Sibiřská intimní lyrika

Rozhovor s Martinem Ryšavým o domu Malupien a čekání na zázrak

Malupien, Olšový spas

Ve svém novém snímku Malupien, Olšový spas, který bude uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se režisér Martin Ryšavý opět zabývá prostředím Sibiře. Jeho snímek však pojímá toto téma ze subjektivnější, lyričtější perspektivy.

V jak velké části Jakutska se Malupien natáčel?
Rád bych odděloval dvě věci, které čeština rozlišuje trochu neochotně. V Ruské federaci existuje správní celek, který se oficiálně nazývá Republika Sacha a mezi lidmi se mu postaru říká Jakutia, což se česky překládá jako Jakutsko. A jeho hlavní město se jmenuje Jakutsk. Tyhle dva názvy se v češtině při skloňování pletou. Film Malupien se přitom týká jenom toho města. Poprvé jsem je navštívil před dvanácti lety úplně náhodou a byl jsem z toho místa vyděšený. Nelíbilo se mi, vzbuzovalo ve mně strach, ale něčím mě zároveň fascinovalo. Možná právě tím, že vzbuzovalo takové emoce. Pak jsem se tam začal vracet, natáčel jsem tam a prožíval všelijaká dobrodružství, ovšem nic z toho, co jsem natočil, se k městu nevztahovalo, ale týkalo se spíš okolních vesnic a hor. V Jakutsku samotném jsem moc nepracoval, a přitom jsem tam prožil spoustu času. Proto jsem se tam loni vrátil. Měl jsem pocit určitého dluhu vůči tomu městu, který bych měl splatit minimálně sám sobě. Film vznikl v době, kdy už jsem měl za sebou víc než deset let různých kontaktů s Jakutií a měl jsem pocit, že se tohle období nějak uzavírá a že bych ho měl nějakým způsobem shrnout.

Sibiří jste se zabýval už ve svých předchozích dokumentech. V čem se Malupien od vaší starší tvorby liší?
Mé předchozí filmy je možné označit dejme tomu za etnografické nebo sociologické, Malupien je naproti tomu hodně subjektivní a lyrický. Sociologie nebo etnografie tam nemá prakticky žádné místo. Leda snad v tom, že jsem jím chtěl mimo jiné nabourat běžné představy o exotičnosti téhle oblasti. Lidi mi často kladli dotazy typu: „A mají tam taky teplou vodu?“ nebo „Chodí tam taky venčit pejsky?“. Když člověk vidí víc filmů z prostředí Sibiře, získá pocit, že tam obyvatelé žijí nějak zásadně jinak než my, což do jisté míry platí v okolních vesnicích nebo v oblasti lesů. Jakutsk samotný, jakkoli je třeba nevzhledný nebo divný, je jinak normální město, kde mají teplou vodu, plyn, záchody a chodí venčit i ty pejsky. Exotiky je tam překvapivě málo, respektive je třeba ji hledat jinde než v tom, že by tam lidi chodili v kůžích a do práce jezdili na sobech. Uvědomil jsem si, že moje předchozí filmy, byť jsem o to vědomě neusiloval, mýtus exotičnosti potvrzují. Malupien je naproti tomu obrácený k všední stránce tamního života, protože jsem pochopil, že diváky to může zajímat. Jinak mé předchozí tvorbě se snad Malupien podobá v tom, že v něm vystupují výrazné, silné figury.

Charakterizujete Malupien jako intimní lyriku. Dá se tedy vůbec mluvit o dokumentu?
Výraz „intimní lyrika“ používám hlavně proto, že všichni hlavní hrdinové jsou moji přátelé, které znám delší dobu a které mám rád. A jinak si myslím, že není nutné snažit se ten film zařadit do nějaké jednoznačné kategorie. Dokument v silném smyslu slova, to jest prostý filmový záznam nalezené skutečnosti, to rozhodně není už proto, že závěrečná scéna večírku u domu za městem vznikla vyloženě díky mému režijnímu podnětu. Stavitel toho domu totiž mluvil o tom, že chce na vrchol stavby umístit špici. Tak jsem mu řekl, aby to udělal, že to natočíme. Večírek se uspořádal při té příležitosti. Na druhou stranu ten podnět nebyl něčím, co by šlo proti vůli a záměru hlavního hrdiny a jeho pomocníků.

