Sport

Český žurnál aneb ohlasy fanoušků CSFD.cz nad pětidílným cyklem zabývajícím se důležitými událostmi uplynulého roku

Spřízněni přímou volbou

Režie Vít Klusák, Filip Remunda, ČR 2013

Nevím, jestli mi bylo trapněji při PR strategiích Dana Hůlky nebo při sestřihu knížecí propagandy. Dvě tváře prázdnoty a naprosté impotence. Klusák s Remundou se někdy ptají zbytečně (opakování ruských vlivů), jindy se můžou ptát, jak chtějí, a výsledek se nedostaví. Jediná úleva tak je, že se aspoň v některých chvílích někdo ptá, i když není naděje na odpověď. Od toho tady dokumentaristé jsou. Na rozdíl od prezidenta rozdělovat mají. Za tu urputnou snahu proklouznout za neprůstřelnou fasádu bizarní propagace si tahle část žurnálu uznání zaslouží, byť krom několika hlasů lidu vlastně jen z jiné perspektivy ukazuje to, co známe. Ale právě ta snaha pokládat nepříjemné otázky (oběma kandidátům, byť plackového konstruktu Schwarzenberga se skoro není na co ptát) mě jediná vytrhovala z neustálého pocitu trapnosti.

Život a smrt v Tanvaldu

Režie Vít Klusák, Filip Remunda, ČR 2013

Zdejší „odpady“ krásně ilustrují, že by tu bylo zapotřebí ještě sta takových Klusáků a Remundů, aby se aspoň trochu něco z toho našeho maloměšťáckého marasmu změnilo. Mé výtky ale míří spíše k celkovému pojetí. Kde jsou ty Nošovice nebo Český mír, kdy oba režiséři umně demaskovali naši mediální krajinu a dokázali otřást s jakýmkoliv mediálním obrazem. V Tanvaldu naopak využívají reportáž a záběry České televize jako jeden ze základních kamenů svého vyprávění – neboli je to samotné televizní zpravodajství, které nám předžvýkává fakta. To by bylo tak těžké vytáhnout něco navíc přímo z reportéra Samka? Celé by to dostalo mnohem širší rozměr. Navíc celé to pojetí dokumentu jako detektivky mi přijde jako nešťastné. Všechny televizní štáby přijaly roli soudců a pátraly po vinících střelby, jen aby svým věrným divákům mohli předžvýkat „jak to teda celé bylo“ a aby se mohl spokojený divák uvelebit do svého křesla s pocitem, že pravda zvítězila. Pravda nezvítězila a těžko se jí dobereme, od toho bychom tu měli mít fungující justici. Kdyby se autorská dvojice zaměřila hlavně na samotný rasismus a jeho kořeny, měl by pak dokument mnohem větší přesah. Takhle se debata stáčí jen na to, zda to byla vražda anebo ne. Bojím se tak toho nejhoršího, že autorská dvojice ztrácí pod vedením České televize své ostré hrany a že se z nich stávají investigativní reportéři na nedělní večer, ale i tak je to vlastně TOP českého „televizního“ dokumentu. PS: A je mi šumák, jak moc je to subjektivní, takhle nějak má autorský dokument vypadat. Uvědomte si, že je to jejich svědectví, na což během celého dokumentu záměrně upozorňují. Tak jakápak manipulace?!

