Schorm zblízka

U příležitosti letošního festivalu Finále Plzeň vyšel sborník textů věnovaných Evaldu Schormovi.

Křepelky (Evald Schorm, 1969)

Sborníky vzpomínek, které se občas vydávají například u příležitosti výročí osob, kterým jsou věnovány, často nahrazují potřebu monografie, jejíž čas ještě nedozrál, s tím, že výhodou takového publikačního „žánru“ je určitá bezprostřednost a nezávaznost jednotlivých textů. Nevýhodou pak je jejich nevyrovnanost, apriorní uzávorkování nároku na celkový pohled a jednostranné adorování pojednávaného člověka, tím spíše, jestliže jde o uznanou autoritu, která již není mezi živými. Sborník manželů Lukešových Mlčenlivý host Evald Schorm se tomuto schématu většinou svých textů a především celkovou kompozicí vymyká. Ač přichází po několika Schormovských monografiích (Jan Bernard, Radka Denemarková a řada nepublikovaných diplomových prací, které se z různých úhlů dílu a životu Evalda Schorma věnují), překvapí tím, že z výše jmenovaných nešvarů zde najdeme jen občasný záblesk patetického sentimentu nebo více slov spíše o autorovi vzpomínky než s osobním náhledem na portrétovaného.

Střepy konkrétních vzpomínek a blízkých interpretací, které nasvětlují Schormův charakter, přístup k lidem i režii, ale i osobní Schormovy pohnutky, jsou většinou natolik hutné a zajímavě sestavené, že dává smysl číst tento sborník od začátku do konce. K nejpozoruhodnějším textům patří místy i kritická vzpomínka Jiřího Menzela: na případu tvorby Evalda Schorma vlastně negativně formuluje jakýsi manifest toho typu většinového českého filmu, který ještě stále neztrácí umělecké ambice: uznává a ukazuje Schormovu velikost, ale shledává, že byl příliš vážný a svůj vážný přístup se pokoušel vetknout i do svých filmů, čímž je neúměrně zatížil. Menzel tuto charakteristiku trefně vztahuje ještě i na Pavla Juráčka, když svoji vzpomínku uzavírá: „Navzdory tomu, že byli oba svým nadáním, povahou i svými filmy velmi rozdílní, něco mají společné: oba si svazovali ruce svou úpornou snahou být vážní.“ Zdali je to předností, nebo handicapem si musí čtenář zhodnotit sám. Pozoruhodná je vzpomínka Jaromíra Kallisty (vzešlá z rozhovoru s Janem Lukešem), kde je na případě zblízka viděných konkrétních zlomových událostí kariéry Evalda Schorma popsán úděl těch filmařů po roce 1968, kteří neodešli do exilu, ani se nezapojili do lukrativních možností, jež – za jistých kompromisů – znormalizovaný Barrandov většinou nabízel. Dramaticky osobní jsou vzpomínky hereckých a divadelních přátel Evalda Schorma – Jana Kačera, Jana Schmida, Ladislava Smočka a Jiřího Bartošky – ve druhém oddíle, po němž následuje kontrapunktický třetí oddíl s texty historiků a kritiků. Ti se snaží (s výjimkou snad nejosobnějšího textu Jana Folla, z nějž také vzešel název celé publikace) hledat vsazení jeho osoby a metody (méně už díla) do širšího kontextu, byť vždy osobní formou – v případě Radky Denemarkové téměř deníkovou. Následuje opět několik ryze osobních vhledů, fotografií a fakta.

Knížka je to tenká, má sto stran a čte se rychle. Obraz, který zanechá, je překvapivě plastický.


Mlčenlivý host Evald Schorm, editoři Jan Lukeš a Ivana Lukešová, Dominik centrum s. r. o., Plzeň 2008.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman

starší články

4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film