Úvodník


Díváme se na dokumenty a vzápětí na ně zapomínáme, jeden obraz polyká druhý a společně se usazují v naší paměti jako šifry, kterým důvěřujeme, protože věříme pravosti svých životů. Ani fotografická paměť nedokáže zevrubně popsat film, neboť bude na rozdíl od psaného textu vždy závislá na opisu, té pokaždé jiné šroubovici znaků. Psaní o filmu je jenom deskripcí paměti a každý zápis se stává stálou připomínkou toho, co jsme dokázali zapomenout. Přesto věříme víc slovům než tomu odkazujícímu prázdnu kolem nich, pošetile je svazujeme ve vyšší celky a podléháme řádu, který nastolují. Tak vznikají dějiny filmu – organismus zrozený z pohlcených obrazů. A uvnitř dějepisu rozlitá voda, jejíž nestálé hranice obkreslují autorův styl, tisíce mávnutí motýlích křídel, snažících se o opis jednotlivých děl, všude poletující pestrobarevné peří idejí. Francouzský dokumentarista Chris Marker odmítá vytváření sdílené historie. Proti vůni univerzality a pachu demagogie brojí hravostí – záměrně podává rozporuplné informace o svém životě i filmech a nabádá novináře, aby si jeho životopis sami dotvořili. Marker se nechce vracet k tomu, co natočil. Nejen že nepřijme pozvání na žádnou projekci svých filmů, ale sám sebe důmyslným matením pozvolna vymazává z dějin. Jako by jedinou světlinou bylo spojení oka a obrazu, nikoli paměť a už vůbec ne zápis. Zůstává jenom cesta k filmu, pohled a změna, chvála pomíjivosti, která nese zdáli vzkaz: nevěřte tomu, co se píše v Dok.Revue.




1.7DOK.REVUE
03. 09. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue