Sbohem, děcáku

Hana Ludvíková Muchová o svém dokončovaném filmu Sbohem, děcáku.

Původně jsem vůbec neměla v úmyslu točit nějaký film. Prostě jsem začala učit v jednom dětském domově v Ústí nad Labem angličtinu prožitkovou metodou. Moji žáci byli divocí puberťáci, většina Romové. Víc než nějaká angličtina je zajímaly cigarety a hry na gangstery. Zdálo se mi nemožné je cokoli učit. Mnohem jednodušší bylo vytáhnout nejdřív foťák a potom kameru, protože najednou mě začali respektovat. Umožnila jsem jim tvořit krátká videa, gangsterky, potom vlastní hiphopový videoklip.

Když jsem pak fotky a videa ukázala na FAMU, nápad na film už byl na světě. Nejdřív vznikl studentský film Hranice ghetta a pak jsem se odhodlala začít točit časosběrný celovečerní film o tom, co se s touhle partičkou bude dít, až dosáhne plnoletosti a dá děcáku sbohem.

Do celovečerního filmu se vešly tři příběhy: Lukáše, Járy a Simony, dnes tedy už Robbieho. Lukáš se chtěl stát slavným hiphoperem, Jára toužil po velké rodině, Simona se chtěla nechat předělat na muže.

Byla to divoká jízda, kde základem všeho bylo neztratit protagonisty z očí. To, co totiž mladé lidi často čeká po opuštění ústavů, asi nejlépe vystihuje sousloví „černá díra”. Zahučí do ní, ani neví jak.

Když někomu celý život vychovatelé podle přesného harmonogramu určují, co kdy má dělat, a pod nos mu kuchařky dávají už předem nakrájené krajíce chleba, velmi těžko se pak ze dne na den začne chovat jako dospělák.

A pak je tady spalující touha někam patřit, zažít lásku. Jako by to najednou všechno po dětství v ústavu chtěli jeho odchovanci dohnat. A ta touha je tak silná, že se Simona rozhodla vyhledat svou mámu, která jí v dětství tolik ublížila. Krev není voda. Další možnost, jak mít konečně silný vztah, je zplodit dítě. Jára se pro dítě rozhodl v osmnácti letech. Odešel z děcáku i ze školy, aby se o něj mohl starat. A Lukáš se na samotu rozhodl zapomenout pomocí pervitinu.


Šílené na tom všem je, že jakmile mladí lidé z dětských domovů opustí brány ústavů, není tu podle zákona nikdo, kdo by každému jednotlivci systémově a kontinuálně pomáhal. Do 18 let má každé dítě přiděleného svého sociálního pracovníka. Úderem 18. narozenin už tohoto pracovníka ze zákona nezajímá. A tak z děcáku zapluje často rovnou právě do „černé díry”.

Nebyla jsem jenom režisérka. Stala jsem se ze dne na den sociální pracovnicí, psycholožkou, připadala jsem si občas jak telefonistka z Linky bezpečí. Zkuste si v mrazivé únorové noci rychle vzpomenout na nejbližší volné azyláky. Už jste někdy řešili, jak se vyřizují žádosti o dávky v hmotné nouzi nebo dluhy na zdravotním pojištění?

A navíc se ze mě stal detektiv. Děcka měnila telefony jako na běžícím pásu, nebo je neměla vůbec. Jára tak moc pracoval – a navíc načerno – aby zabezpečil svou novou rodinu, že dostat se k němu s kamerou bylo těžší než k celebritě. Simona se jednu dobu skoro každý den stěhovala od příbuzného k příbuznému, aby u něj konečně našla útočiště a domov. Kolikrát jsem marně pátrala po Lukášovi! Jak ho najít někde na ústecké ulici mezi feťáky? A jak dlouho mám čekat, až se mi ozve? Rok? Dva? No, ještě že jsem zvolila formát časosběru…

Ze všech těch nečekaných nových rolí, které na mě kromě té režisérské čekaly, se však asi nejvíc prohloubila moje role kamarádky. S těmito „dětmi”, dnes už dospělými lidmi, se totiž známe už asi deset let a ještě se, myslím, nestalo, že bychom si nepopřáli k Vánocům. Vždycky jsem pečlivě promýšlela natáčení, abych jim třeba nějak přítomností kamery nemohla ublížit. Naopak jsem to často vnímala tak, že jim prostřednictvím natáčení pomáháme – že konečně mohou někomu říct, co cítí a co zažívají. Doufám, že kamera se tak trochu stala jejich hlasem a pomohla otisknout jejich zkušenost o cestě z děcáku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

.DOK.REVUE
24. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková