Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

Bára Kopecká a Marek Bouda o dokumentárním diptychu Umírání pro začátečníky a Tónina ticha

Režiséři Bára Kopecká a Marek Bouda společně navštívili hospic, aby získali první záběry pro film Umírání pro začátečníky Báry Kopecké, a po pár týdnech se do hospicu vracejí, aby seniorům pouštěli hudbu a dali tak základ druhému filmu Tónina ticha Marka Boudy.
 

Umírání pro začátečníky

Název mého článku pro Respekt z roku 2010, který tehdy vymyslel Marek Bouda, můj celoživotní kolega a souputník, autor první části diptychu. Když mám po letech do formuláře rychle nadiktovat název dvojfilmu, který spolu chystáme, napadne mě jen tohle: Umírání pro začátečníky.

Většina lidí na smrt nemyslí a nechce myslet, dokud je k tomu něco nedonutí. To něco bývá smrtelná nemoc v tak bezprostřední blízkosti, že se před ní už nedá uniknout.

Jsou i tací z nás, kteří o smrti přemýšlejí odmalička. Ti jsou pak většinou bráni za podivné melancholiky či je jim diagnostikována deprese.

Film Melancholie od Larse von Triera je pěkným příkladem teze, že ti, kdo vidí realitu, jaká je, což znamená příliš černě pro většinové optimistické jedince, jsou ti jediní, které katastrofa nemůže překvapit.

Ale i rozeného melancholika zkušenost se smrtí blízké osoby, natož pak s vlastní smrtelnou nemocí, mírně řečeno vykolejí.

Pak už je na nás, jak se k tomu postavíme. Pět fází ve formě popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření podle psycholožky Kübler-Ross byly geniálně ztvárněny ve filmu All that jazz. Za sebe bych k tomu dodala ještě paniku. Všechny tyto emoce bezesporu patří k reakcím na jistotu blížícího se konce.



Ale ještě jsou tu jiné pocity:

Zápis z deníku, 2009:

„Tatínek smrdí,“ hlásí naše čtyřletá dcera babičce, když vejde do dveří, aby převzala službu. „Pindík i zadeček.“ „To se neříká,“ pohoršuje se babička. Ale já mám radost, že dcera chápe podstatu věci a pomáhá mi mýt tatínka. Protože tak to přesně je a tak se to musí řešit. Vidím na obličejích našich přátel, že se jim zdám divná, protože řeším pořád jen dluhy, nájmy, mytí, převlíkání postele. Ale mě se chvílemi zmocňuje veliká radost a jistota – když se umírání rozloží na úkoly, pak člověk shledá, že na nich nic hrozného není. Co je hrozného na převlékání postele? Hrozné jsou jen projekce pocitů, hrůza z budoucnosti. „Čím dřív to skončí, tím líp pro všechny,“ věta doktora, která se mi vždycky vybaví, když se rodinní příslušníci hroutí jak kuželky. Ze svých projekcí budoucnosti, která už se nestane, z toho, že umírající až doposledka trvá na tom, aby byly věci „po jeho“, a nepřizpůsobí se v ničem tlaku okolí. Dělal to tak vždycky. Je nesnesitelný, jako byl vždycky. Odmítá péči, odmítá doktory, zdravotní sestry, polohovací lůžko, masáže, cokoli. Ale neřešitelné problémy, které tím vznikají, jsou naše problémy, ne jeho. To my máme potřebu dostat jeho stav pod kontrolu a hroutíme se, když si na jeho stále ještě silné vůli vylámeme zuby. On se nehroutí. On umírá. Zbývají okamžiky. Dny, hodiny. Nevím, co bude, až to přijde. Bojím se. Ale vím, že věta, „babi, tatínek smrdí“, je jedna z nejhezčích, jakou jsem kdy slyšela. Naše čtyřletá dcera ji spontánně vyřkla, protože tatínek smrděl a my jsme ho právě myly. Byl slunečný den, za oknem hučel jez a dopravní zácpa na nábřeží, a bylo to tak, jak to bylo.

