Slepý Gulliver

Martin Ryšavý o svém připravovaném filmu, jenž zachycuje jeho osobní zkušenost cestovatele se slábnoucím zrakem

Slepý Gulliver

Film o rozostřeném vidění světa, korekcích zraku a bídě cestovatelské existence.

Obraz vědomí novodobého cestovatele bloudícího ve vzpomínkách a stopách smyslových vjemů z výprav do vzdálených končin a marně se pokoušejícího nalézt způsob, jak je spojit a uspořádat.

Film Slepý Gulliver je poskládaný z dokumentárního materiálu natočeného v letech 2013–2015 v Rusku, na Ukrajině a v oční optice v Praze na Lužinách. Ústřední postavou je filmař a cestovatel, který si v optice nechává vyšetřit a zkorigovat zrak, aby mohl svou profesi člověka putujícího s kamerou po vzdálených cizích krajích vykonávat i nadále. Průběh vyšetření a rozprava s optikem o poruchách vidění, slábnutí zraku a obecných zákonitostech lidského vnímání smyslových jevů slouží jako rámcová situace filmového vyprávění a je přerušována kratšími i delšími vstupy do prostředí, ve kterých se vyšetřovaný subjekt obvykle na svých výpravách pohybuje, což je v tomto konkrétním případě právě Rusko a Ukrajina, postsovětské teritorium s mnoha obtížně pochopitelnými a v podstatě v rámci jednoho obrazu nesjednotitelnými kulturními a politickými fenomény, nemluvě o možnosti včlenit do něj i věci zcela privátní. Občanská válka na východní Ukrajině, starosti dispečera moskevských komunálních služeb, přípravy státních oslav 70. výročí konce Velké vlastenecké války v regionálním sibiřském centru, návštěva zaměstnanců muzea v bývalém stalinském táboře, sjezd krojovaných severských pastevců sobů, kyjevští obránci náměstí Nezávislosti, neošamanská ideologie vedle ruského imperiálního nacionalismu, večírek abiturientů novosibirského institutu, vlak na Transsibiřské magistrále, transport stáda jakutských koní i čukotská pohádka se ve vzájemném propojování a prolínání stávají čímsi na způsob noční můry či těžké halucinace, skrz kterou prosvítá obraz současné rusko-ukrajinské civilizace a zjevuje se holá nemožnost jakéhokoli sjednocujícího gesta nebo pevného bodu, ze kterého by se tato cestovatelská zkušenost dala nějak uspořádat.

Slepý Gulliver

Všechny tyto vstupy je vzhledem k rámcové situaci v optice možné chápat jako flashbacky, flashforwardy, vzpomínky, představy, sny a úvahy vyšetřovaného subjektu, k jejichž dešifrování a osvětlení permanentně probíhající rozprava s optikem nabízí určitý metaforický (záměrně naivně nebo ironicky používaný) klíč, a navíc i jakousi iluzorní útěchu: jako by vše, co slepý (vlastně jen silně krátkozraký, ale selektivně – a třeba i záměrně – opravdu slepý k mnoha jevům světa a osobním problémům) Gulliver na svých cestách spatřil a snad ještě spatří, bylo možno vnímat jen jako testovací optotypy, jako by vše bylo možné rozložit na elektromagnetické vlnění a tím nějak zmírnit tíhu osobních obsesí, globálních celospolečenských traumat a marné snahy spatřit za tím vším jeden smysl a jeden svět. Kontrapunktem k tomuto „racionálnímu“ komentáři jsou paralelně nabízené mystické výklady, které putujícímu českému filmaři poskytují ruští „čarodějové“: kartář, interpretující během cesty vlakem tarotová arkana, vědma, prohlašující arktickou oblast Ruska za mozek planety, a kybernetický neošaman, pokoušející se zachytit Svatého Ducha do matematických tabulek. V rámci těchto výkladů je vše viděné a slyšené vtahováno do významového pole opírajícího se o takové kategorie, jako jsou archetyp, věštba, osobní síla a magická operace. Obě tyto linie rozprav autorského subjektu se pak proplétají konkrétním materiálem, natočeným v omezeném, ale nikterak logicky ohraničeném časovém výseku, materiálem, který je jen minimálně propojen vlastní vnitřní logikou, o jednoznačném sjednocujícím tématu ani nemluvě. Jediným, co ho spojuje (jde ovšem o způsob blízký spojování sběrných surovin pod tlakem lisu), je strhující moment samotného putování, tedy konkrétního pohybu kamery na nejrůznějších dopravních prostředcích (letadlo, vrtulník, vlak, sobí spřežení, loď, auto, motorové saně) naznačujících Gulliverův fyzický pohyb v daném teritoriu. Ve zvukové složce to znamená privilegované postavení hluku různých motorů jakožto základního zdroje zvukové dynamiky.

Slepý Gulliver

Optikem zkorigovaný Gulliver je na konci filmu připraven ve své cestě pokračovat, aniž by se faktem zakoupení nových brýlí či kontaktních čoček jeho životní situace nějak významně změnila.  Film Slepý Gulliver nabízí totiž obraz putování, které je ze své podstaty nekonečné a neukončitelné, pokud ho neukončí smrt. Stejné zjištění platí i o hledání možných významů, které se jeho hrdinovi – a tomu, kdo z jeho záznamů sestavuje filmové dílo – nabízejí, nebo naopak skrývají. Jde tedy o film s bytostně otevřenou strukturou, který by teoreticky mohl být natáčen a sestavován donekonečna, o film, který se v tomto ohledu snaží napodobit základní lidskou existenciální pozici. Jde o film velmi neúplný, velmi osobní, vztažený k problematickým a možná i málo věrohodným referenčním rámcům, ale přesto snad po svém způsobu vypovídající o podstatných věcech světa.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská
dok.revueAlchymická pecNa Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu. Adam Oľha, Jan Daňhel
6.19Road movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo Bystřičan
dok.revueMoje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.Martin Chlup, Petr Kačírek
5.19Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin Páv
dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
4.19FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.19Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir

starší články

1.16DOK.REVUE
21. 03. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film