Rozezlení

Režie Martin Dušek, ČR 2013

Přijde mi to jako pokus o napodobení stylu Klusáka a Remundy, tzn. vyprovokovat situaci, která způsobí, že se před kamerou stane něco pravdivého. Bohužel v tomhle dokumentu se pravda vyjevuje hlavně o jeho autorovi. Ten místo zachytávání podstatných autentických okamžiků raději inscenuje „dokumentární“ scény (nejen tu u pomníku), které si předem vymyslel, ve vypjatých chvílích mu chybí vhodná slova a celkově to působí, jako by se mu to na place trochu sypalo pod rukama. Chybí tomu jiskra a lehkost. Na druhou stranu musím smeknout, jak krásně se podařilo zachytit rozpačitou situaci, ve které sám Martin Dušek mluví o Janě Bobošíkové a ukáže se, že ona stojí přímo za ním. True story bro. Ovšem tohle jsou přesně ty chvíle, kdy se ukazuje, že ono „rozezlení“ možná nepanuje ani tak mezi místními, jako spíš mezi nepochopeným štábem a nervózními jednotlivci. Trochu divně působí i to, že nesympatické lidi (člověk z ministerstva nebo odkud nebo autoři Rozeznění), Dušek pojímá tak, jako by stál na jejich straně, jako kdyby zrovna oni byli jeho oblíbenci, což není zrovna dvakrát sympatické. Přesto všechno má ale tenhle film smysl, protože ukazuje, jak tradičně/postmoderně lze chápat pietu a v čem přesně jdou tyto dva přístupy proti sobě.

Pančovaná republika

Režie Lukáš Kokeš, ČR 2013

Formálně opět na výbornou, evropská sociální škola snímání postav v prostředí tomu dodává skličující klaustrofobičnost. Jinak ale hodně nedotažená věc, soubor fragmentů a nezodpovězených otázek, ve kterých se střídá frustrace, konspirace, rozpačitost a hodně podnětné momenty – ty se týkají především obecně kultury chlastání v ČR. Lukáš Kokeš se vydal tolika směry, že výsledný dojem nemůže být jiný než polovičatý. Tohle zásadní téma stát versus jednotlivec / volný trh versus regulace chtělo trochu víc než planě řečnícího Kellera a Bělohradského, kterému uprostřed myšlenky vypadne Skype.

Svobodu pro Smetanu

Režie Vít Klusák, Filip Remunda, ČR 2013

Třetí dokument této dvojce v rámci Českého žurnálu je ze všech nejvýmluvnější a nejpřínosnější. Předně je potřeba říci, že dokument primárně není o osobě Romana Smetany. Je o společnosti a politické situaci, ve které se udál čin, který Roman Smetana učinil. Autorská autentičnost Klusáka a Remundy je zde předvedena v nejčistší formě. Ať už jde o použitou hudbu, která efektně podtrhuje to, co divák vidí, anebo způsob, jak autoři do dokumentu zasahují a snaží se o přímé a věcné otázky. Další rovinou je, že zde má divák, s nevěřícně otevřenými ústy, možnost číst mezi řádky, při „patnáctiminutovce“ Ivana Langera, při zjevně zaskočeném Petru Nečasovi, který je konfrontován samotným Romanem Smetanou, což hodnotím jako stěžejní pasáž dokumentu, anebo když Pavel Blažek vlastně přizná, že o situaci v zemi více vypovídá kauza Romana Smetany, než výsledky voleb. Jaká to nechtěná sebekritika. Dokument bohužel odhaluje i druhou stranu věci, tedy to, že ačkoli je čin veřejně oslavován a podporován, tak nevyvolá hlubší občanskou reakci. Ostatně to je v dokumentu zobrazeno na více místech a nejvýmluvněji asi pánem před služebnou PČR, kdy plamenně prohlašuje, že teď hned jde pomalovat plakát. Nakonec nikam nejde (Dodatek: na besedě s tvůrci zaznělo, že prý šlo o nastrčeného provokatéra, popř. o tajného policistu, což by nebylo vůbec překvapivé). Zajímavě je také zachycena práce novinářů a to, jak se s jasnou hlavou a nadhledem Roman Smetana vyjadřuje do mikrofonů, a je na něm jasně vidět, že to, co dělá, myslí vážně, a že není jen nějaká figurka pro senzaci. To ostatně dokládá i „dojemná“ scéna, kdy se reportérka opakovaně snaží Smetanu přemluvit k živému vstupu na TV Nova. Při tomto se prostě nemůžete nesmát. Kvalitní zpracování dokumentu podtrhuje směsice dialogů a nekomentovaných záběrů, které dotváří tristně komediální náladu celého snímku.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková

starší články

2.13DOK.REVUE
17. 06. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue