Sport

Šestice premiérových snímků z programu Jednoho světa 2013 pohledem jejich tvůrců

Široké spektrum politických i společenských témat, například cenzuru a roli sociálních médií v Číně, vraždění komunistů v Indonésii, testování léků na lidech nebo český vekslácký kapitalismus, zabírá šestice snímků, které v české premiéře uvede festival Jeden svět. Co při natáčení zažili jejich tvůrci a jak o otázkách, které svými filmy kladou, přemýšlejí?      

Způsob zabíjení

Strůjci vražd s námi velmi ochotně spolupracovali a při natáčení se svými zločiny proti lidskosti dokonce vychloubali, vůbec se nezdráhali. Všechny dveře jsme měli otevřené. Členové místní policie nás doprovázeli na místa masových vražd, vrahy zdravili a žoviálně s nimi vtipkovali, podle toho, jak dobře se s nimi znali. Vojenští důstojníci dokonce poroučeli vojákům, aby drželi stranou zvědavé přihlížející, kteří rušili náš zvukový záznam. Tato bizarní situace byla druhým východiskem pro natáčení snímku Způsob zabíjení. Soustředil jsem se na otázku, co znamená žít v režimu a nechat se ovládat systémem, který čerpá svou moc z masových vražd a ještě se jimi veřejně vychloubá, aby zastrašil a umlčel ty, kteří přežili. Jde očividně o další případ naprostého selhání kolektivní imaginace.

(Joshua Oppenheimer, www.theactofkilling.com)

Mimo příbalový leták

Nejšílenější pro mě v průběhu natáčení bylo, když jsem dobrovolně poskytl svou paži jedné z postav filmu – Andymu (tehdy mladému medikovi v Abu Ghrajb, který teď trpí vážnou posttraumatickou stresovou poruchou), aby nám předvedl, jak při ošetřování mučil vězně obrovskými jehlami. Po celou dobu natáčení mi běželo hlavou, jak je bizarní, že Andy něco takového provádí pro účely filmu, a také to, že podobnou věc, ze které se nakonec stala téměř duševní porucha, dělal už mnohokrát a opakovaně pro údajné blaho své země a ve jménu svobody. Nenapadá mě žádné jiné povolání, které by vás uvádělo do stejně podivných situací jako dokumentaristika.

(Donal Mosher, www.tribecafilm.com)

High Tech Low Life

V Číně a v řadě dalších zemí včetně USA je cenzura realitou. Její míra se v jednotlivých zemích liší, s jistotou je však možné říct, že žádné vládě či mocné korporaci se nezamlouvá přílišná otevřenost. V případě Číny se může ve státem monitorovaných zprávách objevit pár „špatných“ zpráv, nikdy však nesmí zaznít kritika ústřední vlády nebo Komunistické strany Číny. Všechny informace, které by mohly ohrozit sociální stabilitu, jsou navíc účinně cenzurovány, aby nepronikly do tisku, vysílání či jiných oficiálních informačních kanálů. Na působení sociálních médií v Číně je pozoruhodné to, že pomohla předefinovat mediální krajinu a sociální povědomí, v důsledku čehož se odstupňovaný hierarchický model změnil na model vystavěný okolo jednotlivých sítí, kde se vysokou rychlostí a s velkou publicitou šíří určité typy kritických informací. V řadě případů došlo díky obrovské vlně veřejného nesouhlasu na internetu k odhalení korupce místních státních úředníků a k jejich propuštění. Protesty v sociálních médiích reagující na události, jako byla havárie vysokorychlostního vlaku Wuzhou a tisíce jiných případů naznačují, že veřejné mínění nelze vždy zcela ovládat.

(Stephen Maing, www.asiancinevision.org)

Polibek od Putina

Pocházím z Dánska, kde nám demokracii vtloukali do hlavy už od školy. Ale lidem, jako je Máša, se ohledně demokracie nikdy nedostalo žádné osvěty. Udělala třeba politickou akci s hnutím Naši a pak ji jako novinářka tutlala. Takže neviděla rozpor mezi rolí politické aktivistky a novinářky. Nedocházelo jí, že to není správné. Ale když pak potkala Olega a liberální novináře, začalo jí docházet, co vlastně dělá.

(Lise Birk Pedersen, www.indiewire.com)

Stroj, který cokoli vymaže

Filmy jsem chtěla točit už jako dítě. To rozhodnutí přišlo velmi brzo. Dokonce jsem se s kamarádkou vsadila o 100 žvýkaček, že se ze mě jednoho dne stane filmová režisérka. A ty žvýkačky, o které jsem se vsadila, byly tehdy velice drahé, takže jsem riskovala opravdu hodně! Ale vyhrála jsem. Ty žvýkačky se ale bohužel už nevyrábějí. Jako dítě jsem se dívala na klasické filmy, dokonce i uprostřed noci, když jsem to měla zakázáno, potmě v pokoji a s vypnutým zvukem. Tenhle film vznikl jako v transu na jeden zápřah v týmu zapálených filmařů. Všichni jsme balancovali mezi snem a dokonalým soustředěním. Nejtěžší bylo, že jsme na jednotlivé protagonisty měli maximálně dva až tři dny. Vždycky jsem se úplně ponořila do jejich nejosobnějších problémů a pak jsme si zase museli jít každý svou cestou. Vytvořila jsem si s nimi velmi blízký vztah a musela jsem najít způsob, jak pravdivě vyprávět jejich příběh a zároveň brát ohled na to, že promítání filmu po celém světě může mít velký dopad na jejich život. Při stříhání materiálu jsem tedy musela být velmi opatrná.

(Tinatin Gurchiani, www.indiewire.com)

Šmejdi

I když jsem tam už byla tolikrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. Byla jsem s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu najednou na stůl předhodil obálku, ale senior ji odmítl se slovy „Ale já nic nechci“. V tu chvíli předváděč začal svou klasickou dehonestaci: „Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, půjdete domů pěšky.“ Tak se senior Jaroušek rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. Prodejce byl spokojený, že to zabralo, a tak si dědečka vzal ještě na chodbu a já slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu a já měla strach, že ho začne nutit k podpisu nějaké šílené věci. Vletěla jsem tam a říkám: „Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky.“ A prodejce odvětil: „V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není.“ Pak mě začal oslovovat vole: „Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole.“ Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout, vytáhl si mě na chodbu a tam to začalo. Oni přesně vědí, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoli. Já jsem si třeba vyslechla, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. „Co si, vole, holčičko, vole, o sobě myslíš, seš nějaká hvězda, nebo co jsi sem přijela předvádět?“ Takhle do mě šil pět deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc.

(Silvie Dymáková, www.lidovky.cz)





výpis dalších článků rubriky:  Sport

6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film

další odkazy:

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět (4.-13. 3. 2013)