Spánek a bdění


I kvůli výuce se cyklicky vracím k jedné z raných otázek po nejzazší (potenciální) funkci filmu, na kterou Jean Epstein ve 20. letech odpověděl: jasnozřivost. Tento druh vidění nesouvisí s optikou, ale s viděním v celku, souběžným viděním zjevného i skrytého, viděním své pozice vůči nahlíženému, viděním spojujícím minulost s budoucností, sen se skutečností, individuální se společenským. Jasnozřivost v sobě nese i schopnost rozlišit jedno od druhého.

Již několik týdnů čtu po malých kusech strhující Bělohradského knihu Společnost nevolnosti. Hned v úvodu rozpracovává Herakleitův zlomek, v němž se praví: “Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.” A Václav Bělohradský dodává: „Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa společného do čistého a poslušného světa vlastního.“

Jako každá metafora, ani tato nevypovídá vše o společnosti spektáklu, ve které žijeme. Ale je zřejmé, že architekturou světů, o kterých Bělohradský mluví, jsou také média, audiovizuální zejména. A tedy i film. Čím kontrolovanější a čistší, tím přijatelnější a tím více odpovídající společenské objednávce – tedy stále méně občanské, ale stále více zákaznické a klientské. Otázku růstu masové produkce seriálů, reklam a produkce s konjunkturálními a konfekčními rysy v každém žánru nelze smést ze stolu prostou úvahou o kultuře volného času, natož starým schématem potřeby masového vytržení ze světa drásavé fyzické práce (tu jsme už skoro kompletně vyexportovali do třetího světa). Je to dobře zmapovaná objednávka mozků, které touží zapomenout na svoji tělesnost, jež je nevyhnutelně situována do „společného světa“. Mozků tříděných po cílových skupinách, přičemž pro každou z nich se hledá to správné anestetikum. Možná každý z nás chce alespoň občas zapomenout. Posouvá se i hranice toho, jak často a na jak dlouho?

Bělohradského aktualizované metafory mimochodem nabízí i novou možnost zahlédnout jakoby už ztracenou, staronovou čáru mezi ne-uměním a uměním. Bude už vždycky jen tenká a pomocná, ale přesto může být vodítkem k rozlišení mezi spánkem a bděním. Je snad zbytečné dodávat, že dispozice dokumentu neztratit ze zřetele hledisko „společného světa“ je silnější a snad i závaznější než u jiných filmových druhů. Bez ohledu na to, jestli jde o téma krajně osobní, nebo vysloveně společenské.




4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film