Takto bych tu realitu asi nevymyslela

Rozhovor s Erikou Hníkovou, režisérkou filmu Nesvatbov

Čím vás oslovilo téma svobodných lidí na vesnici na východě Slovenska?

Film vznikl podivnou náhodou – připravovala jsem dokumentární film o proměně svatebního rituálu a slovenský dokumentarista Peter Kerekes mi říkal, že ve Snině na východním Slovensku vede maminka jeho kamarádky svatební salon a že ta oblast je zajímavá, protože se tam všichni vdávají a žení ve dvaceti. Když je ti po pětadvacítce a jsi single, jsi stará dievka a starý mládenec. Jela jsem tam, ale nakonec byl svatební salon pro film nezajímavý a já jsem se jich zeptala – nemáte tady něco zajímavého kolem svateb? A oni, že jo, že tam mají takového akčního starostu ve vedlejší vesnici, který platí třicátníkům, když se narodí dítě. Jela jsem se tam podívat, on byl zrovna naštvaný na svou ves a měl jedno ze svých hlášení. Vyprávěl mi o svých „nezavrabčených“ a jak ho to trápí, že se tomu pořád věnuje, před třemi lety jim i uspořádal večírek, ale že oni na to kašlou, protože buď pijí, anebo chodí do kostela. Na první pohled silná figura, a tak jsem se intuitivně rozhodla, že tam natočím film. Nejdřív nikdo točit nechtěl, pouze starosta, trvalo to rok a půl, co jsem k nim jezdila. Nakonec se pár z nezavrabčených třicátníků rozhodlo, že teda točit bude.

Jak se proměnilo původní téma?

Od svateb k singles. Na začátku jsem v Zemplínských Hámrech chtěla dělat film, který by zkoumal, proč lidi zůstávají sami. Po roce a půl jsem ale došla k tomu, že mě to „proč“ přestalo zajímat, že to vlastně skutečně nikdy nerozkryji, a tak jsem chtěla udělat jemnější, intimnější film o dvou životních stylech: pasivní trávení života našich „nezavrabčených“, jejich životní pinožení se v tomto vymezeném prostoru, a starostův styl bytí, který si jako generál ve výslužbě myslí, že poroučet se dá všemu. Ale lásce se přeci poroučet nedá.

Za poslední léta pozorujeme trend, že mnoho východoevropských filmů vzniká o venkově – proč jsou pro vás nezadaní na venkově zajímavější než ti v městském prostředí, z kterého i pocházíte?

Původně jsem film začala připravovat o singles ve městě, udělali jsme obhlídky v seznamovacích agenturách, byla jsem na speed datingu, dokonce proběhl i casting. Ale pak jsem přišla na to, že dělat film o městských singles je pro mě dost nezajímavé, jak z obsahového, tak formálního hlediska. Souhrou náhod jsem se dostala do Zemplínských Hámrů, kde jsem našla nezadané hrdiny, kterým se to prostě stalo, samotu si nevybrali dobrovolně, a fantastického starostu, který s vymíráním obce bojuje specifickými prostředky. Vesnický prostor navíc přináší humorné situace. A také mě fascinovaly vztahy našich hrdinů s rodiči, protože jsou naprosto specifické. Kdo z nás v této době bydlí se svými rodiči v jednom domě?

Novou gramofonovou jehlu

Mohli bychom váš film charakterizovat jako dokumentární komedii?

Mám ráda humor a baví mě veselé situace, ale v případě Nesvatbova se mi zdá žinantní používat slovo komedie, když se jedná o opravdové lidi. Tomu se moje emoce příčí, doufám, že je můj film jemně a citlivě udělaný, kdyby to byl hraný film, tak bych asi dost přitvrdila amožná by to byla komedie k popukání.

V čem konkrétně by šel dál, kdyby to byl hraný film?

Pro mě je Nesvatbov teď taková črta, některé motivy se v něm jemně načrtávají. Pokud by to byl hraný film, bylo by možné je dotáhnout, vymyslet předem. Lidé někdy některé situace točit nechtějí – když mi to někdo řekne, nepřemlouvám ho, respektuji jeho rozhodnutí. Například Monice, to je hrdinka, která je silně věřící, pracuje vmasokombinátu, kde balí párky, jsem navrhla scénu, v níž jsem chtěla prohloubit její vztah k farářovi. Místní farář k nim občas chodí na návštěvy a společně jedí párky, které Monika přinese z továrny domů. Společné jídlo Moniky, její maminky a pana faráře by mohlo propojovat rituál, rodinu, prostě víru, která v Monice je. Ale ona mi řekla, že takovou scénu točit nechce, a tak se netočila.

Postavy jsou tak vlastně spolurežiséry filmu.

