Tovární duel

Dok.duel Saši Uhlové a Petra Fischera

Moderní doba

Do duelu prvního čísla festivalové dok.revue jsme proti sobě postavili publicisty Sašu Uhlovou z Deníku Referendum a Petra Fischera z Hospodářských novin. S očekáváním protichůdných reakcí jsme jim položili otázku: Jaký význam má pro vás továrna  v kontextu 21. století? K lítému souboji nedošlo; cesty, na které je otázka vyslala, míří spíše do minulosti, k reflexi osobních i kulturních pout, která je vážou k mechanické výrobě. Ponořte se do raných vzpomínek i střízlivých industriálních asociací a vychutnejte si první – tovární – dok.duel.knize, která se mi v dětství vryla do paměti, popisovala autorka podmínky dělníků v pivovaru za carského Ruska. Byly otřesné. Když jsem se později ve škole učila o vykořisťování dělníků, věděla jsem, že je to součást režimní propagandy, ale také jsem věděla, že hrůzné podmínky v továrnách byly skutečné. Nejen z jedné knihy, přečetla jsem jich mnohem víc, rovněž jsem se ptala dospělých a později jsem četla i odbornou literaturu.

Saša Uhlová

Přesto ve mně nepříjemný pocit z tehdejší propagandy zůstal. Mluvit o vykořisťování pociťuju stále jako něco nepatřičného, a to přesto, že velmi dobře vím, že neznám lepší slovo, které by podmínky v mnoha továrnách i dnes vyjádřilo. Do několika továren jsem díky svým různým zaměstnáním mohla nakouknout, mluvila jsem s mnoha lidmi, kteří jako dělníci pracují, a dokázala jsem je jen litovat, jak málo za svou mnohdy vyčerpávající práci berou.

Úplně nejhorší asociace ve mně ale vyvolává myšlenka na zboží, které dnes a denně používáme a které vyrobili dělníci v továrnách v Číně a v dalších zemích. Vím, že v některých továrnách pracují děti, vím, že lidé, kteří tam těžce dřou, dostávají směšné platy, vím, všechno to vím, ale raději bych to nevěděla, nechce se mi na to ani myslet. A když slyším slovo továrna, vždycky si na to vzpomenu. Snad i proto je nemám ráda.

Se slovem továrna mám spojené ještě další slovo: stávka. Jenže když se dnes někde stávkuje, většinou se jedná o státní podniky a většinou to nejsou továrny. Dělníci v továrnách už moc nestávkují. Není to totiž vůbec jednoduché, když se vždycky najdou tací, kteří by je rádi nahradili. A to přesto, že pracovní podmínky jsou špatné. Potřeba vydělat si alespoň to málo, je větší. I to něco vypovídá o stavu naší společnosti.

Na gympl jsem chodila ve Francii. Bydlela jsem v malé vesnici, kde byla i maličká továrna. Moji spolužáci si v létě vydělávali tím, že v ní pracovali v době, kdy dělníci jezdili na dovolenou. Podmínky tam byly lepší než v mnoha továrnách, které jsem viděla u nás. A byly podstatně lepší než v rozvojových zemích. Přesto to byla náročná brigáda. Studenti si ale přivydělali a také je to motivovalo, aby se dobře učili, protože málokdo snil o tom, že bude celý život stát za pásem. Hlavně se ale mladí lidé, kteří získali tuto zkušenost, nepovyšovali nad dělníky, se kterými stáli několik měsíců bok po boku. Pohrdání vůči dělníkům, se kterým jsem se ze strany mladých lidí tak často setkávala ve své vlasti, jsem tam nepoznala. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se na brigády v továrnách chodilo častěji i u nás. Třeba by se potom mladí lidé dokázali lépe vcítit do kůže lidí, kteří pracují těžce a dostávají za to většinou nízký plat. A třeba by se ty podmínky dokonce změnily.

Stávka (Sergej M. Ejzenštejn)

Petr Fischer

S továrnou – kterou jsme povinně kreslili na hodinách výtvarné výchovy, a já ji nikdy nenamaloval správně ani hezky, a tak jsem nechápal, proč má každá továrna komín a špičaté střechy, až mi táta vysvětlil, že ty špičaté střechy jsou vlastně větrací okna, ale i tak to k pochopení moc nepomohlo, snad, že i dělníci jako chřadnoucí kytky potřebují světlo – mám tři obrazové asociace.

