Točím, ať se děje, co se děje

Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o časosběrné metodě a zprávě pro příští generace

Helena Třeštíková představuje Manželské etudy po 35 letech na tiskové konferenci k 21. Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava

Na letošním 21. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava uvede dokumentaristka Helena Třeštíková v unikátní světové premiéře další pokračování své časosběrné série Manželské etudy. Diváci budou mít jedinečnou příležitost vidět všechny tři fáze projektu v uceleném 16hodinovém bloku – tedy 35 let života šesti manželských párů.

S Helenou Třeštíkovou jsem se potkala v podvečer těsně po skončení tiskové konference ji.hlavského festivalu, která se konala netradičně v jejím podkrovním bytě na pražské Letné. Když novináři odešli, sedly jsme si do obývacího pokoje, jehož stěny zdobí obrazy sester Válových a ve vitrínách je sbírka váziček v bruselském stylu. Seděly jsme u velikého okna, v dálce se tyčil žižkovský vysílač a po obloze rychle pluly ocelově šedé mraky. Bylo absolutní ticho.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé uslyšela slovo časosběr?
Ano, přesně, to bylo ve škole na FAMU, když jsme měli podrobné dějiny českého dokumentu a promítali nám tam Calábkovy filmy. Byly to kytičky, co vykvetou a zvadnou. Už tehdy jsem si říkala, když se tak dají točit rostliny, proč by se tak nedali točit lidé.

Kdy pak přišlo okouzlení časosběrem?
Inklinovala jsem k tomu podvědomě hrozně dlouho, ale první vědomé chvíle přišly asi po 9 měsících natáčení Manželských etud, kdy jsem najednou měla pocit, že je to přesně ono. Že je to všechno, co jsem do té doby intuitivně cítila. Že to, čemu jsem věřila, se naplňuje. Proto pro mě právě ty Manželské etudy byly strašně podstatné. Tam jsem si řekla, to je ono. O to teď budu usilovat. To postupné vracení se k lidem a plynutí času mě fascinovalo.

V době, kdy vznikaly Manželské etudy, měl například slavný britský režisér Michael Apted za sebou 21 let časosběrného sledování v rámci své UP série, německý dokumentarista Winfried Junge dokonce už 26 let sledoval své Děti z Golzowa, znala jste tehdy jiné časosběry?
Ne, absolutně nikoho a nic takového jsem neznala. O Aptedovi jsem slyšela až v době, kdy vznikla druhá série Manželských etud (v roce 2006). A o Dětech z Golzowa jsem se dozvěděla, až když jsem v roce 1989 byla na festivalu v Rize, kam byli manželé Jungovi také pozvaní. Tam jsem poprvé viděla jejich filmy, byla jsem z toho ohromená. Zároveň mi přišlo, že jejich filmy jsou takové toporné, že to je víc sociologie a málo filmařina. Ale jejich projekt mě přesto hodně uhranul. Říkala jsem si, vida, nejsem sama.

Manželské etudy

„Když někdo v budoucnu bude chtít vidět, jak se tady žilo, uvidí to v mých filmech na vzorku obyčejných lidí.“

Přemýšlela jste někdy nad tím, jak by vypadaly Manželské etudy bez Třeštíkové, kdyby podobné zadání dostal někdo jiný?
To nedokážu přesně říct. Ale v roce 1980, když tenhle projekt v Krátkém filmu vznikal, existovala dramaturgická linka, na které třeba pracovali Jan Špáta a Olina Sommerová. Byly to filmy s jasně popsatelným námětem. Zatímco já jsem se pustila do něčeho, co popsat moc nešlo. Nemělo to jasné poselství, nebyl to protest proti době nebo taková ta klasická linka – jsem postižený, ale dokážu se tomu vzepřít! Manželské etudy takovou „mesidž” neměly. Myslím si, že kdyby to tehdy nabídli někomu jinému, že by to tehdy nevzali. Byla bych ale moc ráda, kdyby se časosběru tady někdo věnoval, protože je to metoda, která má potenciál. Tím, jak to dělám já, tomu dávám jen jednu z možných podob.

V souvislosti s tím mě napadá, že vaše dcera (Hana Třeštíková) natáčí časosběrný film Manželské etudy nové generace. Předala jste jí něco z rodinného stříbra? Radíte jí a pomáháte?
Hanku to napadlo a původně chtěla takový film udělat coby producentka jako evropský projekt. Dokonce se k ní přidal i Peter Kerekes na Slovensku, nějak to ale nevyšlo. Hanka v tom ale sama pokračuje, vybrala si pět dvojic a už 5 let je sleduje. Ze začátku jsme se o tom bavily, občas mi i něco ukázala. Pak jsem si ale uvědomila, že do toho nesmím nějak zasahovat, protože ona si musí najít tu cestu sama. Teď z jednoho příběhu udělala dvouhodinový tvar. Samozřejmě observační metoda je stejná, dokonce točí se stejným kameramanem jako já, takže i obrazový rukopis je velmi podobný. Ale pro mě bylo hodně zajímavé, že jsem viděla, jak je v jejím filmu otištěná doba, v čem všem je to dneska jiné. Hanka teď natáčí první etapu manželství, tu já točila v 80. letech. Dneska lidé řeší úplně jiná témata, mají jiné problémy a jiné možnosti. Třeba tehdy v těch 80. letech nebylo myslitelné, aby někdo přišel o práci.

Budete i do budoucna pokračovat dál ve stejné dramaturgické lince – to znamená hodinová pokračování s minimem záběrů z předchozích dílů?
Ano, vidím to především jako televizní tvar – tedy cyklus, kde na sebe budou etapy chronologicky navazovat. Také etudy vidím jako sociologický materiál. Mě by totiž zajímalo vidět manželské etudy třeba z 30., 40. nebo 50. let minulého století. Ta doba nám evokuje hlavně historické události, ale přitom i tehdy žili lidé běžnými životními starostmi. Samozřejmě že do jejich životů tehdejší doba prosakovala, i když podstatně méně, než si teď myslíme. Takže mojí ambicí je dělat Manželské etudy pro další generace. Když někdo v budoucnu bude chtít vidět, jak se tady žilo, uvidí to v mých filmech na vzorku obyčejných lidí. Dnešní doba se v tom nějak zobrazuje. Samozřejmě méně, než by mohla, to si uvědomuji. Závisí to také na tom, jak moc sami aktéři dobu reflektují. Ale takový „design” doby, ten si myslím, že tam je.

Manželské etudy

Pracujete nějak programově na tom, abyste do etud dostala nějaké atributy doby, které budou srozumitelné i pro diváka za sto let?
Samozřejmě o tom hodně přemýšlím. Vzniklo to už trochu v prvním díle. Tehdejší dramaturgie si projekt představovala jako mluvící hlavy, které budou hovořit o manželství. Říkala jsem jim, že bychom měli natočit i další obrazy jejich životů okolo, například jak bydlí, jakou mají práci a tak podobně. Intuitivně jsem cítila, že by to tam mělo být.

Pozvala jste si někdy záměrně své hrdiny například na místo, kam by normálně nešli, abyste do záběru dostala něco z ducha doby?
Pozvala. A představte si, že ten materiál na Barrandově v laboratořích vykoupali (pozn. redakce: zničili při vyvolávání), a tak v tom filmu není. V roce 1983 jsme záměrně natáčeli se Strnadovými na Staroměstském náměstí. V Praze se zrovna konal mírový kongres a Staromák byl doslova oblepený plakáty s hesly „Mír = cíl nás všech“ a tak podobně. Dodnes mě mrzí, že to ve filmu není!   Celkově si myslím, že toho, co mi uteklo, je víc, než jsem stihla natočit.

„Mám časosběr definovaný tak, že se točí, ať se děje, co se děje, proto si nemohu vybírat, musím se s tím popasovat.“

Nepřipadala jste si někdy vedle svých hrdinů, jako například Marcely, nějak nepatřičně? Mám na mysli, že jste úspěšná… máte skvělou rodinu…
Nevybírala jsem si záměrně neúspěšné lidi. To, že Marcela nemá v životě štěstí, nebylo důvodem, proč jsme se s ní tehdy seznámili. Šlo o náhodné setkání na matrice. To, že Katka je neúspěšná, to také nebylo prvotním impulzem. Naopak, když jsme se poprvé setkaly, byla to krásná mladá holka vyléčená z drog. Nikdy jsem nešla za nějakým tématem, kde by se neúspěšnost prvotně zobrazovala. Mám časosběr definovaný tak, že se točí, ať se děje, co se děje, proto si nemohu vybírat, musím se s tím popasovat. Navíc jsem si sama nikdy nesnesitelně úspěšná nepřipadala. V mládí jsem byla outsider, takže takové pocity znám. Nikdy jsem nezářila, nic mi nešlo – hudba, sport – všechno špatně. Klukům jsem se nelíbila. Když jsem se zamilovala, tak vždycky nešťastně. Také nejsem ušetřená žádných lidských starostí, problémy se mi rozhodně nevyhýbají.

