Terorismus není evropskou novinkou

Komentář Kataríny Petrtýlové ke vztahu médií a terorismu

MFDF Ji.hlava letos do programu zařadil sekci dokumentů upozorňujících na fakt, že evropská média ve spojitosti s nedávnými událostmi často zapomínají na svoji vlastní minulost. Dle slov festivalového ředitele Marka Hovorky se hlavním impulzem pro tuto sekci staly lednové útoky v pařížské redakci týdeníku Charlie Hebdo. Na co konkrétně tedy ona média zapomínají a jak (ne)přiživují všudypřítomný strach a paniku nejen z teroristických útoků, ale hlavně z jejich nejobávanějšího původce – islámu, přibližuje ve svém komentáři Katarína Petrtýlová z Institutu sociologických studií Univerzity Karlovy.

Vztah médií a terorismu je velmi úzký. Obzvlášť trefně jej vystihuje známý výrok analytika Briana Jenkinse z výzkumné instituce RAND Corporation datovaný do 70. let minulého století: „Teroristé si nepřejí mnoho mrtvých, ale mnoho diváků.“ Teroristické organizace nemají zájem o otevřený vojenský konflikt, často i z kapacitních důvodů. Prostřednictvím násilí se teroristé snaží vytvořit tlak na mocenská centra a přinutit je k politickým ústupkům. Potřebují vyslat zprávu o své odhodlanosti – a k tomu jim slouží právě média. To, co každé jedné teroristické akci dává nějaký význam, je ohlas u široké veřejnosti. Ať už se jedná o šíření strachu nebo získávání sympatií, cíl je vždy stejný – dát o sobě vědět. Média se tak stávají nevyhnutelným nástrojem teroristů. I zpravodajství vytváří tlak na vlády, které už nemohou teroristy dále ignorovat a musí na jejich „hru“ přistoupit. Právě schopnost zaujmout diváka je pro teroristy klíčová. Čím více násilí jednotlivé akce provází a čím jsou častější, tím silnější ohlas zpravidla získají. Jejich zpráva musí být jasná, srozumitelná a musí mít co nejdelší efekt působnosti. V současné přeinformované době, kdy média 24 hodin denně produkují zprávy z domova i ze zahraničí, jedna tragédie lehce zastíní druhou. A tak se i teroristé musí snažit, chtějí-li diváky zaujmout.

Nejnovější studie Michaela Jettera zabývající se vlivem médií na terorismus1) ukazuje, že i když při dopravních nehodách, přírodních katastrofách anebo i jiných konvenčních ozbrojených konfliktech dochází k nepoměrně větším ztrátám na životech, strach z teroristického útoku zůstává jedním z nejintenzivnějších. Také se objevuje silný a dlouho přetrvávající traumatický zážitek i ze zprostředkovaného sledování násilného útoku. Teroristé jsou si sociálně-psychologického dopadu takovéto publicity vědomi a schválně se snaží výběr cílů svých akcí a jejich načasování nastavit tak, aby byly mediálně co nejzajímavější. Zároveň se snaží interval mezi jednotlivými útoky vyplnit hrozbami o použití násilí. I k tomu potřebují média.

Důležitou otázkou také je, nakolik se samotná média podílejí na šíření paniky, a tím i nepřímo na podpoře teroristických zájmů, právě dramatickou interpretací a nepřetržitým vysíláním traumatizujících záběrů. I když můžeme argumentovat, že média takto jednají neúmyslně, nepopíratelným faktem zůstávají čísla. Ta ukazují, že prostor, který média vyčleňují pro zprávy týkající se terorismu, je v porovnání s dalšími kategoriemi neúměrně velký.2) V tomto ohledu se může stále více volat po jisté informační cenzuře a zdrženlivosti nejen zahraničního zpravodajství. Jistá snaha tajit a redukovat informace související s terorismem před širokou veřejností ale může mít přesně opačný efekt: ještě větší strach, paranoidní představy a dezinformaci ze zdrojů, které by za jejich případnou nepravdivost nenesly žádnou zodpovědnost. Zdá se, že média a terorismus jsou si vzájemně předurčeny.

Náboženský terorismus

V poslední době je terorismus často spojovaný s islámem. Když se ale na tuto problematiku podíváme blíže, zjistíme, že jejich přímé propojení není na místě. Nepravdivý je i dojem široké veřejnosti, že terorismus přišel do Evropy až spolu s islámem. Fenomén terorismu je totiž starý stejně jako naše civilizace sama. Až později, se vznikem moderních států, se teroristické útoky staly častým nástrojem nespokojených skupin, které našly v teroru nejlepší způsob, jak svoje záměry prosazovat. V evropském kontextu mluvíme o přelomu 19. a 20. století, kdy anarchistické skupiny útočily na různé cíle od Itálie až po Rusko. V druhé polovině minulého století byly podobně aktivní etnoseparatistické organizace ETA (baskická separatistická teroristická organizace), IRA (Irská republikánská armáda) či ultralevicové skupiny Frakce Rudé armády (RAF) a Rudé brigády (italská levicová teroristická organizace), které páchaly zločiny v západní Evropě.

Islamistický terorismus, někdy označovaný jako džihádistický, se zrodil v 90. letech 20. století. Zkoumat, nakolik je džihádistické násilí skutečně islámské a naopak nakolik je islám mírumilovné náboženství, by vydalo na samostatné téma. Podstatné ale je, že islám, tak jako každé náboženství, má základ v jisté ideologii. A každá ideologie je zneužitelná.

Rio Chiquito (Jean-Pierre Sergent, 1965)

Na první pohled se tedy islamistický terorismus zásadně neodlišuje od ostatních teroristických skupin, s nimiž byla Evropa či jiný západní svět v nedávné minulosti konfrontována. Stejně tak bychom mohli tvrdit, že vzbuzuje stejné antipatie jako každé jiné násilnické chování. V případě islamistického terorismu však více než k odsouzení konkrétní teroristické organizace dochází k odsouzení islámu jako takového. Například aktivity Frakce Rudé armády v 70. až 90. letech nezpůsobily v západním Německu celospolečenské odsouzení socialistické (komunistické) ideologie a všech jejích přívrženců. S mnohými jejich myšlenkami se dokonce významná část veřejnosti (hlavně mládeže) ztotožňovala. Podobně ani násilnické aktivity separatistických teroristických organizací, jako jsou španělská ETA či irská IRA, nemají za následek odsouzení nacionalismu nebo separatismu jako takového. Proč tedy na základě teroristických aktivit dochází k odsouzení muslimského náboženství? Mohou za formování tohoto zkresleného obrazu „zlého islámu“ média a způsob, jakým o něm informují, nebo k tomu přispívá i specifická povaha islamistického terorismu?

Rozdíl je v tom, že jde o náboženský terorismus. Jeho přívrženci, v porovnání s jinými teroristy z etnoseparatistických organizací, mají vágně formulované cíle, nebo jim dokonce konkrétní cíl zcela chybí. Náboženským teroristům nezáleží na popularitě či přijetí veřejností a často nestojí ani o zájem z řad potenciálních sympatizantů. Považují se totiž za nástroj boží vůle.3) Neštítí se použít ve velkém letální násilí proti civilistům. Skutečnost, že islamističtí teroristé nemají jasné cíle a že útočí neselektivně, má za následek, že se jim dostává odsouzení ze strany většinových muslimů i přívrženců jiných náboženství.

Problém zvaný islamofobie

Fakt, že se teroristé hlásí k islámu, způsobuje, že si jej veřejnost často spojuje s příslušníky náboženské skupiny. Veřejnost v západních zemích lehko nabyde dojmu, že všichni stoupenci tohoto náboženství pro ni znamenají hrozbu. Právě v tomto kontextu je velmi důležité, jaké a jak interpretované informace se k veřejnosti dostávají. Pochopit složitost tohoto fenoménu totiž vyžaduje více než jen čtení titulků v denním tisku a sledování několikasekundových záběrů ve večerních zprávách.

Islamofobie čili strach společnosti z islámu se stává jedním z vážných problémů současné západní společnosti. V kombinaci s migračními vlnami a předpokládaným kulturním a náboženským promícháváním to může mít pro možnosti tolerantního spolužití dalekosáhlé následky. Takový strach vzniká i neustálým opakováním jistých mýtů o islámu. Jedním z nich je často užívané spojení, že islám je teroristické náboženství. Média, nejvíce ta mainstreamová, k této stereotypizaci přispívají nemalou měrou. Ať už záměrně, či nevědomky ve snaze oslovit co nejširší spektrum diváků zjednodušují, zaměňují a dramatizují pojmy, vyvolávají pocit strachu a v omezeném rozsahu i prostoru vysílají zprávy, které islamofobii přiživují.

Nebezpečí, které takové šíření strachu představuje, netkví pouze v samotné polarizaci společnosti a vzájemném nepochopení se jednotlivých etnonáboženských komunit, ale dává taktéž prostor pro další nenávist a agresi a nepřímo tak způsobuje rozmach radikálních skupin na obou stranách. Nakonec jsme v posledních týdnech v české společnosti, pro kterou extremistické projevy ve veřejném prostoru téměř neexistovaly, svědky velkého nárůstu nenávistných sloganů volajících po smrti uprchlíků. Paradoxem je, že míra nenávisti a xenofobie vůči muslimům je mnohem vyšší ve státech, kde jich žije procentuálně zanedbatelné množství a chybí tu jakákoliv bezprostřední zkušenost s muslimskou komunitou, a tak i reálný důvod pro takto negativní postoje.4) Je tak zřejmé, že společnost si svoje názory získává zejména na základě obrazu, který vytvářejí média.


Poznámky:

1) JETTER, Michael. Terrorism and the Media. IZA Discussion Paper [online]. 2014, (8497) [cit. 2015-10-17]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=2505359

2) SHOSHANI, Anat a SLONE, Michelle. The Drama of Media Coverage of Terrorism: Emotional and Attitudinal Impact on the Audience. Studies in Conflict & Terrorism [online]. 2008, 31(7): 627-640 [cit. 2015-10-17]. DOI: 10.1080/10576100802144064.

3) SOULEMIANOV, Emil. Terorismus. Pokus o porozumění. Slon, Praha, 2011

4) http://www.pewforum.org/2011/01/27/the-future-of-the-global-muslim-population/


Autorka vystudovala mezinárodní vztahy a mezinárodní vztahy a mezinárodní teritoriální studia. Nyní působí jako doktorandka na Institutu sociologických studí Karlovy univerzity v Praze. Soustředí se na problematiku asimilace, integrace a mezinárodní bezpečnosti.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá

starší články

4.15DOK.REVUE
19. 10. 2015


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film