Umění portrétu aneb empatické bourání ikony


Občan Havel

Nedávno mě na jihlavském dokumentárním festivalu uchvátil film na první pohled celkem nenápadný (však také nepobral žádnou z prestižních cen), nicméně film, který vzbudil bezprostředně po projekci poměrně houževnatou polemiku. Hrdinou rakousko-španělského snímku režiséra Güntera Schweigera Hafnerův ráj byl starší poklidný muž, někdejší elitní nacistický důstojník – smýšlením zůstal v mnohém směru nacistou dodnes – , který si užívá svůj důchod ve slunném Španělsku, kde kdysi sloužil. Filmař zřejmě získal hrdinovu neomezenou důvěru, protože pan Hafner si pustil kameru takříkajíc až do kuchyně či do postele. „Neviditelná“ kamera ho sleduje při běžných, každodenních domácích úkonech (cvičení, plavání, oblékání, jídlo, konverzace, více či méně malicherné spory s jinými), režisér jeho názory slovně ani titulky nikterak nekomentuje – komentář obstarává výhradně kamera a střih (a následně svou interpretací divák). Kamera se zálibně pase na zdánlivě nepodstatných, odtažitých detailech (interiér bytu, bazén, zrazující ruce a pohledy portrétovaného), podléhá kouzlu nechtěného a důsledně buduje poetiku trapnosti. Přesto (nebo právě proto) režisér naplnil beze zbytku možnosti dokumentu jako umění lidsky věrohodné podobizny. Jinými slovy – portrétu se všemi jemu dostupnými a nekašírovanými světly i stíny. Tím vzbudil obrovskou nevoli některých diskutérů, dožadujících se explicitního odsouzení protagonistových názorů. Jak po projekci (zdálo se, že marně) režisér vysvětloval – to, že nacismus bylo bezprecedentní zvěrstvo, víme všichni i bez něj. Režisérovou ambicí však byl portrét, nikoli ideologický plakát (takových bylo na loňské Jihlavě dost i bez něj). Kouzlo snímku spočívalo právě v tom, že zdánlivě diváka nikterak „pro“ ani „proti“ hrdinovi neagitoval. Aniž zastíral zcestnost jeho myšlenkových pochodů (ty naopak snímek exponoval jak pod zvětšovacím sklem), ponechával závěrečný úsudek výhradně na nás.

Nemusíte mě přesvědčovat, že „největší žijící Čech“ Václav Havel nemá s anachronicky zastydlým nacionálním socialistou, který jakýmsi kuriózním omylem po více než padesáti letech zavítal do našeho století, nic společného – je dokonce jeho nejmyslitelněji možným protikladem. Hafner je prkenně kráčející sebevědomí, které zvýšeným hlasem i dramatickými gesty přesvědčuje čím dál víc už jenom samo sebe – Havlovi naopak jakoby právě vojácké sebevědomí ( i držení těla – viz opakovaná připomínka jeho společenského rádce Ladislava Špačka) notoricky scházelo. Neustále navenek o něčem pochybuje, zlobí se na sebe i jiné, obviňuje se a hájí i proti fiktivním obviněním. Když se dívá z balkonu Hradu na nastoupenou jednotku, nakloní se k ministru obrany Baudyšovi, po němž se předtím nervózně sháněl („Kde je ten Tonda?“), a jeho první a jedinou starostí je: „Pane ministře, abychom tam sebou neřízli. Je tam kluzko…“. Nejprve se před přáteli klukovsky chlubí, jak si splnil bobříka odvahy a nepozval Václava Klause do Reduty na improvizovaný „saxofonový koncert“ prezidenta Clintona („Já budu na něj aspoň z 1/10 tak hulvátskej jako on na mě“). Střih – a vzápětí vidíme téhož usměvavého Václava Klause i s chotí sedět v Redutě, jak jinak, v bezprostřední Clintonově blízkosti (dokonce, možno-li, v blízkosti bezprostřednější, než kde byl sám Havel). Jindy se portrétovaný prezident po svém prvním (znovu)zvolení na Hrad představuje staronovému personálu (trochu, pravda, ztenčenému, neboť i český stát je oproti Československu ztenčený) a s úzkostlivou havlovskou pečlivostí připravuje scénář přednášky o nové reorganizaci své kanceláře a správy Hradu: instruuje jako divadelní režisér mladičkou sekretářku, kdy bude co kreslit na tabuli a kdy má jeho nákres houbičkou smazat, a „teď přijde ten nejtěžší úkol“ – sekretářka má v danou chvíli zavěsit na tabuli jakousi velkou srolovanou nástěnku. Nesluší se, abych vám v tom jako mužský nepomáhal, říká galantně, ale zároveň se jaksi nehodí, abych to zavěšoval sám. Střih – a vzápětí vidíme téhož Havla, jak neponechá nic náhodě a sám iniciativně zavěšuje nástěnku na tabuli, nechávaje překvapenou dívenku bezmocně přihlížet. „Nebylo to celý absurdní?“, ptá se pak trochu zbytečně poradců: samozřejmě, že zčásti ano (v jeho monologu zřejmě nebyl prostor na dotazy), zčásti nikoli – jako ostatně celý film.

