Stopy Jedličkovy krajiny

Dokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.

Z filmu Jan Jedlička: Stopy krajiny

» Film na webu Visions du Réel

---

S tvorbou Jana Jedličky jsem se setkal víceméně náhodou, když jsem byl požádán o natočení krátkého videorozhovoru pro internetové stránky zabývající se výtvarným uměním. Hned při prvním setkání s jeho dílem jsem byl zaujat jeho snahou dostat se pod povrch zobrazovaných věcí – a to nejen intelektuálně, odkrýváním historických vrstev a souvislostí, ale také fyzicky, drcením kamenů při výrobě barevných pigmentů. A právě tento princip dobývání, v doslovném i přeneseném významu, se stal hlavním vodítkem při natáčení.

Během příprav scénáře jsme se dozvěděli, že Galerie hlavního města Prahy chystá velkou retrospektivu Jedličkova díla. Dobrozdání od ředitelky galerie nám usnadnilo počáteční kroky při financování filmu. 

Jan Jedlička emigroval do Švýcarska krátce po Palachově pohřbu. V cizině brzy pochopil, že neztratil pouze svou zem, ale také svůj umělecký jazyk. Témata jeho obrazů se ukázala být nepřenosná, pevně zakotvená v realitě tehdejšího Československa. Deset následujících let pak hledal nové téma. Při jedné ze svých prázdninových cest po Itálii navštívil Jedlička oblast Maremma v Toskánsku. Tamní atypická, bažinatá krajina jej okamžitě oslovila a stala se jeho novým uměleckým domovem, kam se od té doby více než čtyřicet let pravidelně vrací.  Emigrace očistila Jedličkův umělecký rukopis a zbavila ho lokálních kulturních nánosů. Vrátil se k základům výtvarného umění – ke světlu a k barvě.

Z filmu Jan Jedlička: Stopy krajiny

Zpět k minimalismu

Věděl jsem, že chci vytvořit výtvarný film, proto jsem oslovil kameramana Míru Janka. V první chvíli jsem netušil, jak šťastná to byla volba. Vedle nesporných Mírových kameramanských kvalit zde sehrála velkou roli i jeho osobní zkušenost s emigrací a několikaletý pobyt v Itálii, kde jsme z velké části film natáčeli.

Díky podpoře Fondu kinematografie a později i toskánského regionálního fondu jsme mohli strávit mnoho času přímo s Janem Jedličkou v terénu. Všechny Jedličkovy techniky jsou charakteristické prací s přírodními materiály a značnou pracností. Ve filmu jsme tyto aspekty chtěli přiblížit pomocí dlouhých záběrů, velkých detailů a propracované ruchové stopy. 

Během natáčení se prvotní okruh témat a motivů pomalu rozrůstal a původní minimalistická linie se začala vytrácet. Natočili jsme několik rozhovorů s kunsthistoriky o Jedličkově díle, byli jsme sbírat pigmenty na Etně, létali dronem a hledali etruské památky… Nakonec většina těchto odboček padla ve střižně pod stůl a my jsme se vrátili opět k minimalistickému pojetí, které nejlépe koresponduje s Jedličkovou tvorbou. Zbylé záběry však plánujeme použít v rámci připravované výstavy.

Všechno má svůj čas

Trochu proti mé vůli přihlásila producentka Alice Tabery náš film do české sekce workshopu dok.incubator. Pro mě i střihače Pavla Kolaju to znamenalo úplně novou výzvu – začít stříhat průběžně během natáčení. Ale hlavně nejen stříhat, ale i narychlo sestřižené části filmu veřejně prezentovat. Zpětná vazba od lektorů a účastníků, které se nám dostávalo, nás však posouvala dopředu a konfrontovala nás s nosností námi vybudovaných témat a linek. A také nás přiměla k tomu, mnohem více zkoušet různé možnosti střihu, aby se ukázalo, která funguje nejlépe.

Z filmu Jan Jedlička: Stopy krajiny

Na začátku střihu nás vedla netrpělivost – skákali jsme z místa na místo, střídali jsme různé techniky a vznikal pro diváka nečitelný chaos. Teprve časem jsme pochopili, že se při střihu musíme naladit na Jedličkovo tempo, na jeho rytmus a respektovat geografické zakotvení. Tak jako Jedlička pomalu hledá nové podněty, tak i my jsme potřebovali dostatek času ve střižně pro dokončení našeho filmu. Česká televize jako koproducent filmu nám naštěstí vyšla vstříc a umožnila nám prodloužení termínu dokončení filmu o několik měsíců. Díky tomu jsme se ke střihu s odstupem času mohli ještě vrátit a doladit jej do současné podoby. 

Pandemie a online premiéra 

Zvuková postprodukce už probíhala ve znamení současné pandemie. Vládní nařízení omezilo veškeré možnosti vnějšího rozptylování se a umožnilo nám se soustředit na zvukovou stopu hlouběji, než bývá u dokumentů obvyklé. Vladimír Chrastil pečlivě vytvářel ruchovou stopu italské krajiny pomocí autentických toskánských atmosfér a ruchů, které nám nahrál italský zvukař.

Našemu snažení nechybí ani dobrý konec – o film projevil zájem prestižní festival dokumentárních filmů Visions du Réel. A tak nás čeká 17. dubna světová premiéra filmu – bohužel ve „variantě covid-19“, – tedy pouze online na stránkách festivalu. Na našem území film bohužel nebude dostupný vzhledem k závazkům, které zde máme. Nám nezbývá než doufat, že alespoň česká premiéra, plánovaná na podzim tohoto roku, proběhne již v kině, na velkém plátně a za přítomnosti více než dvou diváků.
 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková

starší články

.DOK.REVUE
17. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue