Proč je „debut“ zvláštní kategorií

K debutu přehlídky debutů v Ji.hlavě

Já jsem lid (Je suis le peuple, Anna Roussillon)

První umělecké dílo, první veřejný čin ustavující svého tvůrce jako umělce či umělkyni. Debut. Zvláštní kategorie, která v sobě nese vnitřní tenzi – napětí mezi něčím, co se teprve formuje, co vzniká a je ještě neurčité, nedokonalé, a něčím, co je již tady, co klade nárok na svou vlastní autonomii a nese v sobě nějakým způsobem vše ostatní, co teprve přijde. Oba tyto aspekty charakterizují i způsob, jakým na debut nahlížejí kritici a diváci: ti jej na jednu stranu vnímají se shovívavostí, s ochotou odpustit některé nedostatky technického rázu a s připraveností omluvit to, zač by již zavedený tvůrce byl kritizován, horkou krví a mladistvým zápalem. Na stranu druhou však debut budí v kritické obci velká očekávání: je totiž možné, že představí něco, co tu dosud nebylo. Debut v sobě více než jakékoli jiné dílo z budoucího korpusu děl daného autora skrývá možnost díla geniálního.

Tyto dvě stránky, dva soubory očekávání si nakonec nejsou tak vzdálené či nestojí tak proti sobě, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokud jde o rys první: zakládá se na předpokladu, že první dílo vzniká za podmínek, které charakterizuje jisté neumětelství. Že jeho autor či autorka ještě plně neovládají výrazový jazyk a technické prostředky tvorby, že nejsou schopni svobodně volit mezi různými přístupy, protože vlastně tak nějak ovládají jenom jeden z nich. Zkrátka že médium tvorby je jim příliš cizí.

O platnosti takového předpokladu lze úspěšně pochybovat. Zaprvé – a filmy zařazené do soutěžní přehlídky dokumentárních debutů První světla, kterou Ji.hlava letos poprvé připravila, tomu nasvědčují – se zdá, že debuty, alespoň v oblasti dokumentární tvorby, jsou dnes, co se týče ovládnutí filmové řeči a technologie, na vysoké úrovni. Jmenujme téměř namátkou: film Honba za větrem (Persiguiendo al dragon) Juana Camila Olmose Ferise, který stál rovněž za kamerou, překvapí právě těsným, avšak zároveň neslídivým snímáním těla stárnoucího Gustava. Když Gustav tančí sambu, tančí kamera s ním. Statické záběry a pečlivé zarámování obrazů, které jsou naopak charakteristické pro britský snímek Ming z Harlemu: Jednadvacet pater ve vzduchu (Ming of Harlem: Twenty One Storeys in the Air) Phillipa Warnella, zase korespondují s režisérovým výtvarným vzděláním a zároveň umožňují šelmě tiše vstoupit do záběru.

Honba za vìtrem (Persiguiendo al dragon) Juan Camil Olmos Feris

Režiséři a režisérky, kteří v Ji.hlavě debutují, jsou v drtivé většině již etablovanými dokumentaristy, kteří jsou začátečníky „pouze“ na poli celovečerního dokumentu. Až na dva z nich (shodou okolností Čecha Jaroslava Kratochvíla a Slovenky Vladislavy Plančíkové) mají všichni již studium na převážně filmových školách za sebou a ve světě dokumentu se pohybují jako profesionálové, ať už jako režiséři krátkých filmů nebo střihači, kameramani či pedagogové. Je důležité poznamenat, že První světla nepředstavují samostatnou sekci. Zahrnují filmy, které byly na jihlavskou přehlídku vybrány dle jiných kritérií, tedy bez ohledu na skutečnost, že se jedná o debuty. Soutěží tak zároveň i v dalších sekcích – Opus Bonum, Mezi moři či Česká radost.

Druhý důvod, proč bychom měli pochybovat o omezeních vyplývajících z neumětelství, která domněle charakterizují tvorbu debutantů na poli jakéhokoli umění, je však z teoretického hlediska ještě zajímavější. Zdá se, že ono zcela profesionální ovládnutí filmového jazyka, ona plynulost řeči, již debutujícímu autorovi nejspíš neprávem upírám, může mít právě opačný dopad, než jaký jsem mu bez reflexe přičítala: může totiž, zdánlivě paradoxně, pole výrazových možností spíše uzavírat než otevírat. Onu domnělou všemohoucnost, kterou spojujeme s dokonalým ovládnutím určitého spektra výrazových prostředků, často provází sklon využívat jeden dobře zavedený, osvědčený postup, formuli. A výrazová dokonalost v sobě také může skrývat jakousi formální strnulost. Chyba se v tomto kontextu jeví jako něco, co vytrhuje diváka z letargie, co mu umožňuje uvědomit si dílo jako něco vytvořeného, živého, co obnovuje jeho vlastní snahu po interpretaci a uchopení celku (jak ostatně s velkou přesvědčivostí a argumentační hloubkou popsal Jan Mukařovský ve své studii „Záměrnost a nezáměrnost v umění“).

Jakékoli tření – odpor materiálu, první objevování dosud nepoznaných způsobů vyjádření – tak v sobě nese značný estetický potenciál, který autoři mohou různě využít. Příklady velice osobních výpovědí, které sázejí na intimitu výpovědi a jimž se daří – i za cenu občasné váhavosti obrazu, který slouží více jako doprovodná stopa toku řeči – podtrhnout opravdovost a autorství, jsou slovenský snímek ve výběru Felvidék – Horní země Vladislavy Plančíkové a tematicky podobně laděná Mizející hranice Ivy Radivojevic.

Skrýt, a tím zároveň posílit blízkost ke snímané situaci a intimitu výpovědi se podařilo Bartoszovi Staszewskimu v jeho snímku Tabletkáři (Tableciarze). Osobní rovina je potlačena více promyšlenou kompoziční stavbou a snahou o univerzální sociální apel. Ještě přesvědčivěji dosahuje této rovnováhy Anna Roussillon ve filmu Já jsem lid (Je suis le peuple). Režisérka vstupuje se svými „postavami“ do dialogu jako rovnocenná partnerka: klade otázky i odpovídá na otázky těch před kamerou. Stává se přirozenou součástí filmu, ale způsobem jemným, citlivým, nenovinářským.

Navoněná noční můra (Perfumed Nightmare, Kidlat Tahimik,1977) 

Jako zjevení působil svého času debut Kidlata Tahimika Navoněná noční můra (1977), který byl letos v Ji.hlavě rovněž uveden. Oslovil tehdy takové tvůrce, jako jsou Susan Sontagová či Werner Herzog a Francis Ford Coppola, a získal cenu FIPRESCI v Berlíně. Tahimikovi se podařilo natočit snímek, který byl hravý a avantgardní a zároveň velmi politický, kritický a otevřený – kombinace, jež byla velice vzácná a jež navíc přišla z neznámého kontinentu. Žádný ze snímků uvedených v Prvních světlech nemá v sobě syrovou svěžest Tahimikovy Navoněné noční můry. Možná právě proto, že se jedná spíše o debuty filmových profesionálů.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film