu nerozhoduje.)

Seznam dotázaných

A-G

Rudolf Adler
Petr Bok
Daniela Gébová
Jan Gogola ml.

J-M

Vít Janeček
Miroslav Janek
Vít Klusák
Lucie Králová
Martin Mareček

P-S

Alice Růžičková
Martin Řezníček
Olga Sommerová

T-V

Tomáš Škrdlant
Helena Třeštíková
Karel Vachek
Roman Vávra
Ivan Vojnár




1.8DOK.REVUE
14. 01. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue