Takto bych tu realitu asi nevymyslela

Rozhovor s Erikou Hníkovou, režisérkou filmu Nesvatbov

Čím vás oslovilo téma svobodných lidí na vesnici na východě Slovenska?

Film vznikl podivnou náhodou – připravovala jsem dokumentární film o proměně svatebního rituálu a slovenský dokumentarista Peter Kerekes mi říkal, že ve Snině na východním Slovensku vede maminka jeho kamarádky svatební salon a že ta oblast je zajímavá, protože se tam všichni vdávají a žení ve dvaceti. Když je ti po pětadvacítce a jsi single, jsi stará dievka a starý mládenec. Jela jsem tam, ale nakonec byl svatební salon pro film nezajímavý a já jsem se jich zeptala – nemáte tady něco zajímavého kolem svateb? A oni, že jo, že tam mají takového akčního starostu ve vedlejší vesnici, který platí třicátníkům, když se narodí dítě. Jela jsem se tam podívat, on byl zrovna naštvaný na svou ves a měl jedno ze svých hlášení. Vyprávěl mi o svých „nezavrabčených“ a jak ho to trápí, že se tomu pořád věnuje, před třemi lety jim i uspořádal večírek, ale že oni na to kašlou, protože buď pijí, anebo chodí do kostela. Na první pohled silná figura, a tak jsem se intuitivně rozhodla, že tam natočím film. Nejdřív nikdo točit nechtěl, pouze starosta, trvalo to rok a půl, co jsem k nim jezdila. Nakonec se pár z nezavrabčených třicátníků rozhodlo, že teda točit bude.

Jak se proměnilo původní téma?

Od svateb k singles. Na začátku jsem v Zemplínských Hámrech chtěla dělat film, který by zkoumal, proč lidi zůstávají sami. Po roce a půl jsem ale došla k tomu, že mě to „proč“ přestalo zajímat, že to vlastně skutečně nikdy nerozkryji, a tak jsem chtěla udělat jemnější, intimnější film o dvou životních stylech: pasivní trávení života našich „nezavrabčených“, jejich životní pinožení se v tomto vymezeném prostoru, a starostův styl bytí, který si jako generál ve výslužbě myslí, že poroučet se dá všemu. Ale lásce se přeci poroučet nedá.

Za poslední léta pozorujeme trend, že mnoho východoevropských filmů vzniká o venkově – proč jsou pro vás nezadaní na venkově zajímavější než ti v městském prostředí, z kterého i pocházíte?

Původně jsem film začala připravovat o singles ve městě, udělali jsme obhlídky v seznamovacích agenturách, byla jsem na speed datingu, dokonce proběhl i casting. Ale pak jsem přišla na to, že dělat film o městských singles je pro mě dost nezajímavé, jak z obsahového, tak formálního hlediska. Souhrou náhod jsem se dostala do Zemplínských Hámrů, kde jsem našla nezadané hrdiny, kterým se to prostě stalo, samotu si nevybrali dobrovolně, a fantastického starostu, který s vymíráním obce bojuje specifickými prostředky. Vesnický prostor navíc přináší humorné situace. A také mě fascinovaly vztahy našich hrdinů s rodiči, protože jsou naprosto specifické. Kdo z nás v této době bydlí se svými rodiči v jednom domě?

Novou gramofonovou jehlu

Mohli bychom váš film charakterizovat jako dokumentární komedii?

Mám ráda humor a baví mě veselé situace, ale v případě Nesvatbova se mi zdá žinantní používat slovo komedie, když se jedná o opravdové lidi. Tomu se moje emoce příčí, doufám, že je můj film jemně a citlivě udělaný, kdyby to byl hraný film, tak bych asi dost přitvrdila amožná by to byla komedie k popukání.

V čem konkrétně by šel dál, kdyby to byl hraný film?

Pro mě je Nesvatbov teď taková črta, některé motivy se v něm jemně načrtávají. Pokud by to byl hraný film, bylo by možné je dotáhnout, vymyslet předem. Lidé někdy některé situace točit nechtějí – když mi to někdo řekne, nepřemlouvám ho, respektuji jeho rozhodnutí. Například Monice, to je hrdinka, která je silně věřící, pracuje vmasokombinátu, kde balí párky, jsem navrhla scénu, v níž jsem chtěla prohloubit její vztah k farářovi. Místní farář k nim občas chodí na návštěvy a společně jedí párky, které Monika přinese z továrny domů. Společné jídlo Moniky, její maminky a pana faráře by mohlo propojovat rituál, rodinu, prostě víru, která v Monice je. Ale ona mi řekla, že takovou scénu točit nechce, a tak se netočila.

Postavy jsou tak vlastně spolurežiséry filmu.

Samozřejmě. Někdy mě to začíná štvát, protože film není podle mých představ. Na druhou stranu je to taková krása – natáčení může přinést něco nečekaného, co by mě nikdy nenapadlo. V Nesvatbově jsou to starostova hlášení z amplionu – ta bych tak dobře do hraného filmu napsat neuměla. Asi bych nevěřila, že je možné, že někdo takto hlásí. A rovněž bych asi neuměla napsat projev paní Daně, kulturní reference obce, na seznamovacím večírku. Vlastně vůbec nevím, jestli bych celou tu realitu vymyslela, jestli bych neměla pocit, že je to příliš vyspekulované a nahrané.

Mohl by hraný film na půdorysu Nesvatbova říct něco jiného?

Ve fázi, kdy bych si řekla, udělejme z toho hraný film, myslím tím, že by naše hrdiny nahradili herci, jsem vlastně nikdy nebyla, a to z různých důvodů. Jednak si na to zatím netroufám, jednak mě ta realita vlastně dost bavila a jednak si myslím, že například Aňa Geislerová by Moniku Maxovou nezahrála. Na druhou stranu jsem narážela na určité limity – například by se daly vymyslet lepší scény a myslím, že by se daly prohloubit i charaktery. Něco jiného by asi hraný film neřekl, ale určitě by to mohl říct formálně líp, zkoncentrovaněji. Otázka je, jestli autentičtěji.

Olga Sommerová říká – to je jednoduché, já jim řeknu všechno na sebe a oni mi řeknou všechno na sebe. Ale ta moje půlka tam nezůstane... Jak si vy získáváte důvěru protagonistů?

Často jsem tam jezdila, na začátku mě vnímali jako podivnou blondýnu z Prahy. U chlapů, to je jasné, že na začátku pracuješ s mužsko-ženskými principy, to používá každý. S ženskými jsem přirozená, otevřená, jsou to svým způsobem přítelkyně, i když víš, že to děláš kvůli filmu, to si nebudeme zastírat. O mně samozřejmě vědí to, na co se zeptají, protože vzájemná důvěra přeci vzniká v rozhovoru. A pak taky začneš postupem času dělat spoustu dalších praktických věcí – například hámorská pošťačka, moje pravá ruka při obhlídkách, chtěla takovou olepenou tyčku, kterou píchneš do kytky a nalítají na ni mouchy. Kdysi ji přivezl někdo z Prahy. Objela jsem čtyřicet drogerií, než jsem ji našla, a teď jim tam vždy vozím deset balení, takže už to mají snad celé Hámre. Nebo Monice se rozbila jehla v gramofonu a náš zvukař ji sehnal novou. Takže je to na této lidské bázi. Začínám mít spíš problém, že když jsi s těmi lidmi dlouho, tak je máš rád a nejde ti pak primárně o to mít co nejlepší film, ale aby to třeba těm lidem neublížilo. Lidi, s nimiž točíš, nemají vůbec ponětí, co s tím můžeš udělat, proto je pro mě důležité, aby film autorizovali. A to mě zároveň začíná trošku omezovat.

Děkujeme, Česká republiko!

Nedávno jste ještě natáčela v Afghánistánu film pro Člověka v tísni.

Jedna z jejich misí pomáhá lidem v horských oblastech. Učí je chovat slepice, včely nebo jim třeba seženou kolovrátky, aby ženy rychleji tkaly. Jedná se o portrét tří lidí, jejich každodenního života. Bude to o obyčejných, základních věcech – jak paní hněte těsto na chleba stejným pohybem, jakým hněte kravská hovna, aby v zimě měla čím topit. Občas řeknou, kolik jim umřelo dětí a že si nepamatují jména těch svých jedenácti, co přežili. Bude to takový minidokument, který by snad měl posloužit i k tomu, že začneme Afghánistán vnímat jako zemi, kde žijí lidé jako my, nejen Tálibánci s kalašnikovem v ruce. Hotové to snad bude v listopadu. Natočila jsem tam pro ně i svoji první reklamu v životě, která snad pomůže několika Afgháncům. Každou zimu pořádá Člověk v tísni akci „Opravdový dárek“, v jejímž rámci můžeš někomu v Africe koupit k Vánocům třeba kozu. V afghánské vesnici jsme udělali něco jako „casting“ a jednoho Afghánce nechali chytat své slepice, které má díky lidem, co přispěli. Na konci jednu chytne... a zbytek je na webových stránkách.

foto: respekt.ihned.cz

Erika Hníková tři roky připravovala situační dokumentární film o starostovi středně velké slovenské vesnice, který se snaží dát dohromady svobodné třicátníky. Vesnice Zemplínské Hámre pomalu, ale jistě vymírá. Její starosta, bývalý generál, používá ke svému boji různé prostředky: nabízí nemalou finanční odměnu za každé nově narozené dítě, nabádá místním rozhlasem k plození dětí. Na „nezavrabčené“ třicátníky ale nic nezabírá. Síla zvyku je veliká. Nezbývá než přistoupit k novému plánu. Starosta se rozhodne uspořádat ve své vsi seznamovací večírek. Najdou si hrdinové filmu konečně partnery? Nesvatbov bude mít světovou premiéru na 14. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

 
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

3.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

další odkazy:

Nesvatbov - Erika Hníková
Zhlédněte film Nesvatbov na dafilms.cz