Hafnerův ráj

Takových momentů, v nichž počínání prezidenta s jemnou, řekl bych emfatickou ironií a citem pro paradox komentuje výhradně pouhý střih následujících usvědčujících obrazů, je ve filmu víc. Spíš by se dalo říci, že je z nich celý snímek složen: právě tento princip komentující montáže (plus všetečná kamera, která se pídí po „zrazujících“ detailech v nejintimnějším soukromí) spojuje zdánlivě nespojitelné, totiž výše zmíněný snímek starého umanutého nacisty s portrétním uměním Pavla Kouteckého (i jeho si portrétovaný po deset let „pouštěl k tělu“ měrou takřka bezprecedentní). Po detailních záběrech závažných státnických aktů („velké dějiny“) zařazuje se zvláštní posedlostí režisér (není zcela zjevné který: zda to stihl takto před svou smrtí ještě Koutecký, nebo při závěrečném sestřihu jeho kolega Janek) zcizující „malé dějiny“ z Havlova bezprostředního soukromí („Ty taky musíš dostat na všechno příkaz…“, zlobí se na něj žena Olga při tak samozřejmém úkonu, jakým je vyvenčení pejsků). Znovu a znovu se opakuje prostřihávání slavnostních aktů s Havlovým brbláním, ošíváním a nejrůznějšími potížemi při oblékání tu smokingu, tu kravaty či nepadnoucí košile – je vidět, že každodenní převtělování do role věšáku na medaile či slavnostního panáka při státnických aktech jde tomuto rozenému divadelníkovi jen velmi ztuha, těžko a často s největším sebezapřením. Tahle role je typický „protiúkol“ – jde proti srsti jeho naturelu. Rozhodně se do téhle role Havel vžívá nepoměrně hůř než současný prezident, který – jak by řekl C. G. Jung – už zcela splynul se svou „personou“. Řečeno divadelní terminologií: zatímco Václav Klaus „hraje“ prezidenta dle Stanislavského, převtělení do role je tu absolutní, Havel zůstal „brechtovcem“. Neustále z role vystupuje, uštěpačně ji komentuje a její ceremoniál „kabaretně“ zcizuje. Příznačný pro tuto zcizující funkci ceremoniálu je detail, kdy se Havel při přijímání doktorátu na rumunské univerzitě marně snaží srolovat doktorský diplom do jakéhosi nemotorného trychtýře, až rumunský kolega nevydrží a ruličku mu pečlivě sroluje a zasune do pouzdra sám. Jindy zase – naštěstí není tento postup nadužíván! – použije režisér ke zcizení ceremoniálu zrychlený pohyb politických figurek i figurek „zákulisí“, zpravidla vždy na nějakou notoricky známou patetickou hudbu (Óda na radost, Prodaná nevěsta). Princip „zcizení“ je tedy nejen principem Havlovy „hry“ na prezidenta, je i základním kompozičním principem celého filmu.