Ve filmu vystupujete i vy osobně především jako hlas, který komentuje dění ve filmu z pozice zainteresovaného účastníka. Tyto komentáře jste namluvil v ruštině. Jaké jste k tomu měl důvody?
Původně jsem nezamýšlel, že ve filmu budu přímo vystupovat. Pak se ale ukázalo, že se film bez toho neobejde. Kdybych tam nebyl přítomný jako postava, sice neviditelná, ale aspoň slyšitelná, tak by film nedával smysl. Důvod, proč jsem své komentáře namluvil rusky, říkám přímo na začátku ve své první výpovědi. Když jsem v Jakutsku, tak rusky mluvím a někdy také rusky myslím, chtěl jsem tuhle okolnost evokovat. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že moje pozice v té situaci je divná, ale vyplývá z mého dlouhodobého zájmu o ruskou kulturu. V Jakutsku jsem natáčel sám, a neměl jsem tedy možnost se pohybovat v záběru jako postava, aby mě divák viděl a uvědomoval si, že v tom prostoru působím trochu nepatřičně, jako cizinec, nicméně rusky hovořící cizinec. Kdybych své výpovědi namluvil česky, vzbuzovaly by nejspíš dojem, že jsem si je namluvil až doma, když jsem se vrátil, a působily by zcizujícím dojmem. Jsem taky rád, že oslavy, kterou film končí, se zúčastnil i jeden mladý jakutský kameraman, a díky němu jsem se mohl ve filmu i doopravdy objevit.

Kromě vás ve filmu zní mimo obraz i monology jedné místní ženy. Její totožnost však ze snímku není úplně zřejmá.
Ta žena ve snímku přímo vystupuje a myslím, že ze záběrů s ní je zřejmé, komu ten hlas patří. Autorka monologů patří do okruhu mých nejbližších známých, takže film by bez ní nebyl úplný. Nedala se ze se snímku vynechat, ale na druhou stranu materiálu s ní bylo málo. Její výpovědi se nedaly natočit jinak a myslím, že jsou samy o sobě dostatečně výmluvné a zajímavé, aby za nimi člověk ucítil charakter té postavy. I když uznávám, že tato figura je ve filmu prezentována hodně náznakově.

Malupien, Olšový spas

Ve filmu ale kromě ruštiny zní také jakutština. Herci v divadle dokonce zkoušejí Čechova jakutsky. Jakou má tato řeč v oblasti pozici?
Oficiálním jazykem je samozřejmě ruština. Ale jakutština se na zdejších školách také vyučuje, každý Jakut mluví oběma jazyky stejně plynně a jen velmi staří lidé umí jenom jakutsky. Zvláštní to začíná být právě až v okamžiku, kdy jakutsky mluví ruské figury v Čechovově hře. Pak je to stejně legrační, jako když já mluvím rusky.

Jak dlouho trvalo natáčení filmu? Uskutečnilo se během jedné cesty do Jakutsku, nebo jich bylo více?
Dá se říct, že během jediné cesty. Ale důležitá je samozřejmě okolnost, že jsem předtím v Jakutsku už mnohokrát byl. Ve filmu vystupují lidé, které jsem znal už dřív. Celý materiál jsem s nimi natočil během jediného zájezdu, který trval asi pět měsíců. Uskutečnil se loni zhruba od dubna do srpna.

Všechen materiál jste natočil sám s jednou kamerou. Ten film je hodně nízkorozpočtový.
Tenhle film, to není low-budget, to už je spíš no-budget. A je to první film, do kterého jsem musel opravdu vložit i své vlastní peníze. Hlavní položkou bylo především cestovné a peníze na obživu. Mé filmy nikdy nejsou příliš připravené, jsou založené na tom, že dopředu nevím, o čem budou. Myslím, že příběh je funkcí prostoru, a ne obráceně, a proto při tvorbě z prostoru vycházím. Na začátku mě zajímá nějaké prostředí a baví mě čekat, co to místo samo porodí. V prostoru, který natáčím, mě baví nejprve delší dobu pobývat. Než se tam něco narodí, než člověk k něčemu přijde, tak prostě musí čekat. To čekání se také platí. Takže kromě pěti měsíců, kdy se reálně natáčelo, jsem ve městě pobýval dalších pár měsíců předtím. V té době jsem nic netočil, jenom jsem se díval. Musel jsem si ale platit bydlení a jídlo, takže většina rozpočtu padla na tyhle položky.

Ve snímku lze vysledovat dvě dominantní linie, a sice zkoušení inscenace Čechovových Tří sester v místním divadle a stavbu domu, který dal snímku jméno. Měl jste tyhle dvě linie vymyšlené ještě před příjezdem do Jakutsku?
Právě že neměl. Já nevěděl, že v Jakutsku zkouší Čechova ani že za městem je ten dům. Věděl jsem jen, že tam chci mít chůzi městem a architekturu. Pak se přidalo divadlo a linie s domem se zrodila tři neděle před koncem natáčení. Po premiéře Tří sester jsem se bavil se scénografem Míšou Jegorovem a on se mě ptal, jestli jsem s natočeným materiálem spokojený. Já jsem řekl, že ne, že město a divadlo, které mám natočené, jsou dobré, ale že to nestačí k tomu, aby můj film měl to, co potřebuje. A on pořád zkoumal, co by to vlastně mělo být, to „něco“, na co čekám. Nakonec si, protože je to bystrý člověk, vzpomněl, že možná o něčem ví, a pověděl mi o staviteli Malupienu. Nejpodstatnější část snímku pak vznikla během posledních tří týdnů. Večírek, který je v závěru filmu, byl natočen den před mým odjezdem, úplně na poslední chvíli.

Takže výsledná struktura filmu vznikala až ve střižně. Kolik hrubého materiálu jste během výpravy natočil?
Ve filmu je využitý prakticky veškerý natočený materiál. Se samotným natáčením jsem začal až hodně pozdě, zpočátku jsem točil jen architekturu a různé sezónní události, jako třeba ledochod nebo oslavy 1. máje, ale dlouho jsem neměl žádný zastřešující motiv. Věděl jsem, že ani divadlo a zkoušky Tří sester se jím nestanou, a jak se blížil konec natáčecí doby, byl jsem stále zoufalejší. Přesto jsem natáčel v divadle všechny zkoušky. Členové souboru si mysleli, že jsem se zbláznil, protože jsem točil pořád dokola to samé. Ale já byl díky tomu klidnější a navíc jsem měl možnost zlepšit kvalitu jednotlivých záběrů. A naštěstí se ke konci podařilo objevit Malupien, který nakonec umožnil najít tvar výsledného filmu. Někdy člověk potřebuje nějaký zázrak. Tady to bylo skutečně až na poslední chvíli.

Jak dlouho trvala postprodukce?
V prosinci se začalo stříhat a skončili jsme až teď v srpnu.

Musel jste žádat místní úřady o povolení k natáčení?
Vízum a paušální povolení k natáčení od místních úřadů jsem měl, ale v konkrétních lokacích jsem se domlouval už osobně. V Rusku, jak už to v byrokratických státech bývá, se jakoby nesmí nic, ale osobně je možné dohodnout skoro všechno. Úředně vám tam leccos nepovolí, nebo až po velmi dlouhých průtazích, ale když ty lidi osobně znáte, můžete se dostat na neuvěřitelná místa.

Letos vám také vyšla kniha Cesty na Sibiř. To je ovšem beletrie.
Má sice autobiografický základ, ale je to román.

Vztahuje se ta kniha nějak k filmu Malupien?
K natočení Malupienu jsem se rozhodl až po jejím dopsání. Materiál na knihu jsem sbíral dlouho, psal jsem ji skoro osm let, a když nějakému dílu věnujete tolik času a úsilí, tak vlastně nechcete, aby ta práce skončila. Protože co je hotové, to už je svým způsobem vlastně mrtvé, a člověku je líto opouštět něco, s čím byl takovou dobu srostlý. V tomhle postrománovém rozpoložení jsem se rozhodl město znovu navštívit. Možná jsem měl ještě ambice pokračovat ve psaní, ale ukázalo se, že materiál, který se objevoval, už do té knihy nepatří. Před začátkem natáčení jsem měl hotový provizorní závěr románu a říkal jsem si, že během pobytu v Jakutsku možná ten konec ještě nějak změním. Ale nezměnil jsem. Fáze popisovaná v románu už skončila a teď jsem vstupoval do Jakutsku v novém období svého života. Ten film je toho výrazem.

Plánujete další film z prostředí Sibiře?
V současné době mám rozdělaný druhý film o česko-vietnamských vztazích. První jsem točil ve Vietnamu, je o bývalých studentech českých vysokých škol, a teď máme rozstříhaný materiál, který se týká vietnamské komunity v Čechách. Ale do Jakutska bych se chtěl s kamerou určitě ještě vrátit.


Martin Ryšavý pracuje jako odborný asistent na katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU. Režíroval celovečerní dokumentární film o pokusech s obrozováním tradic malých sibiřských národností Sibiř – Duše v muzeu (2001) a krátké filmy Argiš, Rozprava o metodě (1997) a Bílá indiánka (1999). Spolupracoval na scénáři povídkového filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě (1998) a je autorem scénáře k filmu Lesní chodci (2003) režiséra Ivana Vojnára. Přepracováním tohoto scénáře vznikla stejnojmenná kniha vydaná v roce 2001. Jeho celovečerní film Afoňka už nechce pást soby (2004) získal Cenu pro nejlepší český dokumentární film na festivalu dokumentárních filmů Jihlava (ex aequo s filmem Český sen). V roce 2006 natočil celovečerní film Kdo mě naučí půl znaku o vietnamských studentech českých škol. Letos mu v nakladatelství Revolver Revue vyšel dvoudílný román Cesty na Sibiř.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.