V obraze prvním stojí v továrně můj otec, který v tomto šíleném prostředí plném prachu a kolomaze strávil 42 let, a já dodneška nechápu, jak se mu to mohlo povést a jak to mohl vydržet a ještě při tom být šťastný. Několikrát jsem v té špinavé fabrice byl za ním a vždycky jsem měl pocit jakési tajemnosti hmoty, která se tu jako v alchymistické dílně všelijak proměňovala a obráběla. A byl jsem tak trochu hrdý na to, že celý ten chod téhle mašinérie z velína jako demiurg řídí právě můj táta. Dodnes mám v nose ten zvláštní pach slévárenského písku a spálené litiny. Vůně, které 21. století už ve většině nezná.

Ve druhém obraze vidím Charlese Chaplina, jak se ve filmu Moderní doba marně snaží udržet tempo s běžícím pásem a utahovat šrouby. Geniální groteska o nesouměřitelnosti strojového a lidského; o vzájemném míjení, o způsobech odlidšťování, kterým platíme za nadprodukci, bohatství a pohodlný život, je už dnes sice trochu mimoběžná, ale právě proto se na ni má smysl dívat. Odlidšťování v továrnách probíhá i dnes, jen trochu jiným způsobem a sofistikovaněji, i tam, kde by slovo továrna nikdo nepoužil. Ale ten Chaplin pořád ještě vystihuje směšnost a zároveň tragický smutek tohoto pohybu, požírání lidí továrním mnohozvířetem, grotesku strojové produkce jako takové.

Obraz třetí – to jsou popisy strojových mechanismů v textech Franze Kafky. Kafkova důkladnost zachycuje samu strojovost, která se od prostředí továrny nedá odtrhnout. Díky Kafkovi můžeme továrnu chápat v širším smyslu jako stroj, který je nejen kolem nás, ale především v nás. Člověk jako komplexní strojová bytost, mašinistický ideál, který ovšem vždy nějak nahlodá neurčitý vnitřek, jenž nosíme v sobě a který nás překvapuje zejména v momentech, kdy si myslíme, že všechno tak nějak dobře a promazaně jede.

Továrna byla jedním z disciplinárních prostředí, v nichž se ustavovala funkce člověka ve společnosti, hned vedle rodiny, školy nebo kasáren. Dnes je to – metaforicky, v kafkovském smyslu řečeno – spíše produktivní vnitřní prostředí, z něhož se člověk musí nejprve vyklubat či osvobodit, aby vůbec byl. V továrnách 21. století se pořád pracuje („válcovny, válcujou/válcovny, válcujou“), ale práce, o niž ve skutečnosti jde, už nemá ekonomický, nýbrž převážně psychologicko-sociologický charakter. Takže zase jen ten starý dobrý Freud.


Saša Uhlová (1977) je redaktorkou Deníku Referendum. Vystudovala Romistiku, zabývala se problematikou dopadů ekonomické transformace na městské i venkovské komunity romského obyvatelstva. Ve sbornících a časopisech publikovala texty věnované romské problematice, postavení žen ve společnosti a multikulturnímu dialogu. Vystoupila jako jedna ze čtyř hlavních protagonistek dokumentu Davida Vondráčka Rozhořčené 2012.


Aktivistický novinář, publicista, komentátor Petr Fischer zakončil studium na Filozofické fakultě – obor filozofie roku 2000 prací o Derridovi a Heideggerovi. Po studiu začal pracovat v Lidových novinách, kde psal pro ekonomickou a komentářovou rubriku. Kromě politiky se stále častěji zaměřuje i na kulturní kritiku, film a literaturu. Vedl kulturní rubriku Hospodářských novin, kde v současnosti pracuje jako analytik. V České televizi moderoval pořady Před půlnocí a Kulturama. Jeho sloupky vyšly knižně pod názvem Veřejné osvětlení (2008). Podílel se i na tvorbě dokumentárních filmů – jako autor námětu a spoluautor scénáře filmu Papírový atentát (Radim Procházka, 2007) a spoluautor scénáře na snímku Drnovické catenaccio aneb cesta do pravěku ekonomické transformace (Radim Procházka, 2010). Za svou novinářskou činnost byl oceněn Cenou Rudolfa Medka (2010) a Cenou Ferdinanda Peroutky v roce 2012.




f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.