Dvouhodinovému portrétu Václava Havla bych vytknul snad jen ne vždy pro nezasvěceného zcela zjevnou orientaci v dobovém kontextu (divákovi je sice poskytnuto titulkem základní vročení – 1993 až 2003, ale měl by alespoň obrysově vědět, a obávám se, že ne vždy to ví, kdy a v kterém aktu jde o přidělování doktorátu, státnickou návštěvu či summit NATO). Nejcennější na snímku ovšem je to, že při všech „zcizovacích efektech“, ukazujících prezidentovu rozpačitost, nerozhodnost, nervozitu i zdánlivě zcela „nehavlovskou“ zlobu (viz rozčilený monolog o čecháčkovství v souvislosti s prodejem Lucerny kontroverznímu šéfovi Chemapolu Junkovi), neopomíjí zdůraznit ani Havlovu obdivuhodnou pevnost a až umíněnou rozhodnost v zásadních věcech, kdy je mu – ať již poradci či politiky (Miloš Zeman!) podsouván nějaký podraz, nějaké alibistické vyzutí se ze situace, kdy jde tedy o útok na jeho svědomí, o konflikt mezi pohodlnou alibistickou lží a nepříjemnou pravdou, mezi předstíráním, frází a pojmenováním situace (televizní krize).

Občan Havel

Jsem rád, že Pavel Koutecký (potažmo Miroslav Janek) vrací Václava Havla z čítanek a životopisů svatých zpět k němu samému. Dvouhodinový dokument vlastně jinými prostředky říká totéž, co Havlovy hry a eseje: především je tu zřetelný odpor ke všemu odosobnělému, vyprázdněnému a jen mechanicky fungujícímu (politika jako technologie moci). Vše prostupujícím životním krédem, ale i základním tempem je tu – řečeno s filosofem Šafaříkem – rubáto. V minulých letech, kdy Havel tu odcházel z úřadu, tu měl kulaté jubileum, tu byl zvolen v anketě největším žijícím Čechem a tu zase napsal novou hru, jsem byl mnohokrát udiveným čtenářem, posluchačem či divákem nejrůznějších havlovských interpretací. Dělo se to ve všech myslitelných žánrech, od (ex)prezidentova nanebevzetí (hagiografie některých životopisů) až po nejpokleslejší žlučovitý hanopis. To, co na vší té havloslávě zaráželo, bylo takřka úplné ignorování autentického Václava Havla. Kdo z těch, kteří dnes tak suverénně v médiích proklepávají kdejaký kout Havlovy osobnosti, opravdu četl jeho eseje a hry? Obávám se, že většina posuzovatelů „proklepává“ a přežvýkává zase jen médii vytvořenou ikonu. A že i po 18 letech jeho spoluzakladatelského působení ve svobodě a v demokracii neuctíváme (nebo nehaníme) Havla, ale pouze tuto mediální ikonu. Postavy Havlových her, jak známo, se nevyjadřují individualizovaným slovníkem dramatických osob, nýbrž slovníkem jakýchsi tiskových mluvčích dramatických osob. Slovníkem překladatelů individuality do banality. Banalita, jež je překladem jejich životů do obecné přijatelnosti, jim umožňuje přenést se alibisticky přes jakýkoli životní zádrhel. V tom jsou Havlovy detailní pitvy toho kterého mikroklimatu zároveň i přesnými anatomiemi chování (post)moderního člověka v (post)moderní době, včetně naší „informační“ společnosti, charakterizované nástupem nejrůznějších mocenských či mediálních aparátů (a jejich funkcionářů). Havlovo chování, vzpouzející se bytostně ceremonielu, je přitom v souladu s jeho psaním. Havel státník ani Havel esejista nevidí – podobně jako třeba Vilém Flusser – za mocenskými aparáty žádná tajemná světová spiknutí, nýbrž jakýsi plně automatizovaný samopohyb zprůměrované banality, která postupně okupuje své ochotné funkcionáře a jejich slovník: „Aparáty byly vynalezeny proto, aby fungovaly automaticky, to znamená nezávisle na budoucích lidských zásazích. Zatímco člověk je stále více vylučován, vstřebávají programy aparátů, tyto tupé kombinační hry, stále více a více prvků a převyšují lidskou schopnost vidět do nich a kontrolovat je. Právě tato tupá, netečná, funkcionální automatičnost, které chybí záměr, by měla být předmětem kritiky.“ (Vilém Flusser, Za filosofii fotografie). To činí Občan Havel beze zbytku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

1.8DOK.REVUE
14. 01. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue