Slepice, planetka a Vladimír Mišík

Jitka Němcová o svém novém filmu Nechte zpívat Mišíka!

foto: Česká televize

Bylo mi jasné, že jestli bych chtěla po Zuzaně Michnové udělat o někom film, tak by to byl Vladimír Mišík. Je to můj druhý dokument, předtím jsem točila jen hrané filmy. Pro mne bylo vždycky nejdůležitější vyprávět příběh! Stejným způsobem pracuji i s dokumentem. Nechte zpívat Mišíka napíná diváky díky dramatické lince hledání jeho rodiny. V březnu 2016 jsem napsala scénář, který jsem předala producentovi Viktoru Schwarczovi ze Cineartu, scénář jsme podali na Státní fond kinematografie a koprodukční Českou televizi. Na fondu byl trochu problém s „planetkou“ a se „slepicí“… Scénář je mnohovrstevný, na základě českého vědeckého nálezu malé planetky ve vesmíru, mezinárodně uznané a pojmenované po Vladimíru Mišíkovi, jsem si řekla, že si ji prostě v ateliéru postavím. Mišík nebude muset lítat po ulici, ale bude sedět v klidu na své planetce, po pravé ruce bude mít velkou lednici plnou alkoholických nápojů. Na planetce navíc vládne stav beztíže, k čemuž mě inspirovaly létající postavy i zvířata na obrazech Marka Chagalla. A protože nikdo nemůže vědět, jaké to vůbec na takové planetce je, bude tam mít svoji kamarádku, slepici Evičku, jíž bude vyprávět celý svůj život. Slepice, protože Mišík má skvělé elpíčko Kuře v hodinkách – a mezitím kuře vyrostlo…

Ještě před natáčením jsem měla obavy o kytaristu z Blue Effectu Radima Hladíka, kterého jsem nutně do filmu potřebovala. Rozhodla jsem se, že si ho předtočím. Bylo to naposledy, co se Radim Hladík objevil ve filmu.  Na planetce už nebyl, zemřel… Točit jsme začali v září a natáčecích dní bylo dvacet dva. Tak jak to bývá běžné u skrovného, hraného, celovečerního filmu. Dokumentaristé běžně nepoužívají ani návrháře kostýmů, ani maskérku, ani architekta na stavbu dekorací. To ovšem nebyl můj případ. Tím vším se projekt zase víc přiblížil hranému filmu.

Ve scénáři byl ještě motiv, který se týkal Vladimírova amerického otce Johna, který padl v korejské válce. Tak mi to řekl Vladimír, když mi ukazoval fotku svého otce v americké uniformě. Mezi ním a jeho maminkou byla velká, krátká láska. Chtěla jsem Ameriku do filmu nějak dostat, protože jsme po ní před listopadem všichni toužili, dost tvrdohlavě jsem trvala na tom, že bychom mohli najít alespoň hrob jeho otce. A začalo detektivní hledání, na jehož úplném začátku jsme neznali ani přesně jeho jméno – ostatní uvidíte ve filmu. Největším stresem pro mě byl stanovený deadline. Věděla jsem, že musím mít film zcela hotový 8. března 2017, v den Vladimírových sedmdesátin. S komplikovanými triky, kostýmy, s hranými prvky, neskutečným množstvím archivního materiálu – s celým životem Vladimíra Mišíka a jeho hudbou! To by Američani nezvládli!


foto: Česká televize

Začátkem října jsme film dotočili. Pak přišla mnohotýdenní práce ve střižně a celá postprodukce: triky na grafice v České televizi, nahrávání scénické hudby, míchačky. Díky připravenému scénáři jsem nemusela ve střižně rozhodovat, co se do filmu dostane a co ne – měla jsem minimálně odpadu. Ve střižně jsme si i s Vladimírem promítli filmovou „servisku“ a po malém krácení jsme se dostali s filmem na hodinu čtyřicet minut.

Při natáčení jsme zjistili, že rozpočet nestačí na triky a postprodukci – třeba na zaplacení autorských práv za použité písně. Dokonce jsme museli jednu skladbu znovu nahrát, abych mohla zachovat svoji koncepci. Vyhlásili jsme tedy sbírku na internetovém portálu Hithit, potřebovali jsme částku 35 000 korun. Během čtrnácti dní bylo na účtu 55 tisíc! Mohli jsme dál pracovat na finále celého filmu.

Po ročním maratonu s Mišíkem se cítím, jako kdybych pracovala v dolech, ale film už žije svým životem, jako když pustíte dítě do světa a nemůžete do něj nijak zasáhnout. Aktuálně je nasmlouváno 700 kopií po celé republice.

Pro mě už je to ale nějak „cizí“, já už pokukuju, co bych zase natočila.
 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

6.16DOK.REVUE
10. 03. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue