Vědecký film: Neúmyslná krása

Klasik filmové teorie nejen o tom, nakolik se k sobě mají Otec Ubu a trepanace lebky.

Rytmus města

Festival, o němž se mluvilo ze všech nejméně, ten, jemuž se nedostalo téměř žádné pozornosti veřejnosti a který poslal do oběhu nejméně miliónů a nejméně lahví šampaňského1), byl též nesporně nejlepším festivalem roku. Konal se v Paříži v malém promítacím sále Muzea člověka (Musée de l´Homme), kde probíhala třídenní konference Mezinárodní společnosti vědeckých filmů (International Association of Science Films).

Obávám se, že v roce 1948 bude muset Jean Painlevé své filmy předvést ve velkém promítacím sále paláce de Chaillot, neboť zvolna vychází najevo, že mikrobi jsou nejlepšími herci na světě. Příští rok je budeme prosit o autogram. Při několika posledních promítáních již málem došlo ke rvačce, jak jsme se snažili do malého sálu namačkat. Chudáci my kritici, nebyli jsme tu nic platní. Je to tak neobvyklé jít do kina jen tak pro potěšení!

Tuším, že ode mne očekáváte definici „vědeckého filmu“. Vycházeje z programu bych byl musel říci, že oblast jeho působnosti sahá od hubení mouchy tse-tse k obličejové chirurgii válečných raněných, od sinusoid střídavého proudu k biologii sladkovodních mikroorganismů, od použití kruhového tkalcovského stavu k podmořským krajinám Jacquese Cousteaua… A kdybych tak byl učinil, vynechal bych chování opic sbírajících kokosové ořechy, buněčné dělení spermií u kobylek či provoz radarových zařízení. Zrovna Jean Painlevé by pravděpodobně takový eklekticismus nezpochybňoval, neboť to on do svého programu uličnicky přimíchal úžasný poetický dokument Arne Sucksdorffa Rytmus města (Människor i stad, 1948) pod nevím jak klamnou, avšak nanejvýš vítanou záminkou.

Popravdě, hranice vědeckého filmu jsou stejně tak nedefinovatelné jako hranice filmu dokumentárního, vůči němuž jej můžeme vnímat jako kinematografii techničtější, odbornější či jako jeho didaktičtější odnož. Nakonec ale, co na tom záleží! Není podstatné, abychom vědecké filmy definovali, ale abychom je natáčeli. Přesto mezi nimi existuje „ryzí“ druh, který si označení „vědecký film“ zasluhuje plným právem: mám na mysli ty filmy, ve kterých kinematografie odhaluje to, co žádný jiný výzkumný proces, ani lidské oko, zachytit nedokáže. Takto Painlevé, když filmoval kvasinky pro svůj snímek Vědecké dílo Louise Pasteura (L’Oeuvre scientifique de Pasteur, 1947, spolurežie G. Rouquier), při zrychlené projekci objevil, že se kvasinky nemnoží přesně tak, jak se usuzovalo. Proces je pro oko, jemuž vypomáhá pouze mikroskop, příliš pomalý na to, aby se jednotlivé fáze daly následně zrekapitulovat.

Sladkovodní atentátníci

Dalším výrazně specializovaným žánrem je film chirurgický. Díky němu se mohou nanejvýš výjimečné a složité operace prováděné nejskvělejšími chirurgy stokrát opakovat pro tisíce budoucích lékařů. Musím říci, že mají v Muzeu člověka vždy obrovský úspěch. Nikdo nechce připustit, že „má dost“, a prostě odejít; po pěti minutách vidíte diváky padat jako mouchy a Jeana Painlevého decentně usrkávat z lahve koňaku. Letos stojí zvlášť za pozornost úžasný americký film o kosmetické chirurgii, v němž úplně rozbitou tvář doslova znovu sestaví, a podivuhodný ruský film, v němž je transplantací z tlustého střeva vytvořen umělý jícen.

Bohužel zde není dosti prostoru, aby se dalo pohovořit o vrozených dispozicích opic k euklidovské geometrii a Darwinovým teoriím. Ujišťuji vás, že je to velká škoda. Existuje však ještě jeden aspekt vědeckého filmu, který nemohu nechat bez povšimnutí.

Když Muybridge a Marey točili své první vědeckovýzkumné filmy, nevynalezli pouze kinematografickou technologii, ale stvořili též její ryzí estetiku. Ta je totiž skutečným zázrakem vědeckého filmu, jeho nezdolným paradoxem. Ve vrcholné krajnosti pátravého, utilitárního výzkumu, v naprostém vyloučení estetických záměrů se jako mimořádný a nadpřirozený dar rozvíjí filmová krása. Jaký druh „imaginativní“ filmové tvorby by si dokázal představit a zrealizovat fantastický sestup bronchoskopu do pekla bronchiálních nádorů, kde se všechna pravidla „dramatizace“ pomocí barev přirozeně projevují ve zlověstně modravých odlescích této očividně zhoubné rakoviny. Jakými zvláštními efekty by dokázal stvořit magický balet sladkovodních mikroorganismů, seskupených divotvorně pod okulárem jako v kaleidoskopu? Jaký skvělý choreograf, jaký šílený malíř, jaký básník by si dokázal představit tato uskupení, tvary a obrazy! Sama kamera ukrývá klíč k tajemství tohoto světa, kde se vrcholná krása současně ztotožňuje s přírodou a náhodou: tedy se vším, co zaručená tradiční estetika vnímá jako opak umění. Jedině surrealisté tušili existenci tohoto umění, které prozkoumává v téměř neosobním automatismu jejich imaginace tajnou továrnu na obrazy. Avšak Tanquy, Salvador Dalí a Buñuel se jen z dálky přiblížili k surrealistickému dramatu, ve kterém doktor de Martel blahé paměti při přípravách na složitou trepanaci nejprve do zátylku – oholeného a hladkého jako skořápka – vyrývá obrys tváře. Kdo to neviděl, nemá potuchy, kam až kinematografie dokáže zajít.

Skutečnost, že Jean Painlevé zaujímá jedinečné a výsadní postavení ve francouzské kinematografii, spočívá v porozumění, že ta nejzručněji provedená trepanace může vytvořit dva paralelní nedílné a absolutní postuláty, a sice zachránit lidský život a ztvárnit lobotomický stroj Otce Ubu. Například Painlevého Upír (Le Vampire, 1939–1945) je současně zoologickým dokumentem i re alizací velké krvelačné mytologie zobrazené pomocí Murnauova filmu Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922). Není bohužel jisté, že se této překvapivé kinematografické skutečnosti dostane širšího přijetí. Příliš totiž zavání skandálem, jenž by mohl otřást běžnými představami o umění a vědě. Možná proto se místní diváci bouřili a prohlašovali za svatokrádež jazzovou hudbu, která ve filmu Jeana Painlevého Sladkovodní atentátníci (Assassins d‘eau douce, 1947) doprovázela maličká podvodní dramata. Zůstává pravdou, že rozum davu není vždy schopen respektovat, když se dotknou extrémyt.


Pozn.:
1) Nejedná se o výčitku. Naopak musím dodat, že závěrečný koktejlový večírek zorganizovaný na oslavu založení Mezinárodní společnosti vědeckých filmů byl velice příjemný.

Přeložila Kateřina Kleinová.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá

starší články

2.8DOK.REVUE
10. 03. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film