Je to už řada dní a věta, „čím dřív, tím líp“, mi připadá stejně absurdní jako reakce babičky, „to se neříká“, a její nápad, že bychom mu raději neměly dávat nutriční nápoje, „aby už spinkal“. Můj muž je ještě naživu, ať už o to on nebo kdokoli z nás ještě stojí. Význam nemají projekce, hodnocení, představy budoucnosti, pojmy časovosti či zmaru. Jsou jen okamžiky a ty, díky opiátům, nejsou hrozné. Jsou – tím, čím jsou. Můj muž umírá a část ho už umřela. A přesto myšlenka, „čím dříve, tím lépe pro všechny“, hovoří zas jenom o nás, kteří se nedovedeme srovnat se situací. Bývala jsem ještě před pár týdny vášnivým zastáncem euthanasie, nepřála jsem si dlouhé přežívání za každou cenu a pořád si myslím, že tak jako lidstvo postupně zvládá kontrolu početí, brzy ovládne i smrt, která se stane plánovanou jako vše ostatní. Přesto jsem vděčná za den, jako byl dnešní, kdy jsem sdílela se svým mužem a se svou dcerou privilegium být bez plánů do budoucnosti, beze smyslu, bez východiska – prostě být.


Anebo tenhle:

Zápis z natáčení, 2016:

Pan O. dýchá ztěžka, vypadá jako někdo, kdo už přešel na druhý břeh, prý má horečku, říká sestra. Pan O. spí, chrčí, a já znám dobře to, co přichází. Dech se mu zadrhává. Zapnula jsem mikrofon, abych nahrála jeho dech, nutně i se zvukem televize, na kterou se dívají jeho spolubydlící na pokoji. Nic se neděje, vzduch se nehýbe, pan O. nedýchá. Vím, co to znamená, to, jak vypadá – jako miminko, které je někde mezi světy. Nedýchání mě vyděsí, ubíhají vteřiny, hodně vteřin, skoro minuta. Zemřel snad právě? Po děsivě dlouhé pauze se ozve chrčivý nádech. Aha, tak ještě ne. Jeho tvář je poznamenaná stářím, ale ramena jsou hladká a bílá, mladistvá. Z jeho těla sálá život, i když jeho obličej je už obličejem mrtvého. Chrčivě se znovu nadechne, zachroptí. Vím, že tato fáze může trvat ještě pár hodin, ale o moc víc ne. Panikařím – snad by se měla zavolat jeho dcera. Někdo by jí měl říct, že tato noc bude poslední. Někdo by ho měl držet za ruku a říkat mu slova lásky. Ať už je slyší, nebo ne. Ale kdo já jsem, abych zasahovala do tak citlivých soukromých věcí…? Sbalíme si fidlátka a odcházíme.

Nejkrásnější věc je kůže, říkám si. A ruce. A gesto. Cítím velkou něhu k té jemné kůži ještě živé, i když se už jen čeká na konec. Štíhlá lýtka, krásné ruce, jemné linie stehen, i s plínkou a hadičkami, bezprostřednost a citlivost, na jednom konci postele pytlíky na moč, na druhém tvář člověka.

Odcházejí, a nejsou proto o nic moudřejší. Koukají na televizi. Věčně na televizi. Na konci života vás neprovází kněz, nářek ani poslední vůle. Na konci života je soundtrack špatného dabingu pitomého seriálu na ploché obrazovce na zdi nemocničního pokoje.

Televize pořád ještě hraje, když večer odcházíme z pokoje pana O. Sestry se chystají na noční službu.

Několik let plánuju film. Mluvím s Martinou Špinkovou, která založila Cestu domů. Mluvíme o tom, jak se podobá péče o miminko péči o umírajícího. O křehkosti života. O něze. Mám tisíce poznámek a odkazů.

Nakonec se o film „rozdělím“ s Markem Boudou. Má podobné zkušenosti, ale hledá metafyziku ve vztahu k hudbě.  Televizní formáty, časová okénka. Pochybnosti. Nechci se pokládat do starých bolestí. Jak předat lehkost celé věci, která je z podstaty těžká? Udělám krátký film, který snad navodí onu lehkost a zároveň bezprostřední realitu skrze jiné lidi a děje.
 

Tónina ticha

Iniciačním okamžikem pro vznik tohoto filmu byla zkušenost s umíráním mé matky. Máma měla ráda klasickou hudbu, požádal jsem tehdy kamaráda, klavíristu Honzu Bartoše, zda by jí nezahrál. Přehrál jí řadu skladeb, od Beethovena po Brahmse až po Kabeláče. Uvědomil jsem si, jak hluboce se mámy hudba dotýká. Po pár letech od jejího úmrtí jsem se probíral fotografiemi, které zachytily tyto okamžiky, a napadlo mě na základě této zkušenosti natočit film. Navíc se sám od jedenácti let věnuji aktivně hudbě, která je vedle filmu a fotografie mou další vášní. Od dětství jsem hudbu propojoval s jistou obrazovou a emocionální imaginací.

Začal jsem tvořit film o emocionálním působení hudby na posluchače. Nešlo mi ale o žádné „vědecké pojednání”, ale o esejistickou formu. A zajímalo mě především, jak se hudba zračí v mysli – tváři posluchače staršího věku. Věku, kdy potenciálně dochází k jakémusi ohlédnutí za předcházejícím životem.



Nešlo mi o hlubokomyslné úvahy, ale o prosté vhledy natáčených do okamžiku jejich pohnutí hudbou. Známý britský neurolog a spisovatel Oliver Sachs, který se též zabýval hudbou, to velmi výstižně popsal:

„Hudba je jak zcela abstraktní, tak silně emotivní, čímž je mezi druhy umění jedinečná. Nemůže vykreslit nic konkrétního ani vnějšího, ale má unikátní moc vyjádřit vnitřní stavy nebo pocity. Hudba může zasáhnout srdce přímo, nepotřebuje žádné zprostředkování.”

Zajímavou zkušeností byl pro mě drobný průzkum. Hovořil jsem s řadou lidí různého věku a profese, včetně hudebníků, abych se jich optal, jak hudbu prožívají, co se jim při poslechu vybavuje, zda jim někdy pomohla apod. Překvapující bylo, kolik lidí mělo problém takový zážitek komentovat či se nad ním zamyslet anebo si na něj vůbec vzpomenout. Je to i důsledkem zvláštnosti hudby… Ženy byly schopné výrazně rychlejší a plastičtější výpovědi. Muži měli mnohdy problém vůbec něco říci. Jistě to ale nebude emocionální neschopností, ale prostě mužskou uzavřeností v projevu emocí. Což je známý fakt, který jsem si ale najednou intenzivně znovuuvědomil. Ve filmu pak pochopitelně převažují ženy, až mě to poněkud mrzí. Na druhou stranu jsem na internetu našel filmový záznam, kde slavný pianista Arthur Rubinstein nádherně popisuje vlastní emoci při poslechu jedné Schubertovy skladby. Ano, i my muži jsme schopní vyjádřit cit…

Původně mě téma zajímalo v širším kontextu, ale bylo nutné úhel pohledu redukovat. K tomuto tématu bych se určitě rád vrátil. Druhou, neméně podstatnou rovinou se tak stalo téma ticha – tedy to, co je kontrapunktem hudby, pauzou ve skladbě či koncem života... Ticho, které po nás zůstává... Sestřih filmu odrážel tuto polaritu a jeho skladba byla do jisté míry inspirována některými aspekty hudební formy – tedy rozvíjením tématu a periodickými návraty k variacím dalších témat, která svým způsobem připomínají refrén.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který bude mít světovou premiéru na přelomu dubna a května na kanadském festivalu HOT DOCS, a ta domácí ho čeká na festivalu Jeden svět?Kateřina Hager
1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka

starší články

2.17DOK.REVUE
01. 06. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FujiokaTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková