Vítězné snímky jubilejního 20. ročníku MFDF Ji.hlava

Komentáře festivalové redakce k vítězným filmům 20. MFDF Ji.hlava

Strašidla obcházejí Evropou (Maria Kourkouta, Niki Giannari, 2016)

Česká radost: FC Roma a Normální autistický film

Zatímco v loňském ročníku zůstala Česká radost bez vítěze, letos jsou pro změnu vítězové rovnou dva. Český dokumentární film jako takový má poměrně rád náměty z prostředí postižených lidí a romské menšiny. Současně se nemohu ale zbavit dojmu, že filmy s touto tematikou bývají automaticky nadhodnoceny. Faktem je, že jak Normální autistický film, tak FC Roma si uznání zaslouží, a to nejen pro silná a atraktivní témata, kterým se věnují. Ve srovnání se snímkem Zákon Helena, který jsem měla za jednoznačného vítěze, však považuji jejich vítězství za ne úplně spravedlivé a zasloužené. Dokumentaristka Petra Nesvačilová zvolila také divácky přitažlivé téma, stejně jako Miroslav Janek prokázala úžasnou práci s protagonisty a navíc neváhala riskovat, obohatila film o neotřelé zpracování a stala se jeho neohroženou aktivní účastnicí.

Veronika Jančová

Vítězství v sekci Česká radost, o které se FC Roma dělí, je rozhodně příjemným překvapením. Pokus o nový pohled na problematiku xenofobie si jistě podobné ocenění zaslouží. Na jedné straně česká média nabízí obvykle bulvární pojetí založené na touze po senzačnosti, na druhé straně zejména intelektuální obec zaujímá ochranitelský postoj vůči Romům a všechno přehnaně idealizuje. FC Roma stojí překvapivě někde uprostřed, anebo úplně zcela mimo. Film se přímé konfrontaci i idealizaci zdatně vyhýbá, ale vy byste se rozhodně neměli vyhýbat jemu a stihnout ho v kině ještě před svým odjezdem domů.

Kateřina Šardická

Opus Bonum: Strašidla obcházejí Evropou a Usmívat se do telefonu

Vítěz sekce Opus Bonum Strašidla obcházejí Evropou je velmi pozoruhodný dokument, který si své prvenství vydobyl právem. Není velkým překvapením, že se vítězem stal film s natolik aktuální tematikou, jakou je uprchlická krize. Těší mě, že porota ocenila určitou náročnost a nesnesitelnost této filmové podívané. Potvrdila tak, že i ožehavá společnesko-politická problematika nemusí být nutně zpracovávána pouze prostřednictvím publicistických metod, ale je možné uplatňovat více originální a autorské přístupy, aniž by byla omezena síla a výmluvnost filmu. Zvláštní uznání si vysloužil dokument Usmívat se do telefonu, tematicky moc zajímavý film, který však ve svém zpracování nezapře jistou amatérskou hrubost a neotesanost. Tato nedokonalost může na druhou působit sympaticky. V kontextu ostatních konkurenčních filmů z dané sekce, jako je kupříkladu oslnivé avantgardní dílo Tvoříme páry, však této volbě příliš nerozumím.

Veronika Jančová

Vítězný snímek soutěžní sekce Opus Bonum Strašidla obcházející Evropou nabízí nevídaný, formálně nápaditý a inspirativní pohled na téma uprchlické krize. Distancované a záměrně odosobněné snímání běženců v táboře Idomeni na řecko-makedonské hranici je prosté osobních příběhů a kontextu. Nepokouší se přimět diváka, aby se vžil do role migranta. Řecká režisérka Maria Kourkouta se místo jedince zaměřuje na kolektiv, anonymní masu lidí na útěku, která ustrnula v mezičase a meziprostoru a symbolizuje evropské dilema. Právo jedince na svobodu volby, kde bude žít a společenské a politické mechanismy, které mu toto právo v minulosti i v současnosti odebírají. Výjimečný snímek, jehož název odkazuje na komunistický manifest, není o nich, ale o nás.

Janis Prášil

Zvláštní uznání si z festivalu odnáší observační dokument Usmívat se do telefonu, dle mého názoru naprosto zaslouženě. Film je i přes minimalistické pojetí výbornou sondou do současného pracovního světa, který vykořisťuje stovky lidí, aby je mohl vyždímat na dřeň a vzápětí nahradit dostatečně pozitivní a výkonnou „novou krví“.  Pocity demotivace a odcizení pracovníků se dostávají do konfliktu s požadavkem zaměstnavatele působit stále pohodově a entuziasticky. Křečovité úsměvy při telefonování nahrazují apatické výrazy při pauzách -  dokonalý obraz dnešní společnosti.

Kateřina Šardická

Paměťová stopa (Daïchi Saïto, 2015)

Fascinace: Paměťová stopa

Hlavním námětem diskuze po filmu byla otázka vztahu obrazů, které Saïto při vzniku filmu použil, a paměti – jak jeho osobní paměťové stopy, kterou do obrazů „projektoval“ a s jejímiž záblesky při tvorbě pracoval, tak paměťových stop zanechaných obrazy na místech bez obrazů, posouvajících se poloh opakovaně se vracejících záblesků, slívaných v jemně se měnící kompozice uvízlé kdesi na cestě mezi okem a zrakovou kůrou diváků.

Více než funkce paměti, přepisující viděné v momentech nevidění, byla pro mne při projekci  zajímavější otázka vidění dosud neviděných barev. Připadalo mi, že černá pole, která přerušovala jednotlivé obrazy, mi pomáhala stále hlouběji pronikat do světa jemných, nádherně tlumených, navzájem se prostupujících odstínů, které jako by existovaly bez tvarových kvalit, mimo prostor.

Některé z nich, zdálo se mi, vidím poprvé v životě. Vzpomněla jsem si na „chimérické barvy“, jejichž existenci vyvozuje kanadský filozof Paul Churchland ze standardní neurovědecké oponentní teorie vnímání barev. Unavené neurony vystřelují vektory při vnímání barev z vrcholových částí útvaru v podobě vřetena, který reprezentuje běžné zpracování barev, zažitek do prostoru za jeho hranicemi. Že by se Saïtovi v temných momentech filmu povedlo obelstít vřeteno?

Tereza Hadravová





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

F5.16DOK.REVUE
30. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.