Samozřejmě. Někdy mě to začíná štvát, protože film není podle mých představ. Na druhou stranu je to taková krása – natáčení může přinést něco nečekaného, co by mě nikdy nenapadlo. V Nesvatbově jsou to starostova hlášení z amplionu – ta bych tak dobře do hraného filmu napsat neuměla. Asi bych nevěřila, že je možné, že někdo takto hlásí. A rovněž bych asi neuměla napsat projev paní Daně, kulturní reference obce, na seznamovacím večírku. Vlastně vůbec nevím, jestli bych celou tu realitu vymyslela, jestli bych neměla pocit, že je to příliš vyspekulované a nahrané.

Mohl by hraný film na půdorysu Nesvatbova říct něco jiného?

Ve fázi, kdy bych si řekla, udělejme z toho hraný film, myslím tím, že by naše hrdiny nahradili herci, jsem vlastně nikdy nebyla, a to z různých důvodů. Jednak si na to zatím netroufám, jednak mě ta realita vlastně dost bavila a jednak si myslím, že například Aňa Geislerová by Moniku Maxovou nezahrála. Na druhou stranu jsem narážela na určité limity – například by se daly vymyslet lepší scény a myslím, že by se daly prohloubit i charaktery. Něco jiného by asi hraný film neřekl, ale určitě by to mohl říct formálně líp, zkoncentrovaněji. Otázka je, jestli autentičtěji.

Olga Sommerová říká – to je jednoduché, já jim řeknu všechno na sebe a oni mi řeknou všechno na sebe. Ale ta moje půlka tam nezůstane... Jak si vy získáváte důvěru protagonistů?

Často jsem tam jezdila, na začátku mě vnímali jako podivnou blondýnu z Prahy. U chlapů, to je jasné, že na začátku pracuješ s mužsko-ženskými principy, to používá každý. S ženskými jsem přirozená, otevřená, jsou to svým způsobem přítelkyně, i když víš, že to děláš kvůli filmu, to si nebudeme zastírat. O mně samozřejmě vědí to, na co se zeptají, protože vzájemná důvěra přeci vzniká v rozhovoru. A pak taky začneš postupem času dělat spoustu dalších praktických věcí – například hámorská pošťačka, moje pravá ruka při obhlídkách, chtěla takovou olepenou tyčku, kterou píchneš do kytky a nalítají na ni mouchy. Kdysi ji přivezl někdo z Prahy. Objela jsem čtyřicet drogerií, než jsem ji našla, a teď jim tam vždy vozím deset balení, takže už to mají snad celé Hámre. Nebo Monice se rozbila jehla v gramofonu a náš zvukař ji sehnal novou. Takže je to na této lidské bázi. Začínám mít spíš problém, že když jsi s těmi lidmi dlouho, tak je máš rád a nejde ti pak primárně o to mít co nejlepší film, ale aby to třeba těm lidem neublížilo. Lidi, s nimiž točíš, nemají vůbec ponětí, co s tím můžeš udělat, proto je pro mě důležité, aby film autorizovali. A to mě zároveň začíná trošku omezovat.

Děkujeme, Česká republiko!

Nedávno jste ještě natáčela v Afghánistánu film pro Člověka v tísni.

Jedna z jejich misí pomáhá lidem v horských oblastech. Učí je chovat slepice, včely nebo jim třeba seženou kolovrátky, aby ženy rychleji tkaly. Jedná se o portrét tří lidí, jejich každodenního života. Bude to o obyčejných, základních věcech – jak paní hněte těsto na chleba stejným pohybem, jakým hněte kravská hovna, aby v zimě měla čím topit. Občas řeknou, kolik jim umřelo dětí a že si nepamatují jména těch svých jedenácti, co přežili. Bude to takový minidokument, který by snad měl posloužit i k tomu, že začneme Afghánistán vnímat jako zemi, kde žijí lidé jako my, nejen Tálibánci s kalašnikovem v ruce. Hotové to snad bude v listopadu. Natočila jsem tam pro ně i svoji první reklamu v životě, která snad pomůže několika Afgháncům. Každou zimu pořádá Člověk v tísni akci „Opravdový dárek“, v jejímž rámci můžeš někomu v Africe koupit k Vánocům třeba kozu. V afghánské vesnici jsme udělali něco jako „casting“ a jednoho Afghánce nechali chytat své slepice, které má díky lidem, co přispěli. Na konci jednu chytne... a zbytek je na webových stránkách.

foto: respekt.ihned.cz

Erika Hníková tři roky připravovala situační dokumentární film o starostovi středně velké slovenské vesnice, který se snaží dát dohromady svobodné třicátníky. Vesnice Zemplínské Hámre pomalu, ale jistě vymírá. Její starosta, bývalý generál, používá ke svému boji různé prostředky: nabízí nemalou finanční odměnu za každé nově narozené dítě, nabádá místním rozhlasem k plození dětí. Na „nezavrabčené“ třicátníky ale nic nezabírá. Síla zvyku je veliká. Nezbývá než přistoupit k novému plánu. Starosta se rozhodne uspořádat ve své vsi seznamovací večírek. Najdou si hrdinové filmu konečně partnery? Nesvatbov bude mít světovou premiéru na 14. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

 
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film

další odkazy:

Nesvatbov - Erika Hníková
Zhlédněte film Nesvatbov na dafilms.cz