Někteří recenzenti označují vaše dokumenty jako voyeurské, nebo dokonce jako „sociální porno”. Nepřišlo vám někdy, že natáčení je už za hranou nějaké etiky, že by u některých situací už kamera neměla být?
To, že natočíme něco za hranou, neznamená, že to diváci uvidí. Nejvyhrocenější je v tomto ohledu Katka. Tady pro mě bylo zásadní, že ve filmu nesmí být nic, co by ji mohlo kriminalizovat. Katka při natáčení mnohokrát zmínila, že vyrábí drogy a že je prodává. Do filmu jsme to nedali. Řada lidí mě ale obvinila, že jí platím za natáčení a ona z toho žije, přitom žila z toho prodeje. Ve filmu o Katce byly i další situace hodně na hraně, třeba scéna, kdy je na půdě a zapaluje petrolejku a je úplně mimo. Tehdy jsem si říkala, že snad to, jak hrozně vypadá, může být odrazující od drog.

Manželské etudy

Všichni autoři časosběrných projektů říkají, že musí určitým způsobem žít životy svých hrdinů. Ve svých časosběrech sledujete osudy zhruba 30 lidí. Je možné žít s tolika lidmi v hlavě?
S každým z nich musím mít kontinuální kontakt, samozřejmě v různé míře. Například s Marcelou jsou období, kdy jsme v kontaktu denně. Volá a skoro vždycky jsou to špatné zprávy. To je hodně náročné. Ale jsem zřejmě konstruovaná tak, že to snáším, protože to dělám dobrovolně. Všechny projekty, i jejich mnohost, jsou moje aktivita. Nikdo mi to nezadává, je to moje rozhodnutí. Kdyby mě to deptalo, bránila bych se tomu a těšila se, až bude konec. Místo toho se ale těším na natáčení, až bude film hotový a někdo ho uvidí, a pak se těším na další pokračování. Zažívám při tom velkou škálu pocitů. Když za sebou měli premiéru Marcela, René a Katka, byla to taková černá série. Tehdy na ČSFD někdo napsal: „Jestli chcete, aby se vám stalo něco hroznýho, tak se nechte natočit od Heleny Třeštíkové.“ Mohlo to tak vypadat. Ty filmy takové byly. Přesto tím ale žiju! A někdy před spaním zavřu oči a hlavou se mi honí všechny ty příběhy. Ta tma je zvětší a na mě padá hrozná tíha, ale pak se probudím a jdu do toho znovu.

Manželé Jungovi v roce 2007 společně se svými aktéry konstatovali, že vše podstatné už bylo řečeno, a projekt o dětech z Golzowa po 46 letech ukončili. Přemýšlíte o konci Manželských etud?
Vždycky, když se mě protagonisté ptají, kdy to skončí, odpovídám: mou smrtí, ale možná ne. Možná v tom budou pokračovat moje děti. Samozřejmě tomu mohou zabránit i jiné věci. Na pokračování potřebuju peníze, teď jsme dokončili jeden projekt (Manželské etudy po 35 letech) a na pokračování finance nejsou. Druhá otázka je, jestli budu schopná mentálně a fyzicky. Bůhví! Rozhodně se nechystám končit, ale cítím, že to teď chce chvilku pauzu. Alespoň rok, ale samozřejmě kdyby se dělo něco zásadního v životě mých protagonistů, tak to určitě natočím. To jsem dělala i u projektů, které zafinancované nebyly. Například Reného jsem točila 12 let bez finančního krytí. Ta dokumentaristická připravenost, ta ve mně pořád je a končit se nechystám!





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

4.17DOK.REVUE
18. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková