Svět podle Daliborka

Vít Klusák vypráví o prvním setkání s neonacistou Daliborem, protagonistou jeho nového filmu, který soutěží na festivalu v Karlových Varech jako zástupce českých dokumentů.

Svět podle Daliborka

Při natáčení bylo nejtěžší udržet balanc mezi kritickým odstupem a empatií. Těžko říct, zda se to povedlo. Ačkoliv snad není potřeba zdůrazňovat, že se s nacistickou ideologií neztotožňuji, přesto jsem od začátku věděl, že nechci natočit aktivistický odsudek, dokumentární popravu nácka. Přišlo mi cennější zkusit pochopit, jak se z citlivého kluka z maloměsta stane neonacista. Proč to o sobě hrdě prohlašuje? A jak je možné, že mu to jeho blízcí s úsměvem schvalují? Nevěřím, že se lidé rodí nenávistní.

Dalibora jsem si totiž nejprve vymyslel a teprve až pak jsem ho našel. Při jednom rozhovoru jsem dostal otázku, zda si postavy svých filmů předem vymezím v polaritě kladná–záporná a tomu uzpůsobím natáčení, otázky, střih. Odpověděl jsem, že by mi to přišlo nepoctivé a že bych se při podobně a priori předpojatém způsobu kádrování postav nudil. Jako příklad – záměrně pro ilustraci extrémní – jsem uvedl, že kdybych náhodou někdy točil portrét například neonacisty, tak že bych byl daleko raději, kdyby ta postava byla ambivalentní, vícerozměrná, že by se mi třeba líbilo, kdyby to byl nácek, co skládá poezii, něžný fašoun… Rozhovor vyšel a pár let nato jsem na YouTube objevil Dalibora.

Narazil jsem tam na video, ve kterém předváděl svůj nový vystřelovací obušek, který mu právě přišel z e-shopu. Nejdřív mu nešel vystřelit, pak zase složit. Diváky s vážnou tváří upozornil, že protivníka není radno bít do hlavy, protože by ho mohli zabít. Působilo to jako dokonalá parodie, ale přitom znepokojivá. Po krátkém pátrání jsem se proklikal do dalšího YouTube kanálu a tam objevil stovky jeho starších videí. Propadnul jsem se do jeho světa: ve vyplandaném svetru tančil v jakési starobylé továrně kolem svých kolegů, v polonáckovské uniformě a s vánočním cukrovím v ruce předváděl ve svém pokojíku Hitlera, s kamerou otočenou na sebe bloumal po hřbitově nebo šel jen po ulici a opřel se hlavou o lampu a jednoduchým digitálním trikem ji pod tíhou své lebky ohnul. Ale také třeba zinscenoval svůj vlastní pohřeb, který končil záběrem do plamenů, z nichž se vylnul rudý titulek: „SHOŘ V PEKLE, DALIBORE, NENÁVIDÍM TĚ… TVŮJ BŮH.”

Napsal jsem Daliborovi, že točím dokumenty a že bych jej rád poznal. Nejprve mi odepsal, že to bych musel přijet za ním na Moravu, že zásadně nikam necestuje. Ubezpečil jsem ho, že za ním rád přijedu. Odpověděl, že se obává, že jsem policajt, a zablokoval si mě.

Vykopíroval jsem tedy z jednoho civilnějšího videa jeho tvář a s touhle fotkou jsme se s kolegyní reportérkou Hankou Čápovou z Respektu vydali do Prostějova. Dalibor v jedné internetové seznamce uváděl, že bydlí v Domamyslicích, ale to se později ukázalo jen jako zastírací manévr. Obcházeli jsme hospody, restaurace a bary a nejspíš jsme spolu s Hankou vypadali jak z nějaké nablblé televizní detektivky, protože se nás všude ptali, co ten pán z fotky provedl. Ale nikdo jej nepoznával, což jsem pochopil až později – Dalibor se před životem ukrývá v tak železném stereotypu, že do jiné hospody, než kterou má přes ulici, zabloudí jen výjimečně.

Svět podle Daliborka

Už jsme s Hankou začínali ztrácet naději, a tak jsem se v jedné hospodě postavil doprostřed a zvolal: „Jeho táta se prý jmenoval Adolf a byl to přeborník v řeckořímském zápase!” (Věděl jsem to z Daliborova videa, ve kterém vzdával hold svému otci, který už není živ, narodil se totiž v roce 1921…) U štamgastského stolu se otočil mohutný sedmdesátník a povídá: „Adolfa jsem znal, zápasili jsme spolu,” a navedl nás, ať hledáme na Újezdě, že tam bydlívali. Na Újezdě ale stopa končila, nikdo nevěděl nic. Už bychom se vydali zpět do Prahy, ale někdo nám poradil, ať se stavíme v hospodě U Marušky, že Maruška ví všechno. Přeskočím následující dvě hodiny, na jejichž konci se ukázalo, že Maruščina hospoda se nejmenuje U Marušky, ale U Tří lip, nebo tak nějak. Maruška Dalibora z fotky ale také nepoznala. Vzpomněla si však, že v jedné z bočních ulic bydlí pán, který v mládí zápasil. Věděla ovšem pouze, že se jmenuje Emil a přibližný směr té ulice. Další hodiny jsme strávili prohlížením zvonků a vybavuji si, že jsme potkali rozjuchané svatebčany, kteří se z aut hrnuli do rodinného domu. A právě kousek od svatby jsme objevili zvonek „Emil Z…” Otevřel nám další dobře stavěný stařík. „A proč se po tom synátorovi sháníte, vždyť je to fašoun,” vypadlo z něj. „No, právě,” odvětil jsem s úlevou. Pan Emil neznal adresu, ale poradil, že jsou to žluté paneláky a že nejspíš je to ten poslední. Vrátili jsme se do auta a po pár minutách stáli před žlutým domem. Jeden ze zvonků odpovídal našemu „pohřešovanému”. Zkušená Hana mi vynadala, když jsem bez jejího vědomí zazvonil. „Musíš se dostat do baráku, ode dveří bytu už tě vyhodí málokdo. Víš, co já jsem se v životě nakouřila, když jsem čekala, až někdo půjde, abych se dostala dovnitř?!” A měla pochopitelně pravdu, nikdo nám neotevřel. Dozvonili jsme se tedy alespoň na sousedku, která se podivila: „To je zvláštní, ty bejvaj touhle dobou vždycky doma.”

Šli jsme se najíst. Pamatuju si, že Hanka si dala smažák s hranolkama. Po hodině jsme stáli znovu před domem a mě nenapadlo nic lepšího než zařvat: „DALIBORE!” – A skutečně – Dalibor se objevil ve dveřích balkónu.

Dalibor: „Co chcete?”

Já: „Jmenuju se Klusák, tohle je kolegyně Čápová…”

Dalibor: „Vždyť jsem si vás zablokoval!”

Já: „No právě. Pojďte na chvíli dolu.”

Dalibor: „Tak jo.”

Dalibor nám později přiznal, že nás viděl hned poprvé přes záclonu, ale leknul se, že jsme policisté, tak začal promazávat počítač, ve kterém měl třeba Mein Kampf v PDF…

Já: „A proč jste podruhé zareagoval?”

Dalibor: „Protože policajt by na celou ulici nehulákal.”

Takhle to začalo a ostatní je ve filmu.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

.DOK.REVUE
03. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková